Obvykle vykládám o tom, co číst, velice konkrétně, se spoustou dat, ba citací, ale v případě nedávno vydaného tlustospisu Nezval. Básník a jeho syn od Krystyny Wanatowiczové (752 stran) se mi chce totéž udělat jen stručně a poněkud abstraktněji.

Dílo již bylo nominováno na „knihu roku“ a kdesi pro ně lze hlasovat, ačkoli už se anketa netýká Lidových novin, jako ještě loni. (Jestli přijdou internetové Lidové noviny ještě taky s obdobnou anketou, tak se omlouvám.)

Velká monografie, na které autorka pracovala dlouho a poctivě (jde o pečlivě dokumentovanou studii), patrně nemá šanci na vítězství, neboť se zabývá přespříliš kontroverzní figurou, a vyhraje, vsadím si, úplně jinačí monografie, a to ta o Voskovci a Werichovi, když byli v Americe. (Ještě jsem ji nečetl a mám ji před sebou ve fólii jako dárek k Vánocům pro kohosi, ale i její kvality tuším. Ty má i práce o Nezvalovi; jenže je možná až příliš šokující.)

Například celou závěrečnou částí o tragických osudech a prozřeních Nezvalova nebohého syna Roberta, jehož můžete (a to zde uvádím mimochodně) zahlédnout - s bubínkem - ve filmu Valerie a týden divů, tedy v Jirešově adaptaci poválečného románu Robertova otce.

Ale šokuje, ač trochu jinak, už život úspěšného básníka, anebo aspoň překvapí každého, kdo se o něj dosud zajímal méně... A autorka se zaměřila na nejkontroverznější období, na druhou světovou válku a vše po ní, až do básníkovy předčasné smrti roku 1957.

Časy před válkou ostatně jsou zpracováno, a to dost důkladně, a tak není nutno obšírněji připomínat, že Nezval přestal s anarchismem už v první polovině let dvacátých a „hupsl“ do náruče komunistů. I to mu v budoucnu mělo velmi, velmi pomáhat, a to nejen u jeho přítele ministra Kopeckého.

Oproti tomu Jaroslav Seifert komunistům řekl v druhé polovině let dvacátých „na shledanou“ a stal se sociálním demokratem. „Ale velcí děvkaři stejně byli, jak tu všude čtu, oba dva,“ připojila přede mnou jedna ctná dáma. To je pravda, snad. Ale asi jenom Nezvalův bohorovný přístup k manželce (přečasto schované v Brně) a milenkách, mnohým a mnohým a pražským, by dnes narazil.

Nikdo se nebude hádat, řekl bych, že měl básnický talent od boha. Všichni, i ti jeho nejzarytější nepřátelé (Jiří Kolář), to museli uznat. Více i méně skrytě mu záviděli - a kniha podle regulérních svědectví Nezvala po právu předvádí jako sopku, která bezstarostně chrlila strofy i po kavárnách… a stejně bezstarostně je házela přes ramena, zatímco šla dál. „Já jsem vážně génius.“ „To přece trochu přeháníš, Víťo, ne?“

Kdyby jen tyhle kavárnami recitované verše někdo tehdy sbíral, stačilo by to na deset dalších sbírek.

Jan Zábrana je citován knihou jen krátce, ale jeho svědectví o Nezvalovi zaujme. Viděl ho prý jen dvakrát a všiml si, že má národní umělec vždycky na tváři cosi, co kupodivu nezachycují fotografie. Jakousi zářivou nuanci. Výraz sebejisté samolibosti. Tady jen připomenu, že svazek je zajímavými fotografiemi přeplněn.

Nezval je v něm prakticky s každým, kdo něco znamenal či znamenat měl (zíráme i na válečnou fotku s Václavem Havlem, který by bez Nezvala upadl), ale když připravoval v letech padesátých sám své sebrané spisy (on sám ostatně navrhl, že je připraví), všechna nevhodná věnování z dřívějška nevhodným přátelům retušoval a s klidem (a doloženo je, že i se smíchem) vyhazoval celé odstavce, které by jinak komunisty, ehm, třeba všechny ani nenamíchly. Vyhazoval erotiku, vyhazoval náboženství atd. „Chtěli to, a tak jsem jim to vyblil,“ komentoval pak - dle jednoho svědectví - svůj (později čítankový) Zpěv míru - a možná jste nevěděli, že ta óda vznikla teprve po Nezvalově zjištění, že óda Stalin je báseň přece jenom až moc prvoplánová a nerozbitné postavení mu - stále ještě - nezajišťuje. I blil.

Zkuste však napsat něco podobného jako tento Zpěv míru. Mou přítelkyni některé sekvence (místo se starou kolébkou) dodnes dojímají.

Nezval měl neskutečný čich na to, kam až zajít a kam už ne. Vyšel už s Němci a na počátku války se etabloval na Barrandově jako málokdo, ačkoli bylo známo, že je starý přítel Miloše Havla. Své milence každopádně zajistil role a „vyblil“ svou slavnou Manon, o které se dodnes hádají její zastánci s těmi, kteří ji mají prostě za kýč. Nu, a po roce 1940 už si Nezval dával spíš pozor. A po válce…

Málokdo v této zemi měl po válce a po roce 1948 tak ohromující kariéru - a stačí si jen přečíst Gottwaldův dopis k jeho padesátinám. Ale autorka jde až do detailu, i zříme, že za oponou běžel stálý boj mezi několika frakcemi a taky Nezval býval ohrožen. Ale pokaždé se uměl vykecat a vymanit, vykličkoval. A zdaleka nehovořím jen o slávě a popularitě. Jde i o peníze. Jeho příjmy za knihy, překlady do spousty jazyků (v Rusku si pro jistotu udělal i dceru, která dodnes žije) a jeho platy za nejrůznější posty a funkce jsou, jak to jinak říct, fascinující. To vše v čase, kdy Holan a Zahradníček a Halas či Biebl upadli do nemilosti. Ale nutno rovnou říct, že se jich tenhle „muž nahoře“ opakovaně zastával a snažil se pomoct. Demlovi chtěl zajistit slušnou penzi, ale Deml odmítl.

„O Nezvalovi je všeobecně známo, že je antisemita,“ čteme na jednou místě - v úryvku dopisu. „Ale to, soudruhu, není nejpodstatnější provinění… Horší je, že…“

Ale ani s antisemitismem to nebylo naštěstí u Nezvala tak horké a přímý podíl na popravách neměl. Ačkoli je fakt, že jim stál nesmírně blízko, přičemž někteří popravení (Šlik) mu ublížili, jak to aspoň cítil.

Monografie Krystyny Wanatowiczové Nezvala vůbec nešetří, ale ani na něj nelije močůvku. Uvádí a řadí fakta a komentuje fakta opatrně či vůbec. Vyvstává obraz muže, kterého lze označit jako nesmírně schopného. Co si skutečně myslel ve které chvíli, nevíme, ale jisté je, že zcela postrádal charakter. Navíc… „Najednou jsme nemohli Nezvala najít. Byl pod stolem a hladil tam Lídě Baarové nohy.“

Nezval byl maniak i v tom, že musel být tištěn a vydáván a slaven, jak na to byl celoživotně zvyklý, a to se mu taky podařilo. Jen ta jeho předčasná smrt… Zvláštní je, že ji tak trochu zavinil Antonín Novotný. Prezident, který přišel po Antonínu Zápotockém. Zatímco ještě ke Gottwaldovi a k Zápotockému měl Nezval přímý přístup bez jakéhokoli protokolu, Novotný ho na protokol nečekaně odkázal. Nezval tomu nemohl uvěřit… Dostal infarkt i následkem toho. Ale to si už přesněji přečtěte sami.

Nezval zanechal dílo, kde se najdou nezapomenutelné sekvence i celé nezapomenutelné knihy. Vypravěč příběhů sice naprosto nebyl, ale to nevadí. Básník byl a zvláště o prázdninách v Brně u rodičů se vždycky na psaní soustředil. Na druhé straně byl připraven napsat cokoli, když cítil, že ho to posune výš. A zrovna tak zůstával připraven proslovit projev, který nikomu moc neublížil a jemu opět pomohl. Nezvalovy snahy pomáhat režimem postiženým, tj. ale hlavně svým kamarádům, jsou jistě chvályhodné, trochu ale připomínají jednoho pozdějšího komunistického herce, jenž prošel koncentrákem a posléze potřeboval, jak dosvědčili mnozí, nejprve mít v divadle dvě menší role a jednu hlavní, být i nadále jeho ředitelem, ještě mít roli v novém filmu a i v seriálu a k tomu placenou stranickou funkci. Když tohle bylo, světlo a dobro bylo. On byl i na vás jako sluníčko a mohli jste se něčeho dočkat. Ale to se dělo až za normalizace. Nezval bojoval už (i sám se sebou) v letech padesátých a to nebyl čas na žádná dlouhá slunění. „Nechceš, Jakube Demle, no, tak nechceš.“

Tato knížka jistě dostane nějakou cenu, a tak je možná zbytečné zde navrhovat, aby se už předtím stala i publikací roku.

Krystyna Wanatowiczová: Nezval. Básník a jeho syn. V říjnu 2024 vydalo v Praze nakladatelství Kodudek - Jiří Šolc. 752 stran.

Nezval. Básník a jeho syn - Krystyna Wanatowiczová | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví