V lednu uplyne půl století od smrti akademického malíře Václava Junka a letos v říjnu se pomyslně dočkal dvousetstránkové monografie. Tu napsal Jiří Polák.

Václav Junek (1913-1976) byl bravurní grafik a ilustrátor sto padesáti knih, především dobrodružných, a je i spolutvůrcem klasického Slabikáře nebo Rychlých šípů Jaroslava Foglara. A taky hrdinou Hrabalovy knihy Slavnosti sněženek. Ve známé Menzelově filmové adaptaci jej zosobňuje hudebník Ferdinand Havlík.

Junek se sice původně vyučil sazečem, ale pak vystudoval Státní umělecko-průmyslovou školu i Akademii výtvarných umění, kterou ukončil roku 1945. Už za války se stal zaměstnancem nakladatelství Melantrich a měl v horním patře vlastní ateliér a byt. Pro týdeník Mladý hlasatel nakreslil roku 1941 osm pokračování Rychlých šípů, která se jmenují U výbuchu patrony, Zkoušejí nového člena, Vítají Mirka Dušína, Pronásledují Bambuse, Zachraňují kočku, S bednou provazů, Pletou sítě a Na výzkumech. Došlo by i na další, nicméně 17. května 1941 byl časopis zakázán nacisty.

Jak se Junek své práce na komiksu zhostil a zda únosně, je otázka do pranice. Jen jedno sedí: zrovna jako Jan Fischer, předchozí kreslíř komiksu, byl Junek levák. A Jiří Polák sice míní, že se „předchůdci pozoruhodně přiblížil“, ale to bohužel není pravda. Snad si tenkrát nevyčlenil dost času, kdo ví, a nezvládl moc pohyb postav, které si vykračují toporně a jsou křečovité. I sám Jiří Polák upozorňuje na nedobré zachycení Rychlonožkovo v příběhu Rychlé šípy vítají Mirka Dušína…

Jaké měl Junek s Foglarem vztahy onoho roku 1941, není jasné, ale v letech šedesátých se na zakázaného koukal shovívavě, když ho tento navštěvoval v domě. Na to aspoň vzpomíná Junkův syn Václav.

Junek vytvořil i obálky několika poválečných Vpředů a například tu předvádí britský bombardér Wellington. V nouzi. Nad oceánem. A poté, co mu vysadil jeden ze dvou motorů. Pro Vpřed kreslil i jedenáctidílný (a opět Foglarův) komiks Za poklady starých Inků (1948) a podle Běhounkova scénáře Výpravu Toma Bartona, která se dostala do 38 čísel z roku 1947. František Běhounek však scénář uťal a obdobný příběh zpracovává románem Swansonova výprava.

Pro pozdější Čtyřlístek (1973) Václav Junek nakreslil ještě komiks Dobrodružství Hupa a Hopa, kde jde o příhody opičáků na libreto Jiřího Kafky, který šimpanze oživil už předtím ve Večerníčku.

Zvlášť dlouhý zůstává výčet děl Františka Běhounka, která Junek pilně ilustroval počínaje už rokem 1943, a jsou to publikace Tajemství polárního moře, Trosečnici polárního moře (tady malíř zachycuje samotného Františka Běhounka), Robinsoni z Kronborgu, V horách Větrné řeky, Případ profesora Hrona, Ponorka Narwahl-2, V zajetí Matabelů (fascinující pohled na pádící, smíšené stádo afrických zvířat), Swansonowa výprava, O vodní síle, Ostrov draků, Na sever od Zambezi, Projekt Scavenger, Tábor v lese, Robinsoni želvích ostrovů, Ledovou stopou, Komando plukovníka Brenta, Mlha nad Atlantikem, Fregata pluje kolem světa a Kniha robinzonů. Už v letech 1946-1947 ilustroval i Běhounkovy povídky ve Vpředech (Poslední náboj Storma-Jonese, Moře v plamenech) a provází obrázky i knihy dalších dvou „českých Vernů“, a to jak Ludvíka Součka (Pevnost bílých mravenců), tak Františka Flose (Lovci orchidejí, Albatros, Nad Tichým oceánem, Vzducholodí do srdce Brazílie). Rád se pustil i do vernovky skutečné (Vynález zkázy) a ilustroval knihy Henrika Sienkiewicze, Henry Ridera Haggarda (Doly krále Šalamouna), Jacka Londona, Jamese Olivera Curwooda, Melvilla, Erica Knighta (Lassie se vrací), Charlese Darwina (Cesta kolem světa), Bruno Travena, Edgara Wallace (Žabí bratrstvo), Edgara Collinse, Arthura Haileyho (Let do nebezpečí), Jaroslava Foglara (Hoši od Bobří řeky), Miloše Kosiny, Adolfa Branalda (svého souseda v chatovém městě v Kersku), Václava Kaplického či Alfréda Technika, což byl román Mlýn na ponorné řece, později a pod titulem Ďáblova past zpracovaný do filmu režiséra Františka Vláčila.

Ne vše však „dopadlo“… a Junkem ilustrovaná verze Foresterova Šťastného návratu - o kapitánu Hornblowerovi - nikdy nevyšla. Komunismus tomu zabránil. Problém nastal i s románem Zlato kapitána Flinta, což je prequel Ostrova pokladů, a Junkem ilustračně doplněná kniha sice opouštěla začátkem roku 1949 tiskárnu, ale pak… Náklad sedmi tisíc výtisků zlikvidovali navzdory tomu, že bylo vydání úředně povoleno. Komunisty povolení tak moc nezajímalo, vždyť pocházelo z ledna 1948, tedy „času před Únorem“.

Z Junkova doprovodu knihy jsou už dnes známé jen přebal plus jediná kresba do textu.

A slavný Slabikář, z kterého jsem se taky učil a jímž se chlubí ve Slavnostech sněženek? Vyšel mezi roky 1957 a 1972 třináctkrát, byl to dobrý finanční příjem a hned vedle něj mi v obecné škole kladli ještě Junkem taktéž hezky ilustrovanou knížku Karla Nového Potulný lovec. A mimochodem, to malé děvče ze Slabikáře je jeho jediná dcera Denisa. Byla z prvního manželství a později tragicky zemřela.

Slabikářový chlapec v lavici za ní je Junkův syn Václav, dnešní spisovatel, a na straně 57 sedí na gauči s Denisou i třetí Junkova žena, narozená na Ukrajině jako vnučka plukovníka carské armády. K této dceři na obrázku přichází ještě malý syn Vojtěch z manželství třetího.

Junek „vyměnil“ byt v Melantrichu roku 1953 za větší, který je uvnitř secesního domu U Nováků ve Vodičkově ulici. Jsou odsud vidět Vinohrady, Petřín, Letná… Jen Hradčany zůstávají zakryty domem.

Už jako mladý muž a tramp objevil Junek v letech třicátých údolí Klíčavy, kudy teče Berounka, a postavili zde s kamarády v lesnaté stráni chatu.

Pak se však Junek přesunul o několik kilometrů proti proudu a novou roubenku si zbudoval mezi skalou Vrtanka a ústím potoka Štíhlice. Ta ještě stojí; a je to možná překvapivé, ale Junek ilustroval dokonce jednu knihu malíře Ondřeje Sekory. Navíc vyšla rovněž v Německu, Řecku a Číně… a jmenuje se Jak se uhlí pohněvalo (1950).

I sám Junek však je jediným původcem vícera publikací (a cituji): Příhody vrabce Čim-čima (1944), Jak se dělá koloběžka (1951), Ježek Bohatýr (1954), Lodě a plachty (1962), Lodě a moře (1963), Zvířátka (1970), Zvířátka II (1971), Zvířátka se baví (1971).

Polákova kniha není možná nejlepší monografie na světě, ale díky za ni. Vytěžila do jisté míry i dvě existující už publikace výtvarníkova syna Václava Statečná srdce (2016, spoluautor Michael Zachar) a Dobrodruh z Václaváku (2022) a nechybí tu ani náhledy volné Junkovy tvorby. Tak například z roku 1967 je „olej na desce“ Zlaté karavely… a opakovaně se vynořují pohledy na rotterdamský přístav. Ale rád maloval i portréty, zvláště žen.. Jeho třetí manželka Milada mu opakovaně seděla modelem.

Kromě toho miloval lodě a modelařil. Nelze popřít, že se ve své době čile účastnil konjunkturálních soutěží a že vytvořil i hotovou galerii ideologicky kovaných pláten, a to včetně Stalinových portrétů. Velkoplošná Kladenská stávka (a Junek byl původem Kladeňák) krášlila vstupní schody někdejšího Gottwaldova muzea a další a další jeho díla se vyskytovala v režimních interiérech. To vše vznikalo buď na chatě, anebo za balkonovým oknem dávného bytu nad Vodičkovou ulicí, odkud sledoval i panorama Starého Města.

Mezi výběhy pražské zoo Junek prý rád mizel na dlouhé hodiny, a to i s fotoaparátem. Špatně a nerad pouze řídil a naučil se leda cestu z Vodičkovy do Kerska, kde si koupili „definitivní“ chatu. Jinam se neodvažoval. Manuálně však byl velmi zručný.

Tři jeho synové se narodili dvěma z Junkových manželek v letech 1942, 1950 a 1953, a jak se v Polákově knize neututlaně dočteme, nemladší syn se bohužel stal rezidentem StB, nasazeným fakticky na vlastní rodinu.

V té ani nechybí další tragédie… První Junkova žena Jiřina a jeho dcera Denisa umřely při autonehodě, již zavinil Jiřinin nový manžel, když dostal smyk na ledě a sjel do Vranovské přehrady. Sám přežil.

Václav Junek byl celkem uzavřený, ale nelze říct, že by cestoval. Už ve čtyřiadvaceti se vydal s dalšími studenty z UMPRUM po Dunaji až do Bělehradu a přes Skopji do Soluně. Pěšky do Athén. Koupili dokonce osla, aby nesl stan, a později se poutník věnoval i Korfu, Dubrovníku anebo Istanbulu, odkud pěšky došel do Smirny. Itálii projel od Bari do Tarvisia, a to přes Neapol, Řím, Ravenu, Florencii a Benátky. V pozdějších letech následovaly Bretaň, Biskaj, sever Afriky, Balt. A všude fotografoval. Jiřího Poláka podporovali při psaní monografie jeho nakladatel Michal Moravec, autorův syn Václav Junek mladší a Junkova vnučka Petra Čvančarová.

Jiří Polák: To byl Václav Junek. Akademický malíř, grafik a ilustrátor, dobrodruh, cestovatel, tramp, romantik… člověk. Hlavní spoluautor: Václav Junek mladší. Obrazový doprovod knihy vybral Michal Moravec. Fotografie Václava Junka na frontispisu Václav Chochola. Jako součást ediční řady Galerie 9 vydalo nakladatelství Toužimský a Moravec. Praha 2025. 192 stran.

To byl Václav Junek - Jiří Polák | KOSMAS.cz - online knihkupectví