Skautský oddíl Jaroslava Foglara Dvojka pořádal každé léto tábor: třeba na pověstné „Bobří řece“, která dala oddílu druhý název, a často ve Sluneční zátoce na Sázavě; ale roku 1938 se vydali dál: na Ukrajinu, tu zakarpatskou, přičemž kronika událostí z dní 26. června až 26. Července se dochovala. Vedl ji s výjimkami sám spisovatel a letos vyšla jako ilustrovaná, stostránková, vázaná kniha Tábor u Sinovíru. A není to jen kniha, je to REPRINT, který vydala Skautská nadace.

Ale „Podkarpanda“ není Krč, jak si Foglar poznamenal, a výlet tam obnáší tisíc kilometrů. S předstihem bylo třeba zařídit spoustu věcí, a protože by skauti jeli osobákem do stanice Chust dva dni, pochopitelně preferovali rychlík. Ale… Na ten jim odmítli připojit nákladní vagón, ve kterém si zvykli přepravovat zavazadla.

Naštěstí Foglara napadlo, že Dráhy „pumpne“ o rychlíkový služební vagon, a děd jednoho člena oddílu byl naštěstí inspektor drah. Jmenoval se Typolt a zjistil, že to je „v zásadě“ možné (takové pumpnutí), načež Foglar nevyjednával osobně, ale poslal do akce dva skauty: Koloucha, Gerharda. Další kluci zatím nakupovali a jiní se tomu naopak obratně vyhnuli. Přihlásilo se nečekaně 42 zájemců a mohlo jich být i 44, kdyby se dva nehlásili až dva dni před odjezdem… a kdyby je Foglar s těžkým srdcem neodmítl.

Na Zakarpatí se nedalo, jak slýchali, takřka nic koupit, a tak vezli čtyři a půl metráku zásob. Sto kilo mouky, 80 kilo chleba, 55 kilo cukru, 40 kilo konzerv, 35 litrů petroleje, 30 kilo sádla, 25 kilo povidel, 10 kilo margarínu, 5 kilo krupice a rajské protlaky, ocet, sůl, koření. Jen těch zásob bylo jedenáct beden a 6 velikých plechovek a ještě jeden ohromný balík. A k tomu brali třicetikilovou roli bílého papíru anebo tzv. olejový papír. Částečně nepromokavý.

Nejprve taky vyslali na místo tříčlennou přípravnou výpravu - ve složení Samson, Kabar a MK. Jela tři dni napřed a objevila i nákupní možnosti ohledně chleba a mléka, aby sjednala i autobus ze stanice Chust a do vsi Sinovír, což bylo (dalších) šedesát osm kilometrů, ke kterým třeba přičíst dvacet kilometrů, které hodlali absolvovat na soukromých vozech na dosud neupřesněné místo.

Z Prahy vyjeli 25. června 1938 po deváté večerní, v Chustu byli ve 12.30. Přesedli na dva státní autobusy a zavazadla uložili do soukromého stěhovacího auta. Za úmorného vedra a po mizerných cestách večer dojeli do Sinovíru, kde čekala ona předběžná výprava a kde stála na návsi stála kořalna žida Kahana, jenž měl pejzy, kaftan a na temeni sametovou čepičku.

Obklopila je Foglarovi podezřelá skupina polských židů a Rusínů, připadal si jako v loupežnickém hnízdě. Zásoby složili v Kahanově kůlně a Foglar si dodatečně zaznamenal, že okolo něj Kahan „obestřel kšeftovnické sítě jako pravý upír“.

Spali na seníku i v bytě jistého Mlýneckého, jehož syn Viktor pomáhal přípravné výpravě. Ještě ten večer se jel Foglar se Samsonem podívat na pár vytipovaných míst pro tábořiště a nakonec dojeli do vzdálenosti 18 kilometrů, přičemž Foglar celý den předtím nejedl.

A Samson na zpáteční cestě píchl - asi deset kilometrů před Snovírem -, i vrátili se až k půlnoci.

Nazítří vyjednali domorodé povozy a vydali se divokým údolími řek Terebly a Czeranky. Uprostřed té cesty se strhl lijavec - a pršelo i celé odpoledne. Ač vozy přikryli celtami, všichni promokli na kůži, zmokla lisovaná sláma připravená k nacpání slamníků a obdobně zmokly mouka, cukr, chleby a torny. Jednu celtu ztratili.

Na pile pak nebyl ani kus potřebného pro ně dříví, zatímco tábořiště čekalo na kopci a byla otázka, kudy vylezou. Měli hlad, o mléko nezavadili. Foglar už si říkal, že tábor nepostaví, ale jistý Tonda Bejník si všiml zdejších „oborohů“, což byly jakési pohyblivé stříšky na vysokých kůlech, pod kterými se sušilo seno, a napadlo jej, že podsady stanů vyrobí z prkének, jimiž jsou pokryty stříšky těch stavbiček.

Přivézt prkýnka se povedlo teprve třetí den tábora a odpoledne, opět v úmorném vedru, je štafetově tahali do kopce. Jednalo se o dva tisíce tzv. dranic.

Za stavby tábora dál žili v senících i hájovně jistého Motyčky, kde se dalo naštěstí i vařit - na jeho kamnech. Tábořiště vypučelo na louce roubené stromy a s výhledem do údolí na řeku Ozeranku.

Maďarský lesník však dělal na státní pile drahoty s dodávkou mléka a chleba nakonec muselo vozit auto až z Drahova, což bylo 85 km.

S hajným Motyčkou se kluci a Foglar posléze vypravili do Koločavy, kde se shledali s otcem Nikoly Šuhaje. Neuměl sice psát, ale udělal do táborového deníku tři křížky, jejichž pravost mj. potvrdil člen oddílu Jarmil Brurghauser.

A pak… stáli taky na flíčku, kde Nikola odpravil tři maďarské četníky, a viděli i místo, kde naopak Nikolu zastřelili zrádní kamarádi. A šli a šli naráželi na stopy medvědů a odlévali je pomocí sádry. Podařilo se jim dojít na polskou hranici a je to možná paradox, ale dostali se až do oblasti, kde se mohli koulovat. Sněhem. Viděli četná strmá údolí a divoké potoky (ze kterých pili) a kvetoucí louky a vysoko na nebi skalní orly. Jeden měl hnízdo jen sto metrů od jejich tábora a byli upozorněni i loupícího rysa.

Na tomto táboře hráli jen málo her, zato hodně zpívali (mj. Hoj, pane Kahane, nás se nedočkáš) a zaplnili celých devět cívek filmu. Den co den se ale na bicyklech vraceli do Sinovíru; a protože jim Dráha dvakrát změnila odjezd, rozbourali nakonec tábor o den dřív.

90 kilometrů mezi ním a nádražím patrně nebyl nejlepší nápad a... „Divím se dodnes, že jsme se do Prahy vůbec dostali,“ vzpomínal pak Foglar. Navíc… Když dojeli na pražské nádraží, rodiče popadli dítka a Foglarovi zůstala na peronu kupa beden.

Kolik to stálo? Zhruba sedmnáct tisíc korun - a vyúčtování bylo předáno, podotkněmež, do župní kanceláře. Ale každý chlapec musel zaplatit čtyři stovky ze svého. V tom byla i doprava a strava, přičemž, mimochodem, kůň stál tehdy v té části Ukrajiny stovku.

A jak Foglar svěřence ještě i strašil? Ne Zelenou příšerou, ale Šedou kostrou. V její roli jim kupříkladu napsal: „Půjdete-li to takhle dále, poznáte tu nenadále, jak se Isak Moric, žid, umí na vás rozzlobit!“ Anebo: „Pekel hymnu budu hrát, budeš-li se ulejvat! Voběsím tě rychle z vostra, poroučí se Šedá Kostra.“

Na táboře hodnotil prvořadě zpoždění při vaření a jakost jídla. Za další úklid a případně i nehlášené vyčerpání zásob, ale na to nedošlo nikdy. Jistěže pak táborníkům bodoval kázeň, přesnost, odpovědnost, pořádek, služební výkon, čistotu, kamarádství, slušnost, pracovitost, dodržování táborového řádu… Někteří však byli, jak zjistil, pro zlost.

Měl stanoveny i funkce. Byl tu správce zásobárny (Vítr), šéf bodování (Jumbo), rozvrhovač stráží (Samson), šéf dopravy, realizátor nečekaných prohlídek stanů, správce nářadí a správce sportovního nářadí (Tříska). A taky Olda a Orlík. Vedli oddělení ztrát a nálezů. A dokonce měli i na tomhle táboře knihovníka.

Táborový deník se dochoval ve čtyřech sešitech a existuje dost kvalitních fotografií. Pěkný je nákres tábora vystavěného do podkovy. Bylo to 21 stanů, přičemž sám spal jen Foglar, a to na vrcholu podkovy. Deník je, jak zjistíte, zprvu ještě psán pečlivě, ale to se posléze horší. Každý den však dodržovali řád. V 6. 20 probudila denní služba tábor, v 6. 30 se cvičilo pouze v trenýrkách, v 6. 45 se myli, v 7. 30 snídali, v osm nastupovali v kroji a vztyčili československou vlajku, 8. 30 až 10. 00 byl „program dle denního rozkazu“, poté kratičká přesnídávka a do poledne další program. Do jedné volno, do půl druhé oběd, do tří povinný odpočinek, tj. třeba četba, ale vleže - a ticho.

Od 15.00 do 19.00 opět program „dle denního rozkazu“, pak půlhodina volna, večeře, program do 21. 45, večerka v deset a ve stanech musely být okamžitě tma a naprostý klid.

13. července zaznamenal Foglar, že měla být večer vycházka při měsíčku, a odpadla. „Kde jsou ty časy, kdy se táborové mužstvo měsíčních večerů nemohlo ani dočkat a kdy jsme vycházeli nahoru na ledečské paseky. O co přicházejí hoši letošního tábora, kteří nechápou již kouzlo takových večerů.“

„Škoda, že není jednotnost, jaké jsme byli zvyklí z minulých táborů,“ dodává. „To jsou ty bolesti velkých táborů, velkých oddílů.“

Součástí posledního ze čtyř deníků je i 19 slok písně Na hranicích města německého = O hraběti Fridolínu a krásné Vilhemíně. A proč vlastně jeli právě k Sinovíru?

Překvapující vysvětlení je, že Ivan Olbracht tehdy denně dopoledne vysedával ve vinárně U Šuterů (Palackého) - a ejhle, žádné prý, Foglar ho tam před táborem vážně našel a Olbracht se doširoka rozmáchl… a povídá: „Ale ano, jen tam jeďte. Třeba někam k Sinovíru, tam je všude hezky,“ A odmlčel se. Víc už z něj nevypáčil nikdo. Asi reálnější je tudíž informace, že to Foglarovi především poradil spisovatel Jaroslav Novák, vůdce vodní Pětky a tajemník Svazu skautů. Měl už za sebou náročný puťák - tím krajem - a měl i jeho kroniku a fotografie. Z hlediska skautingu totiž proběhlo táborů na Ukrajině víc. Ale knihy se dnes dočkal jen tenhle jediný.

Jaroslav Foglar: Tábor u Sinovíru. Ilustroval Jiří Grus. K vydání připravil a doslov (na vnitřní stranu přebalu) napsal Roman Šantora. Vydala Skautská nadace. Praha 2025. 92 stran.

Kupte si – Kronika tábora u Sinovíru - J. Foglar a Dvojkaři (1938)