Swiza je jméno ženy z Šumavy, do které si Šumavani projektují takřka všechno, což je tak trochu chyba; ale faktem je, že i ten Krakonoš z Krkonoš (na druhé straně zemičky) není jen dobrák, co napravuje, ale dokázal generovat i ryzí zlo. Tak i Swiza.

Klidně vás udělá šutrem - támhle na Špičáku anebo na Pancíři… a nemusí ani mít kouzelný prut. Je nepředvídatelná bestie - bez citu, která symbolizuje ničení a pověstné šumavské vichřice. Ale má druhou tvář a etnografové nacházejí historky o Swize konající též dobro.

Je to ale vůbec ta samá entita? Ano! Už ne démon, už ne zvrásněná babizna, ale krásná, mladá dívka. A krása, ta ještě nic neznamená, pravda, a může vás krásou některá zmást, nicméně Swiza opravdu nejednoho horala uzdravila a nad jiným se její jinak ledové srdce ustrnulo, i dala mu… O podstatě podobných darů ale moc nevíme a taky autorka knihy je obchází kulantně.

Obecně se však říká, že je Swiza pro život a strážkyně zvěře. A možná si hlídá ještě cosi a obě autorky jménem Jitka Pöchmannová (psala) a Hana Jinderlová (ilustrovala) prostě a jednoduše VYKUTALI pověsti a dali jim takřka tvar skutečného románu, kde Swizu nechávají jednat až bestiálně a utrženou z řetězu. Na druhou stranu si autorka vůlí pevnou řekla i pr, protože úplných fantasmagorií je něúrekom a zde chtěla věrohodnější líčení dobrodružství. „Lidi většinou nevěří její existenci,“ uznává, „a není divu. Stvoření s parohy a v prapodivném plášti z vlčí kůže, je až moc zvláštní. A když se s ním lidé setkají a přežijí, rychle vzpomínky zapudí. Někteří je zapudí, aby se nezbláznili, někteří, aby je za blázny nepovažovali v nejbližší hájence, ale…“

Sám dopovím. Máte i Šumaváky, kteří na ta setkání nezapomenou a dokonce se nebáli o Swize vyprávět ostatním v krčmě. Aniž přikrášlovali. A není nutno, aby to byli Šumavané. Viděli ji taky návštěvníci z jiných krajů v Německu i Čechách.

„Román“ začíná jako volné řetězení historek (plných děsu) a řetězí se pořád pevněji a pevněji, asi jako by vás Swiza chňapla za loket a končilo se frakturou. Povídky jsou náhle kapitolami. V té nazvané Prospektoři se analyzuje údajný zlatý písek v řece pod hradem Kašperk. Pět prospektorů se vůbec nevyděsilo, když se Swiza před nimi zhmotnila, a měli ji za místní podivínku. Ale stačí dotek a válíte se před stvůrou v křečích. Zemřete jako pes. A autorka líčí i hnusy větší. Swiza vyčaruje hroudu zlata a nacpe ji dalšímu z hledačů do krku - zardousí ho. Ostatní utečou, ale (asi) podali svědectví.

Tolik mordy. A těch je i mezi lidmi, koneckonců! Taky dost. Zajímavější je, že má Swiza „mezidobí“, ve kterých mizí a nabírá sílu. Odkudsi. Pak se pokaždé rodí znovu. Autorka dokonce líčí zvláštní dub. Cituji: „Následována vlčicemi se k němu blížila, dotkla se ho. Průrva se rozšířila. Hladila kůru, podívala se do koruny. Kynula vlčicím, aby ji následovaly.“ A jak šelmy, tak nadpřirozená bytost vstoupily do stromu. Ten se zavřel jako kryt. „Zvedl se vítr. Rozhoupal mohutné větve. Kůra popraskala a mezi ní zlatě zářilo lýko. Šířilo do okolí světlo a z dubu vyšlehl blesk. Pak se ale zář vytratila a na kmeni zůstal jen veliký hrbol.“

Swiza je… i není rakovinou stromu - a v kapitole Svatba se dostáváme víc do Němec. Ženich jménem Antonín v jisté chvíli, jak je na svatbách obvyklé, nevěstu ztratí. Unesli ji?

Šla pryč sama? Z vlastní vůle? Kam? Nikdy se nevrátí! Najdou jenom svatební věneček. A popravdě, pravděpodobná příčina toho zmizení je v knize vysvětlena moc krkolomně. Autorka nemá ani málo problém s tím, aby poutavě vyprávěla, ale někdy zabředne do dětinské naivity, která jistě není záměrná. Zrovna tak finální pokus o dojití do nejmodernější doby (kapitola Selfíčko na mechu) působí násilně. Ale nejsem kritik a sám bych natolik poutavou knihu nenapsal. Odhaduji, že je padesát procent kapitol realisticky působících a vyvolají „br“. Zbylé jsou pohádky. Těžko jim věřit. Ale realistické obrázky se mi líbí a knihu zaplňují. Nejde o nic kýčovitého: vládnou tu efektní abstrakce. Vidíme i jedno nové zrození potvory Swizy… a sledujeme její kooperaci s milujícími ji vlky. Dracula je měl taky rád. Nejlepšími sekvencemi jsou příběhy Hilda, Divnej Josef, Zlatá liška a Holobrádci.

Dojem z knížky, která se regulérně dá řadit mezi horory, kazí jen finální reklama na další dvě knihy stejných autorek (spisovatelky a ilustrátorky) Hastrmánek Otakárek a Šumavské vyprávěnky hejkálka Jelimánka. Oba svazky napsala paní Pöchmanová ve verších a jde o jakési průvodce školáků Šumavou i Budějovicemi; jestli se mi ty knihy dostanou do rukou, tak je třeba pochválím, ale na konečném ocase hrůz jménem Šumavská SWIZA bych je radši jen zamáčkl palcem do pařezu. Protože čtení o SWIZE není vůbec pro děti, anebo ne ty malé, a je to nářez a dobrý pokus konkurovat Krakonošovi. Z určitého hlediska nad ním Swiza vyhrává a nechtěl bych ji potkat ani za milion. Nechápu, ale hledám toaleťák a možná už, herrrr…šoft, na Šumavu nikdy nepáchnu. Tak peprně je to sepsané.

Jitka Pöchmannová: Šumavská SWIZA. Ilustrovala Hana Jinderlová. Vydalo nakladatelství KOPP. České Budějovice, léto 2025. 96 stran.

Šumavská SWIZA - Jitka Pöchmannová | Databáze knih