Stará postel je možná poslední Vaculíkova kniha. 23: července uběhlo sto let od jeho narození a tady narazíme na pětačtyřicet jeho textů včetně jedné básně. Datované jsou roky 1974-1998 (kdy byl dopsán Ďábel) a nic novějšího nenajdete, protože jde o dílo připravené už před rokem 2000, nad kterým se paní Vaculíková tak červenala, až se nakonec rozhodla, že nevyjde. A její muž to vzal vážně. Vážněji než jindy. A proč se Madla Vaculíková pýřila?

Možná napoví už názvy některých fejetonů. Cesta do Jeban, V Jebanech, Semeno 1, Semeno 2, Kompozice aktu, Žena s pyjem, Evin pyj, Exhibo. Trochu zvláštní mi ale připadá, že Ludvík Vaculík možná až laciným způsobem zpřítomňuje v téhle „odložené“ knížce jak Vladimíra Párala (zesnulého v pondělí 10. srpna 2026), tak Bohumila Hrabala, který v době, kdy o něm psal, taky ještě žil.

V textu o Hrabalovi (1914-1997) - z roku 1996 - se nejprve probírají jeho ústupky normalizačnímu režimu a posléze, a to během aktu, taky jeho „poetický“ přístup k líčení sexu. „Je to zvláštní, že v žádné jeho knížce není nic takového,“ říká hrdinka příběhu Eva a vypravěč ihned odvětí: „Ale je. Jenomže moc jemně, náznakově.“ A Eva? Uchechtne se: „Náznaky se nepočítají.“

„Nedovedu si představit, že by dobrý básník byl špatným milencem,“ na to Vaculíkovo alter ego. A Eva? „Nejlepší básnici píšou pyjem, přece!“

„Ale mají pak jenom jednu čtenářku,“ povídá Vaculík. „A nemůžeš na jedné straně cenit Hrabalovu snivost a křehkost a zároveň… mu to samé zazlívat.“

Ale i Vaculíka nakonec napadne, že na sebe jeho kolega ledacos taktně „neudal“. Sám se udává až moc.

A páral? Ohledně tohoto šrajbra je fejeton (1994) podstatně cudnější, a to navzdory tomu, že se jmenuje Nocleh u Párala.

Ludvík Vaculík kdysi (neudává bohužel přesné datum, ba ani rok ne) potřeboval byt, aby se vyspal s jistou Prudencií, jak tu ženu nazývá, a pak se, hle, ukázalo, že dáma musí služebně do Litoměřic. Hledali tam spíš hotel než byt, samozřejmě, a kdo ví proč, popojížděli vlakem anebo autobusem i dál a přes Lovosice a do Ústí, kde skončili navečer.

Hotely obsazeny. Prudencie náhle řekla: „Tady žije Páral. Kdysi jsem s ním pořádala besedu.“

Našli jeho adresu! Byl doma. Sám? Podle všeho ano a zdálo se, že pár přijímá ochotně. Anebo si Vaculík vymýšlí? Pochybuji! Ale Páral měl pouze dvoupokojový byt se třemi lůžky.

„Nebude vám, milení, vadit, když vás dám do jednoho pokoje?“ zeptal se takřka se zapýřením, ale Vaculík se tenkrát překvapivě styděl. A do té míry, že chtěl spát v pokoji s Páralem. Stalo se. Dáma čekala marně až do rána, kdy přijde, ale nic! A ráno? Páral se zeptal, zda se nestalo „něco nemilého“ a není-li to jeho vina, že Vaculík „nesouložil“. Skutečně se cítil trapně. „A proč jste tedy přišli?“ dodal.

„Když já jsem se styděl,“ přiznal mu tenkrát prkenně Vaculík a taky prý tu noc nemohl spát a „hruď mu svírala lítost“. A zatímco se trapně trápil, Prudencie se ráno rozhodla, že ho pustí k vodě. „A tak jsme jeli se strhanými rysy a zmučenými srdci do Prahy.“

A mínila ještě i po několika dnech, že se v Ústí stalo „něco neodčinitelného“, a Vaculík odpověděl takto blbě: „Vím. Nebyl to dobrý hotel.“

„Oba jsme se asi vzepřeli Páralovu literárnímu klišé,“ řekla zničehonic Prudencie (jméno je patrně změněno) a tím Vaculík končí a více neříká, i když… Ačkoli přece.

Po převratu Párala potkal. „Vzpomínám občas,“ řekl Vladimír, „jak jste ke mně přišel s tou dámou, blondýna, působivá, a požádali jste mě o nocleh, no, a vzpomínám, jak pod vámi spadla postel.“

„Cože?“

Ludvík Vaculík se rozhlížel tím večírkem, kde je slyšelo vícero lidí se sklenkami. „Přece… Vy… Ráno jste z toho byl zmaten. Ptal jste se diskrétně, co se stalo!“ A Páral se zadumal a po chvíli řekl: „Vidíte. Pardon. Já jen vím, že to bylo něco s postelí.“ Avšak Ludvík Vaculík má naštěstí ve Staré posteli i lepší fejetony. Dělníky moře (1986), Kamenný dům (1985), Bedro (1987), Divného Roberta (1988), Její splín (1980), Domovní prohlídku (1994) a Tancovačku (1988).

Stará postel - Ludvík Vaculík | KOSMAS.cz - online knihkupectví