Roku 2026 (což je letos) vyšla česky kniha s titulem Marplová a s podtitulem Expertka na špatnost. Autorem je zkušený „Doc. Mark Aldridge, Ph. D.“ (na obálce nejsou tituly samozřejmě uvedeny), učitel Solent University v britském Southamptonu, a originál jeho knížky vyšel roku 2024. Kdo je Marplová?

To, předpokládám, víte, přesto připomenu: Pokud je Sherlock Holmes nejslavnější detektiv veškerých dob, je slečna Jane Marplová nejslavnější detektiv-žena. A stvořila ji Agatha Christie.

Není to první kniha o Marplové, která česky vyšla, a sám vlastním práci Anna Hartové Slečna Marplová. Život a doba (česky 2002, překlad Alena Faltýsková), jejíž podtitul zní v originále The Life and Times of Miss Jane Marple. Špatná tato čtvrt století stará kniha není, to věru ne, anebo nám krásně září na cesty detektivkami kapitola ze Simmonsovy práce Velcí detektivové, ale nic naplat a svítit se nedá a Mark Aldridge tohle „s úctou gentlemana“ překonal.

A co se velmi blíží pravdě vedle toho? Nikde se genialita Agathy Christie neuplatnila víc než při modelování téhle „děsivě milé“, záhadně zábavné a neskutečně inteligentní figury, jež je u každého z nás „z fleku“ připravena na nejhorší. A to právem. Slečna Marplová se prvně objevila v měsíčníku The Royal Magazine a povídce Úterní klub (1927, česky prvně 1976), dnes 99 let staré, a jako první ji vizualizoval ilustrátor Gilbert Wilkinson. Takřka půl následujícího století uzavřela Jane až účinkováním v románu Zapomenutá vražda (1976, česky 1986), napsaném však spoustu let předtím (z větší části asi kolem roku 1942) a „ušetřeném“ kdesi v trezoru do chvíle, kdy velká spisovatelka odejde z našeho světa.

Zapomenutá vražda je, mimochodem, báječná detektivka a už necítím, ale stále pamatuji vzrušení, které mě prodchlo, když jsem ji kdysi dočítal. Obdobně kvalitní je však už první román se slečnou alias Vražda na faře (1930, česky poprvé teprve 1991).

Rovněž s pomocí reprodukcí dobových plakátů mapuje Mark Aldridge všechna místa, na kterých slečna Marplová za poslední století „vystoupila“, a vedle povídek a románů ví i o jevištích divadel, rozhlasovém vysílání, televizi a filmovém plátně.

Marplová je - svým způsobem - drbna a nic ji nedokáže šokovat, anžto je navíc specialistkou na lidské slabosti. Souběžně je skromná, snad až příliš, a každopádně překvapivě, neboť důvěřuje vlastní síle. Ta figura v mnohém vyrůstá z - kvazifeudálního - prostředí předválečných dvacátých, a ještě více třicátých let na britském venkově a zcela konkrétně ve fiktivní vsi St. Mary Mead.

Ve volném čase se slečna hrabe v zahrádce, a když zajde do domu, často „tajuplně“ plete. Podle všeho nad vlnou i dumá a nelze neocitovat její vlastní výrok z pozoruhodného románu Nemesis (1971, česky 1982), tj. vůbec toho posledního, který autorka s Jane Marplovou vytvořila. „Doufám, mládeži, že nikdy nezjistíte, jak moc je svět zlý.“

Z veškeré tvorby Agathy Christie jsou jen knihy s Marplovou těmi, které odmění při druhém a třetím čtení, tvrdí předmluva naší knihy. „Méně totiž spoléhají na zabijácké kličky (i když některé zabíječské kličky jsou brilantní, například v románech Oznamuje se vražda a Zapomenutá vražda) a víc na hluboké porozumění postavám.“

Co se může zdát hezké? Jane Marplová neřeší věci ani tak skrz fyzické důkazy jako díky jedinečné znalosti lidských duší a - IMPOZANTNÍ - schopnost vycítit zlo.

Postava této „slečny“ už byla uchopena i spoustou hereček, a zatímco Margaret Rutherfordová ji kdysi pojala ponejvíc komicky (fyzicky se ale Marplové nepodobala), Geraldina McEwanová i díky scenáriu akcentuje její truchlení nad ztracenou láskou.

Angela Lansbury (Rozbité zrcadlo, 1982) zase postřehla, že je Jane vlastně ukrutný snob, a přece ji jako snobku nehrála. Naopak. Udělala ji velkorysou, jemnocitnou a extrémně vnímavou. Ale jistě, ráda by ji prý hrála bláznivěji, ctila však Agathu Christie… a ta by u Jane bláznivost neschválila. Agele Lansbury je ve filmu Rozbité zrcadlo 54 let, což mělo stačit, ale nevhodně ji namaskovali na sedmdesátnici a nosí navíc šerednou šedou paruku. Místo pletení luští křížovky, což je naopak fajn tah, a Lansburyová chvíli plánovala, že z ní udělá kuřačku, ale to naštěstí padlo… a jediná dcera Agathy Christie Rosalind Hicksová (1919-2004) se nechala v té souvislosti slyšet: „Doufám, že nebude kouřit. To by slečna Marplová nikdy neudělala.“

Bohužel není každý den posvícení a režisér Guy Hamilton (mj. Goldfinger) nerežíroval Rozbité zrcadlo nijak bravurně. Naopak. Film je afektovaný, takřka bez humoru a vleče se. S Elizabeth Taylorovou, která tu funguje dobře, se Lansburyová před kamerou ani nesetká. Současně tehdy běžel v kinech gangsterka Dlouhý Velký pátek - a vedla si lépe. Ostatně… Lépe si pak vedl i televizní seriál To je vražda, napsala (1984-1996), kde ovšem Angela již hrála Jessicu Fletcherovou. „Seriál uspěl tam, kde Rozbité zrcadlo selhalo,“ píše Aldridge.

V televizi hrála následně slečnu Marplovou dvakrát Jelen Hayesová (Karibské tajemství, Smysluplná vražda), avšak nechala na ni zapomenout skvělá Joan Hicksonová (1906-1998) ze seriálu Slečna Marplová (1984-1992). Kolegové dali této herečce přezdívku Spravedlnost v pleteném svetru, ale zajímavější je jiná událost. Už roku 1945 viděla Hicksonovou na jevišti Agatha Christie a napsala jí tehdy dokonce dopis, ve kterém černé na bílém stojí: „Chtěla bych, abyste jednoho dne hrála mou slečnu Marplovou.“ A tento dopis není žádný padělek, skutečně dodnes existuje.

Ale k Aldridgeově knize. Ta je, upozorňuji, kvalitně přetavena pro české prostředí, a to především díky Martině Bakešové, přičemž efekt překlopení vyvstane dejme tomu v momentech, kdy se předvede na tuzemském „osudu“ románu Mrtvá v knihovně (1942) a jeho obálek. „Již“ roku 1971 byla tato detektivka zveřejňován na pokračování v příloze deníku Svobodné slovo a roku 1972, tj. teprve třicet let po prvním britském vydání, ji Odeon zařadil do souboru 3x slečna Marplová, reeditovaného mimochodem ještě roku 1991.

První samostatné vydání Mrtvé s obálkou Adolfa Borna je až z roku 1983, což se dnes může zdát neuvěřitelné, a druhé vydání se vynořilo teprve po převratu a v Bertelsmannově knižnici bestsellerů (Knižní klub, 1999). Stejný Knižní klub dílo následně vydal nejméně ještě dvakrát a zatím dosud poslední vydání přineslo roku 2023 nakladatelství Kalibr.

Naše kniha přináší i v tomto případě reprodukce všech podstatných obálek, ale povšimněme si raději, že pan Aldridge není ani zdaleka nekritický autor a klidně ocituje i dobovou námitku spisovatele L. P. Hartleyho. „Ať byl plán sebedůmyslnější, šanci na úspěch měl nekonečně malou, a jsem si jist, že ve skutečném životě by nebyla slečna Marplová jediná, kdo by chybu plánu odhalil.“

Někdy roku 1944 si všiml sám Raymond Chandler únikovosti děl Agathy Christie a ve své slavné eseji Prosté umění vraždy napsal: „Z uměleckého hlediska to nejsou literární díla, jsou vykonstruovaná a vůbec si snad neuvědomují, co se děje ve světě!“

Marplovkami je i řada povídek a taktéž perfektní romány Není kouře bez ohýnku (1943, česky poprvé 1972), Smysluplná vražda (1952, česky poprvé 1995), Oznamuje se vražda (1950, česky poprvé 1969), Kapsa plná žita (1953, česky poprvé 1983), Vlak z Paddingtonu (1957, česky poprvé 1982), Prasklé zrcadlo (1962, česky teprve 1994, britský titul zní The Mirror Crack´d from Side to Side), Karibské tajemství (1964, česky 1972) anebo V hotelu Bertram (1965, česky 2008), kde je titulní hotel inspirován reálným londýnským hotelem Flemings Mayfaier v Half Moon Street.

Během života Agathy Christie se v britském rozhlase překvapivě objevila pouze jediná adaptace příběhu se slečnou Marplovou, na níž se podílelo víc herců, a to Utonulá (1955, odvysíláno 1956), kde hrála slečnu Betty Hardyová. Spisovatelka zcela souzněla a souhlasila s jednohlasým čtením svých předloh, ale adaptace neměla v oblibě a nejinak instruovala své agenty. A další roli tu hrávaly i hry o - lukrativnější - filmové smlouvy, kdy mohla být existující už rozhlasová adaptace omezující.

Aldridge vypráví stejně zběhle o televizi a v letech padesátých se do televize dostala z marplovek pouze jediná, Oznamuje se vražda (1956), kde hraje pátračku Gracie Fieldsová. Dobře to nedopadlo, protože charakterizaci postav moc osekali.

Od strany 357 se Aldridgeova kniha (a její sedmá kapitola) obírá i současným tisíciletím a zvíme, že již roku 1998 koupila 64% podílu v Agatha Christie Ltd. společnost Chorion, která podnikala, co jen mohla, aby dosáhla návratnosti investice. V letech 2004-2013 se Marplová každopádně vrátila v dalším seriálu a „ve stínu Joan Hicksonové“ ji tu hrály už zmíněná Geraldina McEwanová (po první tři sezóny) a Julia McKenziová. Zcela poslední sezóna série má už pouze tři epizody a finální Nekonečná noc je navíc adaptací románu, kde Marplová ani není. Scénář ji přidal a je následkem toho natolik blízko jistému mladému páru, až se stává takřka jeho stalkerem. I dál sice existovalo několik seriálem nepodchycených povídek se slečnou Marplovou, ale zájem BBC uvadl.

Obecně hoří, kupříkladu puzzle slečny Marplové nakreslené Ilyou Milsteinem (2024) se stalo bestsellerem a dědicové práv posvětili nedávno i román Vražda v hotelu Grand Alpine, který napsala už osvědčená Lucy Foley. V Londýně vyjde letos na podzim.

Závěrem už jen upozorním (a to bez všech zbytečných přívlastků, protože přívlastky vynechávejme), že autor naší knížky Marplová skutečně patří k nejzasvěcenějším odborníkům na dílo Agathy Christie a už vydal monografie Agatha Christie na obrazovce a plátně (2016) a Poirot - Největší detektiv na světě (2020, česky 2026). Co víc, jako borec a nostalgik moderuje a koprodukuje podcast The Swinging Christies, zaměřený na Agathu Christie ve zlatých (společensky přelomových) letech šedesátých (swinging sixties) a konkurující mj. webové stránce Davida Morrise Collecting Christie a především nenahraditelnému podcastu Kempera Donovana All About Agatha.

Naše knížka, jejíž originál žije taky díky audioverzi načtené Jane Slavinovou, by se snad i obešla bez pomoci společnosti Agatha Christie Ltd. (vedené od roku 2015 pravnukem spisovatelky Jamesem Prichardem), ale nevznikla by bez podpory jediného vnuka spisovatelky Mathewa Pricharda (*1943), který se vždycky zajímal o odkaz své babičky a pustil Marka k materiálu v tzv. Christie Archive Trust.

Mark Aldridge: Marplová. Expertka na špatnost. Předmluva Lucy Foley. Přeložila Jana Ohnesorg, která taky vytvořila seznam divadelních představení. Některé seznamy a popisky k reprodukcím českých knižních obálek vytvořila Martina Bakešová. V edici Universum vydala Euromedia Group. Praha 2026. 456 stran.

Marplová – Expertka na špatnost - Mark Aldridge | KOSMAS.cz - online knihkupectví