„Při shromažďování faktů je policie výtečná. Bohužel jich vždycky nedovede s prospěchem využít.“ Sherlock Holmes v povídce Námořní smlouva.

Lhát se nemá. I sám Holmes tohle věděl… a lhal.

Známo je minimálně šest případů (ze základního kánonu, podepsaného ještě spisovatelem Doylem), kdy sice policii a státní spravedlnost nevodil výslovně za nosy, ale podobalo se to vodění za nosy. V novém románu o Mistrech lží se podobně musí taky chovat, i když nechce, anebo tak jedná přinejmenším jistou dobu. A co (snad) pobaví? I samo jméno autora tohgoto příběhu vytištěné na obálce je - možná - blaf, protože v tiráži nečtu „Philip Purser-Hallard“, ale „Nick Kyme“!

A ještě něco i ohledně fixlování před světskou spravedlností - a připomenu Opatské sídlo. To byl rovněž Sherlockův problém k vyřešení a jistý Crocker tady silou chránil dámu před brutální „sviní“: výsledkem byla mrtvola a Holmes případ objasnil, aby nejlepšímu příteli poloflegmaticky řekl: „Co si o dalším postupu myslíte?“

Watson reagoval slovy „not guilty“ a znamená to: „On je přece bez viny.“ Sherlockovi tato lékařova jistota víc než dobře postačila, aby se - rovnou - obrátil ke Crockerovi a aby rozhlásil: „Jste volný.“

Spolu s doktorem Watsonem měli naštěstí hodně podobný morální kodex a ohledně Opatského sídla ho bez váhání aplikovali! Navzdory britským zákonům. Obdobně to ostatně oba braši zvládají v případě Ďáblova kopyta, kde byla zavražděná oběť nejodpornějším travičem. Vrah traviče Leon Stern pak sice ujede až do Jižní Afriky, což bylo tenkrát ještě daleko za vodou, ale bez Sherlockova pomyslného pomazání by se věru nenalodil; i tak to chodí a „svět je plný vrahů a jejich obětí - a vzájemně se vyhledávají až hladově,“ jak řekl Ambrose Bierce. V aféře Lží nespolupracuje Sherlock s nejobvykleji doplňujícím ho inspektorem Lestradem, nýbrž se Stanley Hopkinsem, kterého si zapamatoval ze čtenářů Conana Doyla jen někdo, ale neprávem; je mladší a chytřejší než Lestrade a vynořuje se v případech Zlatý skřipec, Černý Petr a Opatské sídlo.

V knize Mistři lží se vynořuje opět a děj nás provází částí roku 1898. Nejslavnější z pátračů tady od začátku pracuje pro Anglii, anebo si to myslí, a úkol rozkrývá „sám“ jeho chytřejší bratr Mycroft. Je tu smrt vysoce postaveného vládního úředníka, který měl podle všeho špatné svědomí, ale možná ne zase tak špatné. A brzy jsou Watson a Holmes na stopě extrémně schopných padělatelů s vazbami na vládu. Půjde snad i toto ututlat? Stěží. A Watson (posléze) říká:

„Mycroft sloužil impériu, aspoň mě o tom oba bratři ujišťovali, a měl představovat sílu, zajišťující vládu dobra ve světě. A samozřejmě jsem chápal, že špionáž někdy vyžaduje jednání, které by v běžném životě bylo považováno za nečestné a nesportovní, ale taková omluva nemůže ospravedlnit hanebné podvody a bezuzdné zabíjení; a pokud se Mycroft domníval, že mu bratrova loajalita pojistí mé mlčení, mýlil se. Přátelství mě pojí pouze se Sherlockem a jeho bratru já nic nedlužil.“

„Už dávno zastávám, milý Watsone, zásadu, že maličkosti bývají zdaleka nejdůležitější,“ říká Sherlock v povídce Případ totožnosti a právě tento postřeh nový román zužitkovává. Podle očekávání se pátrači taky doberou řešení záhad a nebylo by ostatně fér, kdyby Sherlock selhal, a tady se dá pro změnu citovat ze Záhady na Thorském mostě: „Problém bez řešení může snad zajímat odborníka v archivu Scotland Yardu, ale běžného čtenáře by bezpochyby popudil,“

A sám Conan Doyle? Známý je taky následujícím výrokem (1910): „Romanopisci představují lidskou třídu, která nesnáší, když je omezovaná fakty.“

Purser-Hallard alias Nick Kyme napsal dokonce čtyři romány zasazené do světa Sherlocka Holmese, a jak se dočítáme, je dalším objektem jeho zájmu (u nás opomíjený) televizní seriál Doktor Who, jeden z těch nejdelších seriálů na světě. Ale Who je, víme, pouze Who a nic víc a Holmes je luštitel nad luštitele a skomírají jakékoli další ostatní koníčky, propadnete-li opravdicky peklu Kánonu jeho případů.

Osobně si vybavuji taky vlastní dětství a sestře, které je o dva roky méně, jsem tenkrát nahlas přečetl celý Tajuplný ostrov a byla okolo nás-dětí ještě spousta dalších poutavých hrdinů z knížek i televizních programů. A děti to vnímají nějak vážněji, ale navzdory možnostem výběru utkvěl v mé sestře prvořadě Holmes, anebo nejvýrazněji, a když mě chtěla komusi představit, a to mi bylo tak devět, řekla „VON SE ZAJÍMÁ O SHERLOCKA HOLMESE.“

Jen tohle vybrala. To ji zaujalo, to u ní bylo podstatné. Proč? Záhada záhad. „Možná tou největší ze záhad onoho detektiva s dýmkou je, že kdykoli o něm začneme, pokaždé mámivě propadáme iluzi, podle které skutečně existuje,“ napsal již roku 1929 T. S. Eliot v recenzi sebraných pátračových případů. A má pravdu. Je to iluze a nedá se odbýt dokonce ani tehdy, když se sám Sherlock Holmes dokáže udělat neviditelným; jak dokazuje i ten nejprostší dialog z povídky Ďáblovo kopyto:

„Jak to víte?“

„Sledoval jsem vás,“ řekl.

„Nikoho jsem neviděl.“

„To je samozřejmé, když někoho sleduji.“

Nick Kyme: Sherlock Hlmes a mistří lží. Překlad Lenka Lichtenberg. V edici Vendeta vydal DOBROVSKÝ. Praha, srpen 2026. 240 stran.

Sherlock Holmes a Mistři lží - Philip Purser-Hallard | KOSMAS.cz - online knihkupectví