Prvního října uběhlo půl století od smrti Elwyna Whita, spisovatele, kterého nazval Kurt Vonnegut jedním z nejobdivuhodnějších amerických stylistů.

Whitova Šarlotina pavučinka (1952) je laureátka Newberyho ceny a souběžně kniha pro dospělé i pro děti: česky právě vydána podruhé - v novém překladu. Jak začíná?

John Arable je táta osmiletého děvčete Fern a desetiletého Averyho. Časně ráno vyráží se sekerou skolit narozené prasátko, je příliš slabé a malé, než aby se stalo řádným čunětem. Ale Arable nezavraždí nikoho a činí překvapivé rozhodnutí.

Poté, co dcera srovná akt se zabitím vlastním, muž dovolí, aby začala zvíře napájet teplým mlékem z láhve: jako své dítě. A co ještě si starý gentleman myslí? „Však ona pozná, co to bude starostí: ať mi tu ztřeštěnost Pánbůh odpustí.“

Malá Fern se zamiluje. Čuníka klade nade vše, jak to umějí jen děti. Ukládá ho do postýlky, ohřívá mu ráno mléko, uvazuje bryndák. Obdobně tvora krmí po návratu autobusem ze školy a při večeři, zatímco v poledne ji - naštěstí - pokorně zastane matka.

„Čuník mléko zbožňoval a ve chvílích, kdy mu ho Fern ohřívala, byl nejšťastnější. Vždycky u ní postával a upíral na ni milující pohled. Pár prvních dní směl zůstat v kuchyni v krabici poblíž kamen. Potom ho přestěhovali do větší krabice v kůlně, a když mu byly dva týdny, přesunul se ven.

Zrovna kvetly jabloně a pan Arable mu pod jednou stloukl ohrádku. Do ní dal velikou dřevěnou bednu plnou slámy. Vpředu měla otvor, aby Wilbur mohl chodit podle libosti dovnitř a ven.“

Ráno co ráno chodívá Wilbur se svou paní k silnici a čeká na školní autobus. Ona mu vždy zamává a on sleduje vůz do zatáčky. „A když doma musel do patra, čekal u paty schodů. Když vzala panenku a vyrazila s kočárkem na procházku, Wilbur se přidal. Během těch výprav se občas unavil, a tak ho vždycky vzala a uložila do kočárku vedle panenky a jela pomalu, aby svá děťátka neprobudila.“

Wilbur je však přesunut do stodoly k dívčině strýci Homeru Zuckermannovi a hrozí mu porážka. Od onoho stěhování je opět vnímán jako hospodářské zvíře a je tu i další transformace: dívka začne s Wilburem komunikovat a jako jediná v knize rozumí zvířecí řeči, což přivádí do rozpaků její matku, ne však moudrého otce.

A Wilbur? Obdobně tomu posléze komunikuje s pavoučiví Šarlotou a ta je natolik myslící, že přijde na metodu, jak prase zachránit. Udělá v pavučině cosi, co nelze vysvětlit jinak než zázrak, a tím zázrakem je nápis v angličtině, který de facto upozorní, že je prase (prý) výjimečné a posvátné.

Je to vůbec pravda? Nevím. A finále příběhu se točí okolo smrti pavoučice a okolo Wilburovy péče o její zatím nenarozené děti. Tato magická kniha byla prvně vydaná 15. října 1952 a jen do roku 2006 se jí prodalo 45 milionů výtisků. Leží na časové spojnici mezi známými díly Hugha Loftinga o doktoru, který rozuměl řeči zvířat (přičemž Lofting napsal ve třicátých letech i svazek o prasátku Chro Chro, 1932), knížkou o prasátku Robinsonovi (1930) od Beatrix Potterové a… díly Roalda Dahla, který už je takřka o generaci mladší než White.

Vznik Šarlotiny pavučinky jednou White přirovnal k jakémusi kýchnutí, nicméně muselo to být dost dlouhé kýchnutí, protože dílo dle všeho vytvářel několik let, snad už od roku 1948.

Sám knihu později načetl, nechal se k tomu přesvědčit, a čte ji půvabně, avšak zkoušel to prý sedmnáctkrát, než zvládl scénu Šarlotiny smrti. Vždycky začal brečet, nebo téměř brečet, když o tom měl číst.

Vedle filmů vznikly podle příběhu také videohry anebo muzikál. Původní ilustrace Gartha Williamse (1912-1996) mi trochu připomínají obrázky zhruba stejně starého Jana Černého, který se u nás kdysi věnoval Ransomovi. Šarlotina pavučinka (1952) vyšla česky již roku 2007 v překladu Kateřiny Cenkerové a nový, dnešní překladatel Richard Skolek vyjádřil ke knize i výhrady, což je nezvyklé. „Prasátko Wilbur je pasivní postava, nad to ukňouraná a ke konci knihy sobecká.“ I vrtalo mu hlavou, proč ji tudíž zachraňovat, a to navíc kolem dokola. Ani struktura příběhu překladatele nefascinuje. „Vše se řeší opět a opět stejně, jako by měl autor jediný nápad a jako by marně čekal na další. Čtyřikrát opakuje to samé a trochu únavné jsou i pasáže s Fern, u níž se zprvu zdá, že bude v příběhu hrát významnou roli, ale nepotvrdí se to a její odbočky nikam nevedou. V první půli je ohledně Wilbura tichou voyeurkou, v druhé mění fascinaci vepříkem za - o trochu zdravější - fascinaci sousedovic chlapcem, ale… do děje s výjimkou začátku nezasáhne.“

Americký spisovatel Elwyn Brooks White (1899-1985) byl člen Americké akademie umění, věd, získal Pulitzerovu cenu (1978), Národní medaili za literaturu (1971) a Prezidentskou medaili svobody (1963). Psal mj. do Harper´s Magazine (1938-1943) a The New Yorkeru a velmi známou jeho prací je i - osmdesát už let stará - kniha Myšák Stuart Little (1945).

Do zmíněného The New Yorkeru začal psát tento reportér a absolvent Cornellovy univerzity před sto lety, hned s jeho založením - a spolupracoval s tím časopisem šest desetiletí, během nichž se stal nejdůležitějším přispěvatelem. Jedna z jeho knih se jmenuje Zde je New York (1949) a chválí město za to, že je tady možné žít souběžně osaměle… i společensky. Sám byl uzavřený, a jak vzpomíná James Thurber, měl tendenci se vyhýbat redakčním návštěvám prostřednictvím požárních schodů.

Na stranách 83-84 naší dnešní knížky líčí White funkci houpačky zavěšené ve stodole a toto líčení bývá dáváno za příklad solidního rytmu při psaní: tempo jeho vět odráží právě rytmus houpačky.

Elwin Brooks White: Šarlotina pavučinka. Ilustrace Garth Williams. Překlad Richard Skolek. V edici Drobek vydal DOBROVSKÝ. Praha 2025. 216 stran.

Šarlotina pavučinka - Elvyn Brooks White | KOSMAS.cz - online knihkupectví