Televizní seriál Sanitka (1984) má jedenáct dílů, napsal ho Jiří Hubač (1929-2011) a zpětně se analyzovalo, co tam bylo umělecky zjednodušeno, ale spíše se jedná o to, že dobrý dramatik jaksi „vyzobal“ nejdramatičtější momenty ze života záchranářů.

Kdyby se točila Sanitka dnes, musela by samozřejmě vypadat zcela jinak a snad je vhodným autorem námětu Luboš Hacala, který zrovna stejné téma zpracoval v rámci non fiction a formou jakéhosi slovníku.

Encyklopedický přístup taky jedině může být zdrojem výhrad, protože abecední uspořádání je zdánlivě přehledné, ale i matoucí. Hacala například napsal heslo Planý poplach, ale taky heslo Zneužívání péče. Jak kapitolku Nehody, tak kapitolu Dopravní nehody. Atd. O to ale nejde a koneckonců je ta kniha od toho, aby se uvnitř hledalo, a ne aby se dumalo nad tituly kapitol v obsahu.

Ani ne padesátiletý autor-záchranář to dělá přes dvacet let, v této práci se našel a mj. upozorňuje, že bychom to s telefonováním na 155 neměli přehánět a měli zvážit například i to, je-li ohrožený ve „stavu, kdy bychom sanitku zavolali i té protivné babizně odvedle“.

V naší zemi naštěstí máme jeden z nejfunkčnějších záchranných systémů na světě (záchranka přijede kamkoli do dvaceti minut), ale bývá zneužíván a najdou se tací, kteří záchranáře volali, když měla jejich druhá polovičky teplotu 37,5. Možná potřebovala paralen? Ani ten.

I když se záchranář denně setkává s tragédiemi, už si zvykl na věty, které slýchá kolem dokola a na které disponuje stereotypními odpověďmi. Příklad: „Kde jste byli? Nemocnice přece stojí kilometr odsud!“ Odpověď: „A co vás trápí tentokrát, paní Nováková?“

Nebo: „To už jste tu? Tak brzo? Já vás nečekal.“ „No, my jsme rychlá služba.“

Anebo: „Počkejte! Ještě potřebuju pověsit prádlo.“

Nebo: „A zavezete mě i zpátky, že?“ Reakce: „Ne. My jsme jednosměrní.“

Anebo: „Za ty peníze bych tu práci nedělal.“

Co se týká planých poplachů, nejčastěji jde o volání „třetí ruky“, což autor shrnul touto větou. „Sousedka mé švagrové mi řekla, že babičce (na druhém konci státu) nebylo včera večer dobře.“

Většina těchto případů má prý šťastný konec a babička si akorát nedobila mobil.

Nebo je hluchá. Autor zmiňuje případ hluchého seniora, do jehož bytu se posléze vlámali saniťáky povolaní hasiči, zatímco poklidně v kuchyni upíjel kafe.

Už méně ospravedlnitelná je pacientka, co vám otevře dole v činžáku, bez problémů vás dovede nahoru do svého bytu v třetím patře a praví: „Jaký urgent? Na ježdění nemám čas. Mám zablokovaný krk, takže mi koukejte něco píchnout a mažte po svých.“

Autor vzpomíná i na muže, který rád chodil do luxusních restaurací, kde před placením fingoval epileptické záchvaty, a to věrohodně, a tak mu vyděšení číšníci sanitu vždy zavolali, aniž by požadovali zaplacení útraty. Dotyčný by to dělal do nekonečna, ale když byl v nemocnici po osmé, konečně kohosi bacilo do očí, jak se okolnosti těch případů podobají. Nic to nemění na tom, že veškeré náklady na výjezdy hradí pojišťovna.

Jiný případ. Mladá žena volá sanitku kvůli migréně, nebo čemu; a když sanitka dorazí, pan Hacala dámě říká: „Máte stupnici jedna-deset. Deset je bolest při porodu. Jak moc vás hlava bolí?“

„Devítkou.“ Ale seděla klidně na pohovce a komunikovala a nijak se nesvíjela. Tak či onak hradí náklady výjezdu jen ti prokázaně opilí, které vezou na záchytku. Stojí to minimálně šest tisíc, a to bez onoho noclehu.

Záchranáři říkají stálým zákazníkům štamgasti a tito volají pravidelně. Ale podstatný důvod chybí. Záchranný systém zneužívají a využívají tzv. žluté taxi. Někdy to jsou lidé, kteří nemají čas jít k praktickému lékaři. Pak dostanou rýmu a vytočí 155. Dispečerka sice vysvětlí, že sanitu nepošle, ale borec klidně volá za hodinu: „Už nemohu dýchat.“ Ta slova ignorovat nelze, ale muž po příjezdu vozu chce opět lék na rýmu. Bez uzardění. „Ty mi nebudeš nic vykládat,“ rozkřikne se. „Já si tě platím ze svých daní.“

Zvláštní je zde věc, kterou postřehnete jen v případě, že u záchranky už jste desetiletí. Zejména mladí lékaři mívají mesiášský komplex a zrovna štamgastům věnují péči obzvláštní. Proč? Záhada. „Ale s léty prozřou.“

Naštěstí už dnes docela (zaklepejme to) vymizely zcela vymyšlená oznámení. Autor byl na podobném výjezdu naposled asi před pěti roky. Dvě puberťačky volaly sanitku před nákupní centrum, a to minimálně třikrát. Identifikovány byly jen díky pouliční kameře, ale se zrušením telefonních automatů už děti takhle nezlobí, protože číslo mobilu je dohledatelné.

Stále se ovšem najdou lidé, kterým chvíli stojící sanita vadí při výjezdu ze dvora, i objevil se třeba kdesi muž v bezvědomí a řidič sanity mu masíroval srdce. Zatím za volant vlezl člověk, a když saniťák domasíroval a muže dohonil, ten řekl. „Klíííd. Já vám jen přeparkoval. Blokovali jste mi výjezd.“

Ještě jiný frajer nahlásil sanitku jako auto „blokující výjezd“ na policii. Ta skutečně přijela. Stalo se při čtyřicetiminutové resuscitaci!

Autor tvrdí, že při zásazích naprosto nevnímá, zda má zrovna někdo neuklizenou komůrku anebo potrhané spodní prádlo. Některé ženy, co nestačily uklidit, přesto radši čekají před domem. Ani nechtějí odvézt a prahnout být ošetřeny u branky, tj. mimo svůj brajgl. Zde jen poznámku. Pro záchranáře je výhodnější ošetřovat v sanitě.

Zajímavý postřeh ohledně nahoty. Stydí se prvořadě mladé ženy. Muži a starší ženy nahotu neřeší.

Jak bylo řečeno, sanitka by měla přijet do dvaceti minut, ale záchranář denně naráží na věci, které to ohrozí. Jsou to zábrany v na první pohled obyčejných prostorách jako obchoďáky, továrny a sportoviště, tržiště, parky… Obchodní centra jsou bohužel už cíleně budována tak, abyste tam bloudili, a patra nejsou propojena jasně. Vjezdy do podzemních garáží mívají úzký a někdy i nízký profil a zápasí se s turnikety na čip nebo úplnou absencí plánu budovy. „Než se doberete k pacientovi, nachodíte areálem několik kilometrů, což vám ještě zpříjemňují personalisté a manažeři.“

Na stadionech, jarmarcích, poutích anebo koupalištích je nepřítelem samotný dav a problémem hledání jehly-pacienta uvnitř. Z toho důvodu prosí obvykle dispečerka, aby poslali někoho čekat na sanitu ke vstupní bráně anebo pacienta přenesli ke stánku s občerstvením.

Bílé sanity s červeným pruhem slouží jen přepravě a nejde o záchranáře. Ti praví jsou žlutí a je na nich nápis AMBULANCE a šesticípá hvězda a Aesculapovou holí. Mají sirény, červeno-modrý maják a uvnitř je řidič a sestra. Při přesunu velí on, na place ona. Rychlostní limit neomezen při prioritě jedna alias přímém ohrožení života, dále je to odstupňováno. Při prioritě dvě už smíte jet jen 160 km v hodině (na dálnici) a při prioritě tři 150. Tohle však, zdá se, nesrovnává/nekontroluje nikdo.

Pomalu jedoucí, blikající sanitka bývá taky ke spatření. Vždy veze pacienta, jehož stav vyžaduje klid. Může to být například otevřená zlomenina, může to být novorozeně v inkubátoru. Každý kraj má i jediný vůz pro převoz pacienta s vysoce nakažlivou nemocí typu eboly. Zadní část takové sanity se umí vzduchotěsně izolovat.

Záchranáři dělají dvanáctky, služby si předávají mezi šestou a sedmou, vždycky převezmou spolu s odpovědností telefon, klíče, vysílačku, detektor kysličníku uhelnatého… Je-li výjezd nahlášen jen pět minut před koncem směny, „domluvíme se, vypomůžeme si“. Od všeho je na základně záložní kus a předchozí směna má povinnost vůz dozásobit a vypulírovat. Na základně má každý svůj kamrlík, ale je tam i společenská místnost. Když pípne vysílačka, šup do vozu, a za směnu můžete mít třeba i třináct pacientů. Jindy dva. „A posádky mají povinnost každý den otestovat část vybavení auta anebo část vydrhnout.“ V pondělí se třeba dezinfikuje ventilátor a v úterý nafouknou vakuovou matraci.

Je tu pár historek, nicméně to zdaleka není veselá kniha a obsahuje i kapitoly typu Uříznuté končetiny, Řitní otvor, Rakovina trávicího ústrojí ve třetím stádiu, Smrad, Mrtvoly. Noční pejskař jednou zavolal 155, když našel cizince napíchnutého na špičatém plotě, ale napíchnutý pesjkaře urputně přemlouval, ať nevolá. Visel dva metry nad zemí, měl probodnutý biceps. V tomto případě autor knihy radši povolal hasiče, nebo to chtěl udělat, ale kohosi napadlo, že sanitu přistaví hned k plotu. Muž si o ni opřel nohy a sám se vyprostil! Ano, patrně zloděj.

Luboš Hacala: Záchranářem po česku. Pravdivé svědectví o záchranářské profesi. V pražské společnosti Albatros Media vydalo nakladatelství CPress v Brně. 2025. 208 stran

Záchranářem po česku - Luboš Hacala | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví