Z literárního časopisu mi svého času napsali: „Když on si tím Karel Rada hrozně škodí.“ A mínili autora - právě vydané - knihy Šlápoty a výstřiky.
„Škodí? Čím?“ ptal jsem se, ačkoli jsem pravdu tušil.
„Ukrutným naléháním, abychom o jeho knize psali.“

Aha! V tu samou vteřinu jsem si představil ideální společnost. Bohužel/bohudík nás neobklopuje. Tam totiž neděláte nic. Tedy, ano, píšete třeba i knihy, když je vám to vlastní, ale vedle toho si můžete být i na VLASTNÍ RADU hrobem. Tj., vy mlčíte jako ten hrob a hle, navzdory tomu jste se samozřejmostí objeveni, a to i v Severních Čechách, kdekoli. Vzápětí je o vás ve sdělovacích prostředcích referováno.

„Jenže takhle ideální svět nikdá nebyl a nebude,“ namítl jsem a sám uslyšel odpověď, podle které je přece česká kotlina dost malý rybník, i dostane se nakonec na každého, kdo za něco stojí, a když, hu, ne, „tak si to nezasloužil“.

A Rada? Karel Rada (*1964)? Je osobnost a má tendenci se prosazovat nejen bušením do textového editoru, on bušívá i na brány, zda neotevrou, a občas bohužel slyší „alou“.

„Já vám něco řeknu,“ napsal jsem tehdy (a pak to hned smazal). „Radova agilnost by vám nevadila, kdyby si držel ještě jeden malinkej byt ve Vršovicích a celkem třikrát byl se součástí vaší redakce na tekutém moku. Což? Nicméně si tohle neporadil, většinou přespává kdesi v pohraničí a vy si tudíž velmi snadno dovolíte mu vysvětlit, čím sám sobě škodí a čím ne.

K zenitu, to je jasné, nelze kriticky vynášet všechny. Tak je i nutností někde vysondovat jedince odbytelné. Odstřelitelné. Vzdálené. Méně mobilní a bezpečněji kritizovatelné. Tak třeba… i Pepíka z Kadaně. Tedy Radu.“

E-mail jsem rovnou smazal, ale něco podobného si myslím i nad novým Radovým románem. Kolikátý vlastně už je? Šestý. A koneckonců Karla Radu za psaní už i opakovaně ocenili; ale pokud se domníváte, že kritici sami od sebe začnou „na vás“ pracovat, pokud ani prstíčkem nehnete jejich směrem, jste naivní a nechci přehánět, ale zvláště mimopražští písmáci jaksi pršívají skrze své texty pod redakční stoly, anebo slýchají ono: „Ale pane Rado, co nám dál a dál radíte a co tolik tlačíte? Netlačte na pilu, jo?“

A co poté, co Rada splaskne a uklidní se? Kdo ví. A představuji si, jak si představuje on sám romanticky rok 2064, kdy od jeho narození uplyne sto let; i vypišme to pár jeho větami.

„Nedojde-li do té chvíle k atomovému kataklyzmatu, což jistou pravděpodobnost má, budu v seznamu sice politicky bezvýznamném, ale půjde o pár lidí, kteří svého času zkoušeli psát evropskou literaturu. Ne unijní. Jen evropskou. A jak je v Čechách typické, napíší pod ten seznam, že prošly v době vydání ony románky u všech bohemistů bez povšimnutí, přičemž svou ignoranci někteří z nich ospravedlňovali i tak, že se autor podezřele tlačil do Prahy a vměšoval mezi zdejší psavce, kterých kritici, to zase ano, už měli i tak nad hlavu. Jich bylo už početně dosti.“

Ale fajrum a dost humoru a prognostik. Šlápoty a výstřiky jsou román radovský a ne tedy třeba pelcovský nebo hrabalovský, jak by se dalo spekulovat; a srdcem stejného textu je asociativní záznam o životě žitém a neprosněném. Chcete-li, je to řeka vzpomínek.

A vymyslet na zeleném pažitu se, pěkně prosím, nic podobného nedá, leda bychom přijali premisu, že je tím pravým spisovatelstvím pouze TOTÁLNÍ VYMÝŠLENÍ SI.

Také ovšem není pravda, že Rada zveřejnil jen syrový deníček života a nic víc. Ty texty visí na pomezí fascinující hutnosti (a zkratky) a okouzlující srozumitelnosti, přičemž nejde jen o nějaké soukromé, intimní živočichopisy.

„V Bratislavě jsme přejeli most na sídliště Petržalka a mířili k maďarský hranici. Tam si Jindra připravil doklady. Do pasu vložil pětieurovou bankovku a předal ho celníkům; my s Magdou ukázali jen občanky a za dalších pár hodin jsme dojeli na hranici srbskou. Tam přišel ke slovu další úplatek a jinak se na Východě jet ani nedá. Následoval Novi Sad a do Bělehradu jsme vjeli chvilku po půlnoci.

Jindra zaparkoval a vzal nás do bufetu na srbskou lahůdku čevabi. Zapíjeli jsme kefírem, zvaným jogurt; jako všude ve slovanských jazycích, i v srbštině mají některá slova obrácenej význam.

Druhej den začalo pršet a nepřestalo až do posledního, pátého dne. Kafič Staro Mesto je patrová kavárna v centru Bělehradu a my tam nacvičili s pomocí Jeleny prezentaci mojí knihy; Jelena ji celou přeložila, ale teď vybrala jen některé pasáže a já si vzal na starost hubu, kterou jsme prezentovali jako Novou vlnu se starým obsahem: šlo o kapely, jakými byly Garáž, Psí vojáci, Laura a její tygři, Pražský výběr a Jasná páka…

Po návratu ze Srbska se jarní počasí v Třebáni ustálilo. Už někdy v březnu začal k Cherubíbům do čajovny docházet zvláštní týpek, co o sobě tvrdil, že pochází jako já z Chomutova. Bydlil v domku jedný dívčiny a prej se poznali v Bohnicích. Jmenoval se zvláštně - Dobromil - a já se s ním skamarádil. Přes muziku.

A ptal jsem se ho, zda už někdy slyšel jméno naší kapely Haj hou, a on hned pochopil, že to má něco s Kurtem Vonnegutem.“

Radovy povídky a romány kolíkují i konkrétní českou krajinu a víc než z rozhodnutí rašil jejich základ z autorových kolapsů, více i méně vědomých. A je možné říct: „Nedošlo k Radově dekapitaci? Ne, a tak dojde k jím generované rekapitulaci.“

Rekapitulace představuje často překvapivé momenty a rovněž zajímavé pohyby v čase a narušenou chronologii; a kdo říká, že „je dokonalá literatura dokonalou chronologií“, je vedle. Protože jsou to časové skoky a - překvapivá - časová propojení, díky čemuž se reálné události zafixují jaksi až do morku a dřeně paměti.

Na borce Radova typu však mají bohužel kritici i další záludnou kolonku a - plni knížecích rad - je redukují tím, že je vřadí mezi exhibicionisty. Sám cítím v Karlu Radovi kus renesančního barda a truvéra, který se věnoval i dál věnuje více oborům (hlavně však muzice) a ve výsledku se přesto nenechal rozmělnit „ve mlejně“. A každý, kdo jeho texty čte, může říct: „Žil jsem tak i já? A žil jsem vůbec? A co všecko jsem dost možná promarnil?“

Rada je dost i kouzelník a žije svými psanými stránkami. Nesní a mezi řádky vecpal, ani neví jak, i kusy skutečných a snad i „žilnatých“ mužů a žen. Taky zem, po které se tyhle obludy pohybují. Je skutečná a pisatel naštěstí nepotřebuje dvě stě stran, aby se dostal k jádru pudla. I tentokrát mu jich stačilo asi sto třicet… a takto se zove patero oddílů jeho zpovědi:

Táta, Berounka, Nižnij Novgorod, Čajovna, Šede.

A motto? „Atlet pěstuje svaly, dáma ošetřuje pleť a žebrák musí bdíti nad svou hubeností.“ Karel Poláček.

Karel Rada (*13. 9. 1964 v Chomutově) je scenárista, režisér a tvůrce několika filmů, spisovatel a rovněž hudebník. Začínal v osmdesátých letech samizdatovou tvorbou a navázaly po převratu i romány: Připravte se na nejhorší, Oblomovka, Flashback, Kluci, kde jste?, … a bude líp, Šlápoty a výstřiky. Vedle toho dal dohromady tři sbírky povídek Kunderion, Chvějící se jehličky příští zimy a Promiskuitní večírek a dnes to již není úplně pravda, ale byl taky součástí bezvadné hudební skupiny Haj hou.

Karel Rada: Šlápoty a výstřiky. Akvarely Daniela Tinková. Fotografie Milena Dolečková. V edici Současná próza vydalo jako svou 276. publikaci Nakladatelství Bor. Liberec 2026. 140 stran.

Šlápoty a výstřiky - Karel Rada | KOSMAS.cz - online knihkupectví