CO ČÍST: Příběh domu Toužimský a Moravec
Knihou roku 2024 se stala publikace Toužimský a Moravec. Příběh nakladatelství, jejímiž autory jsou Vladimír Prokop (*1960) a vnuk nakladatele Michal Moravec (*1958).
Úvodní kapitola zasadí nakladatelský dům do kontextu těch vydavatelů doby, u kterých hrála rovněž roli dobrodružná literatura. Byly to - dodnes většinou zvučně rezonující - firmy Božena Smolíková-Mečířová, Hynek, Kobes, Svěcený, Šeba, Voleský, Janda, Albert, Nikolau, Hokr, Mazáč, Naňka, Pavlík, Neubert, Dominik Hlaváček, Ladislav Janů, Archibald Václav Novák, Šolc a Šimáček, Zmatlík a Palička, Hladík a Ovesný, Šotek či Vilímek.
Ti všichni se také tady dočkali medailonu, doplněného reprodukcemi obálek ze své produkce, nicméně zevrubnost nikdy nepřekročí únosnou míru a např. Edvard Beaufort (1860-1941), jehož dům fungoval sedmdesát let (1880-1949 je odbyt pěti řádky, zdůraznivšími, že byl možná nejvýznačnější pražský tiskař a nebál se žádných moderních technologií. „Z neuvěřitelně širokého spektra, ve kterém dominovala krásná literatura, je pro nás ale významná především edice Dobrodružné romány Julia Verna (1905-1916),“ podotýkají autoři.
Po prvních kapitolách věnovaných speciálně panu Toužimskému (byl i samostatný nakladatel) a panu Moravcovi (taky esejista a romanopisec) putují tvůrci ke spolupráci domu s německou firmou Karl-May-Verlag a kapitolám Autorizační bitvy a Bergen versus Burian. Ocitáme tváří v tvář edici S puškou a lasem, ale také dílu „šovinisty“ Retcliffa. V samostatných kapitolách se vypráví o slavných cyklech Nobody, Tarzan nebo Biggles i souborech děl Rudyarda Kiplinga, Jacka Londona, Maxe Branda (osmnáct svazků i včetně trilogie Nezkrotní s Hvízdavým Danem), Jacksona Gregoryho, Rudolfa Daumanna, Jiřího Meduly a Jana Matzala Trosky, se kterým se, pravda, soudili.
Následují korpusy prací Františka Čečetky, Eduarda Štorcha, Stanka Vráze, Emila Holuba nebo Alberta Vojtěcha Friče; k prostému katalogu má práce nicméně velmi daleko.
Je to objemný, nesmírně bohatě ilustrovaný svazek a uzavírají ho kapitoly o situaci za Protektorátu a edici Polnice plus oddíl Třetí republika a likvidaci firmy.
Informováni jsme zrovna tak o nikdy nevydaných titulech, čtyřech Dekádách nesvobody a Obnoveném nakladatelství. Jako téma nesmějí novoroční bibliofilie (str. 368) a minoritní edice či „výkupy“ od jiných nakladatelů, což se - mimo jiné - tykalo spisů Jana Havlasy, Josefa Kořenského a některých detektivek Franka Hellera.
Co se výše zmiňovaných nevydaných titulů týká, zajímavou položkou jsou Dějiny katastrof od německého profesora Alberta Hermanna, na které T a M obdrželi práva roku 1937. Obálku pak připravil Zdeněk Burian (1938) a text non fiction překládal zprvu František Gel; ale když - s ohledem na svůj původ - emigroval (1939), převzal jeho práci František Běhounek.
Zda překlad dodělal a dodal, je trochu nejasné, ale k vydání nikdy nedošlo a sám autor tragicky zahynul 19. dubna 1945 na následky zranění utrpěného během spojeneckého bombardování nádraží v Plzni.
Jiný případ nerealizovaného projektu u Toužimského/Moravce? 20. února 1948 se nakladatelé dohodli s malířem Václavem Junkem na ilustrování románu amerického historika Arthura Howdena Smithe Zlato kapitána Flinta, což je dílo, které bylo roku 2024 právě sto let, ale počátkem roku 1949 se sice dostalo šťastně až do československé tiskárny, dál však ne.
Připomenu, že se jedná o - nevinný - prequel Ostrova pokladů, nic víc, taky nic méně; tedy knihu absolutně neškodnou. Avšak režim okamžitě zasáhl a všech sedm tisíc kusů bylo zlikvidováno, patrně ve stoupě.
Nakladatelův vnuk Michal Moravec bere tyhle věci jako něco, u čeho vyrůstal, o čem mu vyprávěli. Od roku 1985 vedl knihkupectví ve Spálené 21, kde - dlouho předtím - trávil u pana Aloise Srdce první knihkupecké roky (1915-1919) také Jan Toužimský.
Do roku 1991 vládl v jiném, o několik set metrů vzdáleném (Karlovo náměstí 19) knihkupectví pan Miroslav Hrach (*1929), který si - dávno předtím (1950) - vzal dceru pana Toužimského Marii. Slovo dalo slovo a 17. května 1990 utvořili Hrach a Moravec „konsorcium Toužimský a Moravec“. Představy měly však, nejspíš od začátku, každý trochu jiné. Nepodařilo se je skloubit. Vše probublalo začátkem roku 1992. V červnu toho roku společné podnikání ukončili a na troskách domu vznikly dvě samostatné firmy. Michal Moravec, tedy spoluautor naší knihy, se tehdy stal jediným majitelem nakladatelství a Miroslav Hrach začal vlastnit „Vršovického knihkupectví a nakladatelství Toužimský-Hrach“, a to prostorách původní firmy, kde bylo do roku 1989 komunistické agitační středisko.
Od roku 1996 působí T a M na - nuselské - adrese Pod Lázní 12.
Je pravda, že se Toužimského dcera Marie Hrachová a její sestra Hana Borovičková od počátku roku 1994 domáhaly, aby se Michal Moravec zdržel užívání jména Toužimský, ale Vrchní soud v Praze jejich žalobu zamítl, ačkoli teprve v červnu 2001, tedy po více než sedmi letech…
Prokopovo a Moravcovo dílo je přesyceno unikátními fotografiemi i náhledy do deníků a nejrozličnější dobové korespondence, zahrnující třeba i - k osobnímu setkání vyzývající - dopis Mikuláše Moravce novináři Ondřeji Neffovi z 24. srpna 1981 (str. 75).
Do popředí autoři přesto dali osobní příběhy mnoha editorů (mj. Josef „Kuzma“ Novotný), spisovatelů a malířů, přičemž těmi kmenovými byli pouze dva: Jiří Wowk a Zdeněk Burian.
Jak navíc Vladimír Prokop upozorňuje již úvodem, „v každém ohledu“ se majitelé našeho nakladatelství „vyhýbali brakové literatuře“. A kolik toho vlastně poslali do světa a pod ruce nám, čtenářům? Nehledě na produkce samostatných firem (domu Jan Toužimský a Moravcova Saturnu) spolu vydali (1924-1948) přes čtyři sta titulů. Dřív uváděný údaj 573 má taky smysl, to je fakt, ale zahrnuje „revitalizované“ knihy jiných nakladatelů.
Mnohé bibliografické údaje téhle knihy byly, dodejme, konzultovány s Miroslavem Křenkem (1942-2024) z Frýdku-Místku alias legendou, orientující se mistrně v dobrodružné literatuře. Křenkova ochota i fenomenální paměť doplnily tak některá bílá místa produkce nakladatelů… a na knihu se těšil, ale bohužel si v ní už nezalistoval.
Ačkoli je skvělá, nemohla se stát nafukovací (tak jako žádná kniha, to je pomyslně možné jenom na webu), a jak se Prokop přizná, při práci odložili „sta a sta“ už oskenovaných archiválií, jejichž relevantnost „si dnes ani neuvědomujeme“. Tak či onak, žádné jiné české nakladatelství zatím historii nemá zpracovanou takhle zevrubně.
Vladimír Prokop, dodám už jen, vystudoval dějiny umění a výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě v Plzni. Do roku 2022 učil na gymnáziu v Sokolově a především napsal řadu publikací o Zdeňku Burianovi. Dále pak výtvarné monografie Gustav Krum (2009, rozšířeno 2019), Franz Gruss (2011), Jaromír Vraštil (2012), Jiří Wowk, dobrodruh z donucení (2020) a - pětistránkovou - práci Ilustrátoři dobrodružství (2017).
Vladimir Prokop a Michal Moravec: Toužimský a Moravec. Příběh nakladatelství. Ilustrace Zdeněk Burian, Gustav Krum, Miloš Novák, Jiří Wowk, Věnceslav Černý, Josef Ulrich, Petr Barč, Milan Fibiger, Josef Kočí, Emil Kotrba atd. Úvod a grafická úprava knihy Vladimír Prokop. Grafická úprava (také) Dagmar Pabišová. U příležitosti 90. výročí založení firmy vydalo nakladatelství Toužimský a Moravec. Praha 2024. 480 stran.
