Vydání knihy doslovů od různých autorů (napsaných za třicet let) Přes Atlantik a zase zpět právě dotvořilo trilogii sestavenou z esejů o anglofonní literatuře. Skládá se ze svazků Od Poea k postmodernismu (1993), Od slavíka k papouškovi (2002) a Přes Atlantik a zpět (2024) a nově jde o 56 textů pětadvaceti badatelů z let 1994-2024. Nejstarší zde propíraná kniha Na cestě je ale již z roku 1957 a víc než třetina publikace se věnuje dílům Američana Cormaca McCarthyho a britského laureáta Nobelovy ceny Kazua Ishigura. Tím je svazek trochu disproporční.

Že se mistři výrazněji proslavili, ale nutně neznamená, že píší lépe než ostatní analyzovaní, mezi kterými je Leonard Cohen, Nick Cave, John Kennedy Toole, John Irving, Michael Chabon, Don DeLillo nebo Mordecai Richler, a Martin Pokorný nebo Jana Satrapa Holá ve svazku rozebírají mj. práce tří svébytných spisovatelek: Sylvie Plathové, Angely Carterové a letos osmdesátileté Alice Walkerové (*1944).

Posledně zmíněná Afroameričanka je reprezentována doslovem ke (Spielbergem zfilmované) knize Barva nachu (1982). Walkerová vnímala od dětství silně vlastní jinakost a někdy si připadala, jak říká, jako dvouhlavá kuriozita. Nejprve psala verše (souborně její sbírky vyšly roku 1991) a první román vydala roku 1970. The Color of Purple je Pulitzerovou cenou odměněné dílo složené z naprosto autenticky působících dopisů psaných nevzdělanou hlavní hrdinkou její sestře i pánu bohu. Až primitivní styl výpovědi kontrastuje s tragickým příběhem, který tak daleko víc šokuje, a stylová neobratnost dámy dává sílu její emocionální výpovědi.

Kniha Barva nachu začíná - s dětskou naivitou vylíčeným - znásilněním hrdinky Celie jejím otčímem, o kterém se domnívá, že je jejím otcem. „V literatuře nebylo znásilnění nikdy zobrazeno současně tak otevřeně a civilně,“ tvrdí Jana Holá v doslovu.

Muži Celii říkali „seš černá, švorcová, šeredná a navíc seš ženská: nejseš vůbec nic“. Přesto se nevzdala. Navíc si v přítomnosti svobodomyslné bluesové zpěvačky uvědomuje, že ji přitahují ženy, zatímco každý dotek mužů zůstává sáhnutím ropuchy. Celie má to štěstí, že se jí přítelkyně Shug stává i rádkyní, a její původně otrocká duše rozkvétá, jak to Walkerová (v civilním životě vdaná za židovského právníka) formuluje, v purpurový květ.

Román Barva nachu byl, pravda, i kritizován, protože vám po jeho dočtení připadá, že jakákoli plnohodnotná láska má šanci vzniku leda tak mezi matkou a dítětem nebo mezi dvěma ženami, zatímco muži jsou představeni krajně nelichotivě; tj. povětšinou jako bezcitní sobci nebo zakomplexovaní slaboši, a to bez ohledu na barvu kůže.

O něco starší a už nežijící americká autorka Sylvia Plathová (1932-1963) je v publikaci přítomna doslovem ke knize Pod skleněným zvonem, jež prvně vyšla v lednu 1963; oproti aktivní Walkerové, která se naprosto nedala, je bohužel Plathová učebnicovým případem sebedestrukce. Cestu k tragédii odstartovala již absurdní smrt jejího otce, když jí bylo osm a kdy Otto Plath, vzdělaný profesor na univerzitě, odmítl ošetření zaníceného palce, aby zbytečně zemřel na gangrénu. Jako entomolog je, dodejme, autorem knihy Čmeláci a jejich chování.

Ve věku pouze osm a půl roku (1941) zveřejnila pak Sylvia Plathová první báseň a není bez zajímavosti, že roku 1944 měla podle testu, který podstoupila, IQ 166. Roku 1950 prodala časopisu první povídku. Ale už roku 1953 se prvně pokusila se o sebevraždu, po níž ji léčili mj. elektrošoky (jak to líčí právě Pod skleněným zvonem).

Na Cambridge potkala Plathová básníka Teda Hughese (1930-1998), roku 1956 se vzali a první sbírku veršů vydala roku 1960. Měli dvě děti. Roku 1962 ji Hughes opustil a Plathová se otrávila plynem 11. února 1963. V Londýně a bytě, který před ní obýval básník W. B. Yeats. Roku 1981 vyšly Plathové Sebrané verše a rok nato se stala první básnířkou, která posmrtně obdržela Pulitzerovu cenu; zatímco Hughesovo jméno její příznivci opakovaně otesávali ze Sylviina náhrobku. To ho provázelo do smrti, nicméně to také neměl snadné. „Proč jen mi připadá, že je všecko, co lidi dělají, tak nesmyslné, když stejně umřou?“ napsala Plathová. Možná, že dost neuměla akceptovat postřeh, že často nejsme šílení sami, a šílí svět.

Anglická spisovatelka Angela Carterová (1940-1992) byla jiného typu a přítomna v naší knize je doslovem ke sbírce povídek Krvavá komnata (1979). Inspirovala se při psaní žánrem science fiction nebo gotickými romány a její první tři knížky Stínový tanec, Magické hračkářství a Hrdinové a padouši se objevily v šedesátých letech. Psala svébytně i o sexu a za vrchol její tvorby se obvykle považují romány Noci v cirkuse (1984) a Moudré děti (1991). Bloody Chamber je deset osobitých verzí mýtů a pohádek, zpracovány jsou Kocour v botách, Sněhurka, Kráska a zvíře, Červená karkulka. Carterová je i autorkou filmu režiséra Neila Jordana Společenství vlků (1985), kde využila jako předlohu vlastní text Mezi vlky právě z Krvavé komnaty. K jedné z posledních jejích povídek Alenka v Praze aneb Podivný pokoj inspirovala Carterovou Švankmajerova filmová adaptace Něco z Alenky.

Jak píše Jana Satrapa Holá, souhlasila by Angela Carterová s názorem kritika Leslie Fiedlera, že byla idealizace žen nástroj, který je zbavoval svobody. Idealizované ženy vystupují právě v původních pohádkách, ale ne již v jejich zpřevracení od Carterové, která vše dekonstruuje, ironizuje, zpochybňuje.

Z úvodu Petra Onufera ke knize Přes Atlantik a zase zpět je bohužel cítit jistá rezignace. Svět se nevyvíjí úplně v zájmu literatury, a zatímco první část trilogie ještě šťastně doháněla resty čtyřiceti let (a eseje tu měli Radoslav Nenadál, Antonín Přidal, Josef Škvorecký nebo Jan Zábrana), druhá část se dočkala počátkem tisíciletí už pouze skromnějšího ohlasu.

A co čekat dnes? Hodně napoví, že když vyšly v letech 1995 a 1997 poprvé česky McCarthyho romány Všichni krásní koně a Hranice, nevzbudily sebemenší zájem a skončily ve výprodeji Levných knih. Argo přestalo následkem toho autora na dlouho vydávat a léta česky nevycházel vůbec.

Na Ishigurových knihách si po stejném nakladateli vylámalo zuby hned několik dalších a menší úspěch zaznamenal jen jeho Soumrak dne, román známý z oscarového filmu s Anthony Hopkinsem. Ale kniha Pohřbený obr téhož autora se (2015) dostala do plánů Arga teprve po dlouhém dohadování. Pochopili, že půjde o komerční propadák, který se taktéž ocitne ve výprodeji, protože ho koupí pouze „nižší stovky“ čtenářů. Přestože je to výtečný román. Ale roku 2017 získal Ishigura Nobelovu cenu a situace se změnila.

Ale ostatní přítomní angloameričtí autoři? Nestane-li se zázrak, nikdy srovnatelného věhlasu nedosáhnou navzdory svému talentu a umu a „soustavně“ je česky vydávat, jak podotýká Onufer, není ekonomicky únosné.
25 autorů: Přes Atlantik a zase zpět. Eseje o anglofonní literatuře. Vybral, uspořádal a předmluvou a ediční poznámkou opatřil Petr Onufer. Argo. Praha 2024. 432 stran.

Přes Atlantik a zase zpět - Petr Onufer (ed.) | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví