CO ČÍST: Pralidé Zdeňka Buriana
Jsem šťasten, že žiji v době, kdy vycházejí obrázky Zdeňka Buriana knižně. Po řadě předchozích publikací, které zahrnují i jeho zpracování verneovek, se projekt Albatrosu dostal k třetímu dílu jeho Pravěkého světa. Díl má podtitul Cesta k člověku a uvnitř sice nenajdete tak často dinosaury (opatřete si předchozí svazek), ale krásné pralidi ano.
Kniha je vzadu opatřena dvěma netrestními rejstříky, přičemž druhý je archeologický a paleoantropologický. Vše, co vás zajímá, tak najdete „z fleku“.
Nechci marně líčit úžasné obrázky na jen připomenu některé přítomné texty: jednotlivé kapitoly napsali Petr Neruda, Martin Oliva, Václav Vančata a Rostislav Walica.
Rostislav Walica vytvořil jak studii o Burianových pravěkých motivech v beletrii, tak i tři texty na téma Mistrova zpodobení neandrtálců, kromaňonců a nejranějších druhů rodu Homo; nicméně to není vše a zaujmou sekvence o Burianových „školních obrazech“, jak je pamatujeme ze svých tříd (já ano), a o burianovských knihách z nakladatelství Artia.
A svazek končí důkladným rozborem osobnosti znalce pravěku Vratislava Mazáka.
Iniciačním bodem pro Burianovu celoživotní fascinaci pravěkem byl v jeho dětství štramberský vrch Kotouč s jeskyní Šipkou, ve které ale už tehdy neandrtálci dost let nežili. Kosti se dochovaly a první jeho výtvarné ztvárnění pravěkým světů náleželo spisovateli Eduardu Štorchovi, autorovi Lovců mamutů. Roku 1932 byl totiž Burian hlavní ilustrátor Malého čtenáře a právě pro ten časopis doprovodil pár kapitol knihy vydané pod titulem Lovci sobů a mamutů. A za pět let (1937) už vypravil i celou Štorchovu knihu. Plnohodnotně. Po válce se k ní ještě mnohokrát vrátil, a tak ji lze - spolu s Knihami džunglí - považovat za jeho opus magnum.
Následovalo strašné množství další práce, neutuchající, a upozorňuji, že Walica vytvořil rovněž speciální podkapitolu na téma vědecké fantastiky. I té je dost! Roku 1955 Burian ilustroval Obručevovu Plutonii, i když tehdy pro Slováky, ale české vydání následovalo o rok později. Burian zachytil i momenty Doylova Ztraceného světa, jak je nyní vidíme, ale tenkrát kniha nevyšla. Pravěk najdeme i v Hlouchových Modrých mravencích (1931), v Babulově románu Přátelé z Hadonoše (1956) nebo v Troskových Rozkazech z éteru (už 1939), ale i v povídkách Vlasty Tomana To a Zoo (šedesátá léta) a sám pamatuji, jak mě Burian nadchl svým obrázkem k Bradburyho Volání v mlze v Pionýru 5/1980: z oceánu se vynořivší dinosaurus likviduje maják.
Nezapomenutelné jsou Velké otazníku (1967) Ludvíka Součka, kde je Burianův mamut zamrzlý do průhledného ledu, a i Jack London má „mamutí“ povídku, již Burian doprovodil svým dílem roku 1965.
Co víc? Je to letos právě 101 rok (1924), co se Burian dostal k didakticko-naučné popularizaci vědy. Dopomohla k tomu spolupráce se Stanislavem Nikolauem a lopota nad jeho povídkami v časopise Širým světem. Ta je celý cyklus příloh Země a lidé a Burian v průběhu dvaceti let zachytil sérií olejomaleb etnickou a geomorfologickou diverzitu Země. A hle, hned čtyři z jeho maleb schválilo ministerstvo školství v druhé polovině dvacátých let co školní obrazy. Tato práce pro žáčky a jejich profesory našla pokračování a uzavřela se teprve rokem 1989, kdy se na výukových tabulích objevuje šestice Burianových rekonstrukcí předků člověka.
Roku 1955 začala autorská dvojice Augusta-Burian spolupracovat s nakladatelstvím Artia a díky němu se oba stali světoznámými. Do roku 1990 vydala Artia asi 4000 titulů, ale jen malou část česky. Úplně první Augustova-Burianova kniha v této firmě se jmenuje Prehistoric Animals (1956) a existuje její česká verze Hlubinami pravěku.
Spolupráce s Artií skončila roku 1982 vydání knihy Bořivoje Záruby Die Welt der ausgestorbenen Tiere (česky 1983 jako Svět vymřelých zvířat). Tu mám, jupí, a jen dodám, že byla Artia podnik zahraničního obchodu a pracovala na klíč v koedici se zahraničními vydavateli. Ministerstvo zahraničních věcí tím získávalo tzv. devizy: Artia byla pro stát zdroj tzv. tvrdých valut a měla přísun kvalitního papíru z dovozu i moderně vybavené tiskárenské kapacity. I tak to chodilo.
Ale vraťme se od odboček, i kdyby zajímavých, k podstatě této knihy. Pro mě osobně byl Burian v dětství prvořadě generátor dinosaurů, ale nemusí to být pravda a tady zříme, jaký je omyl ho tak brát. Uměl geniálně malovat lidi… a ty pravěké snad ještě geniálněji. Z roku 1961 je olej Tvůrce předmostecké sošky mamuta, který najdete v Moravském zemském muzeu v Brně, a vedle visí Tvůrce Věstonické venuše (1958). Zatímco Pravěcí lovci (1969) jsou dnes v soukromé sbírce. To jsou, ale také v naší knize na stranách 512-513.
Obrazový materiál poskytly i Galerie Zdeňka Buriana ve Slatinicích, Městské muzeum v Hořicích, Muzeum Novojičínska, Lovecký zámek Ohrada u Hluboké, Naturhistorisches Museum ve Vídní, Památník národního písemnictví, Lašské muzeum, Safari Park Dvůr Králové či soukromá sbírka Milana Velka.
Neruda, Oliva, Vančata, Walica: Pravěký svět Zdeňka Buriana. Cesta k člověku. Sestavili Ondřej Müller a Rostislav Valica. Lektorovali Zdeňka Nerudová a Petr Modlitba. Albatros 2025. 560 stran.
