Je to víc než osmdesát let. Hodní Amerikáni se spletli a na Prahu sypali pumy, původně určené Saské Kamenici. K masakru obrovských rozměrů stačilo pár minut - 14. února 1945 - a dole pod bombardéry zmizelo či prokazatelně zemřelo takřka osm set lidí. Raněné ani nepočítejme - a zasažen i neskutečný počet dvou tisíc pěti set domů. A stačily na to dvě až tři minuty ohraničené v podstatě časem 12. 25 až 12. 27.

Už by dnes nedošlo ke stejné navigační chybě? Ne. Ale i tenkrát byla podezřelá a více než na pováženou. Pro Němce nálet okamžitě zapadl do příhodné kolonky TERORISMUS a těžko se proti tomu dá protestovat, protože umřeli jen civilisti a zasaženy pouze civilní cíle; vše v čase, kdy obětaví čeští hasiči odnikud nevyplavovali žádné atentátníky, ale hasili Drážďany.

Ze Spojeného království putovalo před aktem ono letectvo mlhou a za větru, který letku „nepatrně“ vychýlil k jihu. To by se dalo napravit snadno, ale podle všeho postihla porucha radiolokátoru přímo hlavního navigátora.

Následovalo peklo, i když oproti Drážďanům daleko menší, a tam dole v Praze zahynuli mimo jiné Eva Ladová (dcera známého malíře) nebo - tenkrát stejně známý - výtvarník Otakar Štáfl, který za první republiky ilustroval mj. hmyzí knihy Josefa Haise Týneckého, což ani tak nebyla konkurence Sekorova, jako spíš jeho inspirace… Nejen pro Ferdu.

Může se to zdát neuvěřitelné, ale prý se našlo třiadvacet zasypaných obětí ještě roku 1971, a to na nikterak zapadlém místě, a totiž hned u Vinohradské třídy. Ale je to pravda? Upřesním za chvíli.

Zásahy dostalo 14. 2. 1945 taky okolo čtyřiceti tramvají, známý Faustův dům (už tam prý jistá čertovská díra jednou byla), Vinohradská synagoga, Vinohradské divadlo, Palackého most a jistěže i stavba, na jejímž místě se dnes leskne Tančící dům.

Už roku 2012 vydal o tomto náletu velmi kvalitní knihu Strach nás ochromil Michal Plavec, ale kdyby mělo smysl se vzájemně trumfovat, což smysl nemá, překonal ji letošního jara Filip Vojtášek. Jak? Jistěže svým objemným spisem Popeleční středa ´45.

Spis končí seznamem většiny z pětasedmdesáti nešťastných letadel, nicméně pumy jich svrhlo zřejmě „jen“ šedesát. A ejhle, bylo tenkrát zvykem dávat strojům i přezdívky, a tak nad Prahou svištěly Wonderboy Willarda Jacobse, Baby Shoes Williama Shafera, Queenie Davida Lewise, Hitlers Headache Johna Bornstedta, Little Max Winsora Colemana, The Biggest Bird Roberta Marlowa, Star Dust Charlese Bonnera, Rusty Dusty Joea Troccoliho, Redwing Harolda Reinharta, Ramblin´Rebel Williama Adamse, The Spirit of St. Louis Johna Flynna, Peace or Bust Jay Cochrama, Out House Mouse Elmera Harveyho, Wicked Witch Lelanda Borgstroma i Oh Happy Days Earla Smoleyho. Pěkná to „selanka“, což.

Vojtáškova kniha má dvě části. V první autor prezentuje ty nejaktuálnější výzkum, a to z amerického a zrovna tak našeho pohledu, a někdejší reakce novinářů.

Druhá část shrnula vzpomínky přeživších, které vystupují z dopisů, deníků, memoárů a rozhovorů. Fotografický doprovod je extrémně bohatý a připomenu pouze, že zásah dostaly vedle Smíchova, Vinohrad a Nového Města taky Kyje, Vršovice, Jinonice, Radlice, Nusle a Podolí.

Jinak Praha moc bombardována nebyla a je to vlastně s podivem, když se jednalo o jeden z nejdůležitějších protektorátních železničních uzlů. Navíc… „Kolbem a Daněk“ v Libni rozjeli roku 1944 výrobu obávaných stíhačů tanků Hetzer a letadla i jejich komponenty se montovaly ve spoustě zdejších továren. Konkrétně? Walter v Jinonicích, Aero ve Vysočanech, Letov i Avia v Letňanech, ČKD v Karlíně. A ještě vedle toho Luftwafe zalétávala stroje na pražských letištích Ruzyně, Kbely, Letňany a Čakovice.

V seznamu zcela legitimních cílů britského Královského letectva (RAF) figuruje v březnu 1943 Praha opakovaně. Jistěže ne pro civilní cíle, ale… Jsou tu Českomoravské strojírny, Letov, Aero, Avia, Walter, Jawa, Philips, Ringhoffer. Dále nádraží na Žižkově a v Bubnech i čtvero zmíněných letišť. Nálet na Českomoravské strojírny naplánovaný na 30. 10. 1944 byl patrně odvolán pouze pro nepřízeň počasí, ale 25. 3. 1945 se uskutečnil a… byl zničující. A počínaje už 2. březnem „zlobili“ Prahu hloubkaři. Ti ovšem nebombardovali. Vysílali šňůry střel. Nemá smysl zacházet do detailů, ale kupříkladu na stranách 282-283 líčí momenty dopadání bomb proslulý profesor Vladimír Vondráček. A Vojtáškova práce odvedená na vyvracení některých mýtů? Je fascinující. Tak už jen dvě poznámky.

Ve Vinohradské 61 měla zůstat část sklepa, o níž se po dekády nevědělo, a to ještě 26 let po válce! To tu už stál - od roku 1963 - nový činžák, přičemž roku 1945 byla zničena slavná tehdy továrna na uzeniny Emanuela Macešky.

Zvláštní, že o údajném nálezu z roku 71 se postrádají jakékoli policejní zprávy. Nebo snad tato „věc“ nebyla ani oznámena? Ale šlo o 23 těl! „Každopádně je to hluboce zakořeněný publicisticko-historický narativ, jemuž se neubránil ani autor této knihy, když roku 2008 přispíval do publikace Praha v plamenech,“ zvíme. Dnes už se ale Vojtášek jen kaje a jistý pamětník Pavel Stupka hovoří o nálezu pozůstatků, ale už při výstavbě onoho nového činžáku. A realita roku 45?

Za několik dní po náletu vytáhli ze sklepa uzenářova domu osm či ještě víc do té doby zasypaných dělníků a... „Měli rozežrané rty od soli, protože se celou dobu živili jen salámy a lízali vlhkost ze stěny.“ Lékař Josef Charvát datuje vykopání těchto lidí dnem 18. 2. 1945, což byla neděle, a hovoří konkrétněji o zasypané chladírně.

K zasypání oněch 23 lidí ve skutečnosti asi opravdu došlo, ale za rohem: v Sázavské 25. A jsou velká pekla a jsou i peklíčka. Zde je jedno. Sedmnáctiletá Marie Klimešová, prodavačka, mrkla ještě na nebe, když utíkali se dvěma chlapy do krytu, a řekla: „Letí jako husy do špičky. A teď z nich padá mák.“

V Sázavské 25 ji suť zavalila, ale přežila v temnotách. Nemohla se hnout. Její otec naštěstí naléhal na hasiče, a to znovu a znovu, protože nechtěli nic dělat. Nakonec Marii zachránila život právě jeho neústupnost a zavalená konečně zaslechla klepání na stěny a prosbu, aby slabikovala jméno. V pět odpoledne ji vytáhli na ulici. Měla jen dvě zlomeniny rukou.

Závěrem zpřesňující upozornění.

Už 15. 11. 1944 Američané hodili OSM bomb do holešovické elektrárny, přičemž jedna explodovala ve Vltavě. Mohlo, ale nemuselo jít o zbloudilé letadlo.

Filip Vojtášek: Popeleční středa ´45. Nálet na Prahu 14. února 1945 ve vzpomínkách a fotografiích. Nakladatelství Academia. Praha 2025. 528 stran.

Popeleční středa ‚45 - Filip Vojtášek | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví