Badatel Matěj Klíma (*1993), jmenovec filozofa Klímy Ladislava (1878-1928), připravil před časem edičně antologii Čtení o Ladislavu Klímovi. Shromáždil podstatné reflexe na jeho dílo za sto dvacet let od roku 1904. Texty třicítky autorů vč. slovutných gentlemanů Patočky, Šaldy, Březiny či Pavla Eisnera.

Každý vnímá trochu jinou perspektivou a Klíma, z něhož je dnes prach, ostatně zůstává nezařaditelný. Tak například Pavel Eisner chválí jedním dechem „smělost“ jeho romaneta, ale v „rukou dcery“ by je viděl nerad.

První dva oddíly knížky shrnuly podstatné analýzy zveřejněné do Klímovy smrti, ten třetí ty do roku 1948 a následuje ještě část čtvrtá, přičemž to byly roky šedesáté, kdy se Klímův odkaz poněkud vzkřísil - po takřka dvacetiletém mlčení.

Za života se Klíma Ladislav, na něhož vzpomíná i Seifert ve Všech krásách světa, vlastně trochu proslavil jedinkrát: když byl (1922) spoluautor hry Arnošta Dvořáka Matěj Poctivý, uvedené Stavovským i Národním divadlem.

Na tomhle nihilistickém a vulgárním dramatu, jak taky bylo zváno, ale měl jen menší podíl a ctěná Československá obec novinářská protestovala proti očerňování stavu. Prosila o odstranění hry z repertoáru a to vehementně žádal i Jaroslav Hilbert, předseda Dramatického svazu; ale Karel Čapek, Jiří Karásek ze Lvovic, F. X. Šalda a mnozí další podepsali 16. března 1922 v Lidových novinách prohlášení, podle něhož by zapovězení dramatu bylo nepřijatelným zásahem do umělecké svobody.

Po Únoru 1948 byl Klíma zakázán a sazba třetího vydání jeho díla Svět jako vědomí a nic rozmetána. Asi zázrakem vydržela reklama na jeho práce ve vestibulu „Nového veseloherního divadla“ až do roku 1950, ale dál ni krok! I Šaldova studie o Klímovi musela pryč ze souborného vydání kritikova díla, takže tenkrát outsidera reflektovali pozitivně leda pánové Hrabal, Hiršal, Kolář a Egon Bondy, to se však dělo v paralelní kultuře.

Pro underground sedmdesátých, osmdesátých let se stal svatým. Bohem. Mytizován. A již ve druhé polovině let sedmdesátých se jím počala obírat i dnešní jeho francouzská editorka Erika Abrams (*1952). Kdo nad Klímou přemítá v této knize?

Například filozof, historik a překladatel Josef Zumr (*1928), který zemřel letos 2. července. Ještě s Olgou Svejkovskou připravil kdysi reprezentativní knihu Vteřiny věčnosti pro edici Světová četba (1967) - a doplnil ji syntetizující předmluvou, zdůrazňující Klímovu příbuznost s existencialisty.

V naší knize však potkáte i hodnotitele daleko starší, a právě před sto lety zemřel pan Gustav Zába (1854-1924), autor filozofických hesel Ottova slovníku naučného a překladatel Kanta. Taky Klímu hodnotil. A před šedesáti roky odešel jeden z nejvýznamnějších klímologů Jaroslav Kabeš (1896-1964).

On byl trochu jiné kvítko. Do roku 1948 ředitel Agrární banky a v letech 1949-1953 ministr financí, za jehož působení došlo k nechvalně proslulé měnové reformě. Do roku 1957 dokonce Kabeš řediteloval Státní banku, ale už někdy od roku 1927 se (paradoxně) stával znalcem a editorem Klímova díla. „Po linii idealismu“ mu objekt zájmu připadal jako „poslední slovo Hegelovy filozofie“ a neostýchal se (1945) rozvrhnout Klímovo dílo do víc než dvaceti svazků. Ale následkem Února vyšly dva. Kabeš se potom Klímou obíral spíš skrytě a zasvětil do jeho světa básníka Ivana Diviše.

Právník, sociolog a historik Emanuel Chalupný (1879-1958) psal taky o Františku Bílkovi či Otokaru Březinovi. I o Klímovi, jehož byl celoživotní přítel-mecenáš. Chalupný financoval druhou Klímovu knihu Traktáty a Diktáty a jako recenzent ji postavil mezi „největší události“ v dějinách naší filozofie. Co víc, stál za Klímou i co právník a trojicí adorativních článků reagoval na vydání jeho knihy Vteřina a Věčnost. 8. května 1928 uveřejnil Chalupný i Klímův nekrolog v Literárních rozhledech - a po smrti filozofa apeloval na majitele rukopisů, aby je poskytli ke knižnímu vydání. Ještě roku 1948 přispěl vzpomínkou do sborníku Ladislav Klíma: filozof-básník.

Není to možná nejpodstatnější, ale kdo další - z přítomných autorů - Klímu ještě finančně podporoval? Filozof, pěvec - a inženýr chemie - Miloš Srb (1892-1944) patřil k mecenášům a je jediný, komu lze právem říkat „Klímův žák“. Roku 1922 si poznamenal, že „vyššího“ člověka prý nepoznal, a od roku 1937 se angažoval v Klímově společnosti, která se pokoušela vydat filozofovu pozůstalost.

Ale mecenášem byl Klímovi už Březina (1868-1929), a to navzdory tomu, že sám Klíma jeho verše a myšlenky parodoval! Asi na jedenáct hodin, ne déle, se obě osobnosti setkaly jedinkrát (1926). Nelitoval prý žádný. Přesto měl Březina Utrpení knížete Sternenhocha za „pouhý náčrt“ a měl to být až Hrubín, kdo roku 1948 apeloval na Ludvíka Kunderu, aby dal „zahraničním známým“ knihu přeložit. Dle Hrubína by se tím Klíma stal jedním z největších světových autorů.

Filmový scénárista a kritik Josef Kodíček (1892-1954) byl dramaturgem a režisérem Vinohradského divadla (1927-1930), ale od roku 1938 žil v Londýně a stal se (1951) redaktorem Svobodné Evropy. Také on Klímu svého času finančně podporoval, přátelili se a poskytl mu prostor v Tribuně. Inicioval vydání knihy Traktáty a Diktáty, kterou mu Klíma navíc dedikoval, a Kodíček předmluvou doprovodil Slavnou Nemesis. Je i autor rozsáhlého portrétu L. Klíma - český případ (1922), přičemž originalitu filozofa vyzdvihoval až exaltovaně. Opakovaně Čechům vyčítal, že Klímu nechali strádat.

Anarchista Josef Bláha (1889-1938) napsal utopickou novelu Cesty z Babylonu (1933), ale v naší publikaci má starší text: Z mladé české filozofie (1912). Věnuje se Klímově prvotině.

Katolický nakladatel Josef Florian (1873-1941), který se ocitl pod vlivem francouzského prozaika Léona Bloye, jehož překládal, se roku 1929 vymezil proti Klímově novele Soud boží. A kritik Jindřich Vodák (1867-1940) se právě před sto lety (1924) stal kulturním referentem Českého slova a Klímovu filozofii nejen na jeho stránkách považoval za dekadentní a nemravnou. Nebezpečnou. Přesto mu zkoušel rozumět a počínaje nekrologem byl vstřícnější. Jak to bývá. Ale mylně chápe Klímu jako něco stvořeného první světovou válkou, co „přitakává hrubosti a nízkostem“. Konstatuje, že se Klíma dle hesla „stůj stranou“ vyhnul každičkému poutu a závazku, a to dobrovolně. Nežil „naplno“, neakceptoval povinnosti a „usnadnil“ si život. Tolik tedy Vodák.

Filozof Ferdinad Pelikán (1885-1952) redigoval Ruch filozofický (1921-1942) a nebere si rovněž servítky. Klíma si, říká, přivodil pitím tuberkulózu. V Klímově pozůstalosti byl nalezen, dodejme, výtisk Pelikánova Boje za svobodu české filozofie (1927), který věnoval filozof filozofovi co „váženému příteli“.

Spíš proti Klímovi stál i básník a kritik Bartoš Vlček (1897-1926) a po matematikovi Karlu Vorovkovi (1879-1929), který u nás jako jeden z prvních obhajoval teorii relativity, zbylo v Klímově pozůstalosti poděkování za výtisk Vteřiny a Věčnosti, lístek s pozváním na večeři a výtisk práce s věnováním Klímovi. Vorovka ho vnímal především jako mystika a „filozofického Žháře“, což psal s velkým ŽET.

Filozof a mystik Vladimír Hoppe (1882-1931) měl za zdroj poznání kontemplaci a intuici. Klíma mu tudíž nebyl úplně cizí.

Přispěvatel Lidových novin a filozof Rudolf Procházka (1889-1945) považoval za východisko z civilizační krize válku a pátral po tom i u Klímy.

Mykolog a filozof Živan Vodseďálek (1903-1976) pracoval dlouho v rozhlase a vedl po druhé světové válce vzdělávací pořady Volná tribuna a Rozhlasová univerzita. Klímovo dílo označil (1931) za potenciální opodstatnění fašismu. Taky názor! Ale zmiňovaný už kritik, historik a překladatel Pavel Eisner (1889-1958) Klímu vytrvale propagoval. Roku 1928 píše: „Kdyby psal německy, rvaly by se o něho první listy a revue. Kdyby psal anglicky, založil by u nás školu.“ A jen den po Klímově smrti otiskl v Prager Presse svůj překlad jeho Úcty ke stáří. V nekrologu pak filozofa přirovnal ke Karlu Krausovi.

Kritik, pátečník a redaktor Lidových novin Jan Münzer (1898-1950) uvedl do českého povědomí právě dílo Karla Krause a - roku 1939 - emigroval do Spojených států, aby (od roku 1948) krátce pracoval v redakci českého vysílání Hlasu Ameriky. Utrpení knížete Sternenhocha nazval „metafyzickou detektivkou“.

Sociolog a filozof Josef Ludvík Fischer (1894-1973) vypracoval (1919) disertační práci o Schopenhauerovi a za druhé světové války pak žil ilegálně v Nizozemí. Klímův individualismus měl za jaksi „embryonální“ a pouhé násobení myšlenek Nietzscheho plus Stirnera. Roku 1939 psal o Klímově „neodpovědné hře“, jeho sebezbožnění a rušení kázně i řádu. O nedostatku smyslu pro „život v řeholi“. Klímův individualismus vnímal jako „nezřízený“.

Další spoluautor naší publikace Rudolf Černý (1905-1979) byl po Únoru perzekvován a publikačně se odmlčel, ale roku 1940 charakterizoval Klímu jako mystika, jenž udělal život jevištěm toho, co jinak bývá „rozvíjením fiktivních situací“. Klímovu praxi trefně srovnal s praxí jogína.

František Götz (1894-1974), mj. profesor DAMU, kritik, historik, dramatik, romanopisec a scénárista, pracoval většinu života v Národním divadle. Nakonec jako šéfdramaturg (1965-1969). Od roku 1960 byl i profesor Univerzity Karlovy. Chválil procítěnost Klímova psaní a poznamenal (1928) do Židovských zpráv: „Některé traktáty jsou téměř hymnické.“

Spisovatel a kritik Karel Sezima (1876-1949) zařadil (1932) povídku Jak bude po smrti do svazku Výbor z krásné prózy československé. Ignorování Klímy vadilo taky básníkovi Kamilu Bednářovi (1912-1972). Historik a kritik Miloslav Novotný (1894-1966) se vymezil vůči nihilismu hry Matěj Poctivý, kde je východiskem jen málo plodný smích, a básník a kritik Karel Bodlák (1903-1989) nechal v pozůstalosti tisíce listů s poznámkami ke Klímovi. Psycholog, filozof a disident Jiří Němec (1932-2001), vůdčí tvář udergroundu a iniciátor Charty (roku 1983 emigroval do Rakouska), se o Klímu zajímal už od roku 1959. Ukázky jeho díla publikoval v druhé polovině šedesátých let v Tváři.

Nu, a filozof Jan Patočka (1907-1977) pochopil Klímovu filozofii jako „konec slepé uličky“. Chápal autora pouze coby myslitele absurdity. A Šalda (1867-1937)? Srovnal Utrpení knížete Sternenhocha s Lautréamontovým dílem a zachovaly se dva dopisy, které si Klíma a on vyměnili u příležitost Šaldových šedesátin.

Pokud si svazek Čtení o Ladislavu Klímovi pozorně projdete, získáte představu, jaké otázky nastoloval, ale podstatnější je, že pochopíte povahu českého prostředí, kde je údělem podobných mužů spíš zapadat. Někdy a něčím přece zarezonují.

Čtení o Ladislavu Klímovi. Ilustrace Emil Filla, Jindřich Štyrský, Alfréd Justitz, Jan Konůpek a další. Uspořádal, bibliografii sestavil a úvodní studii napsal Matěj Klíma. Rejstříky zpracoval Michal Topor. Jako 19. svazek edice Antologie vydal Institut pro studium literatury. Praha 2022. 228 stran.

Čtení o Ladislavu Klímovi: Ve světle svých stínů (2022) | Databáze knih