Sousloví „slovesný folklor“ asociuje nudu. Omyl. A badatel Jaroslav Otčenášek (*1974) vydal jenom před pár týdny slovník tohoto typu. Má části Termíny a Postavy a baví obě. I když to není prvotní účel.

Postav nakonec vyzdvihl do hesel pouze 42, což se nezdá moc, a hesla jsou navíc krátká a čtivá. Ale nejméně stránku dají vždy: Čaroděj, Čert, Drak, Hejkal, Hloupý Honza, Jeníček a Mařenka, Kocourkovští, Baron Prášil, Obr, Paleček, Polednice, Popelka, Sudičky, Světýlka, Upír, Vlkodlak, Vodník atd. A Termíny?

Jde o 45 položek a o (literární) žánry jako anekdota, bajka, humoreska, pověst (a různé její typy), hádanka, jazykolam, pohádka, lidová písnička a tzv. memorát, graffiti, pranostika, přísloví anebo rčení (různé věci) a zaklínadlo či zaříkadlo (opět rozličné věci).

Jaroslav Otčenášek stranou kritizuje Wikipedii, když tvrdí, že má v tomhle směru i zavádějící informace. Například ohledně pohanských kořenů pohádek. „V povědomí, v médiích a částečně na základních školách dál rezonují představy s kořeny zapuštěnými hluboce do 19. století, „ zvíme - a dle Otčenáška patří mezi podobné nesmysly například to, že folklor „odráží duši národa“. A to, že je v něm Morava nějak „svébytná“. A pálí autora rovněž narativy, podle kterých děcka není třeba traumatizovat krutými pohádkami. „Ale všichni pokrokáři vnímají folklor jako plný nepřijatelných genderových a etnických stereotypů.“ Což je chyba.

Zaujmou i vlivy filmu, anebo už prastarých knižních ilustrací. Vše to ovlivnilo naše představy daleko víc, než si připouštíme, a třeba místní vize vodníků byly o dost pestřejší. Dnes jsou takové vize až banálně sjednoceny a kupříkladu drak se přece - ani zdaleka - nemusel podobat prehistorickému pra-ještěrovi!

Ale pan doktor Otčenášek nemůže samozřejmě než konstatovat, že jeho slovník nevyrašil na louce. Komentáře tohoto druhu totiž najdeme už u Komenského Orbis pictus (1658) a první pokus o výkladový slovník za časů, kdy ještě folkloristika ani náhodou neexistovala, je práce Josefa Jungmanna, definujícího kupříkladu již upíra. A skutečným průkopnictvím bylo Erbenovo Slovanské bájesloví (2009), přičemž datum prvého vydání není omyl: text donedávna ležel v rukopise.

Otčenášek rovněž horuje za Ottův slovník naučný (1888-1909), který je díky pokročilé standardizaci svých hesel vlastně moderní dodnes, a ví o čtrnáctisvazkové Československé vlastivědě (1929-1936), končící (právě!) svazkem Národopis.

Obdobou se měla stát - už pouze pětisvazková - Československá vlastivěda (1968), bohatě ilustrovaná, ale... „Snaha vyhovět socialistickým teoriím vedla při výkladu k deformacím,“ uvádí Otčenášek, „a dílo bylo následkem toho obsahově a ideově zastaralé už v době vydání.“

Abych teď nepatrně odbočil na svůj písek, tak si vzpomenu, jak jsem se - ve svých třinácti (1977) setkal s - právě vydaným - zeleným Slovníkem literární teorie, a některá jeho hesla, i když strašně krátká (například Frenetická literatura), byla pro dítě fascinující novum, kapku mne dokonce uhranula a vybavuji si, jak jsem díky nim vymýšlel celé vlastní příběhy (a popisoval jimi školní sešity): jeden jsem nazval Krev na kryse a druhý Banditi tmavého hvozdu. Nefabuloval jsem kupodivu na základě jakýchkoli konkrétních frenetických románů, ty tenkrát nebyly k mání, a prostě jsem „jel“ pouze na podkladě minimalistických informací z jednotlivých hesel slovníku. Gotický román, bylo tam třeba, i nazval jsem svůj sešit-horor Gotická kobka. To znělo. Ale onen Vlašínův „zelený“ slovník je bohužel věnovaný jenom termínům, nikoli už postavám. Velkou jeho část, jak se dnes dočítám, vytvořil významný folklorista Oldřich Sirovátka (1925-1992), a to jak fundovaně, tak poutavě.

Po převratu následovala třídílná Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska (2007), ale Otčenášek kritizuje taky ji a hned úvodem své práce tvrdí, že to dílo kupodivu prezentuje pořád stav poznání odpovídající sedmdesátým létům! Je to opravdu tak? Hesla každopádně nepokrývají veškeré spektrum a mimo jiné jsou ignorovány novodobé pověsti. Navíc… „Pojetí kombinuje obecný náhled s jenom vybranými detaily české tradice a výsledek je přinejmenším rozpačitý.“

A Otčenáškova nová „bible“? Zda stojí za to? Musíte se rozhodnout sami a podle ukázek.

Je zde každopádně třeba heslo Fabulát. Někdo se lekne, ale jednoduše se jedná o „vyprávění z druhé ruky“. Onen pojem „fabulát“ zavedl až roku 1934 švédský folklorista von Sydow (1878-1952) a kupodivu je snad nejčastější složkou současné narativity. Jinými slovy, aktuální a dnešní folkloristi, jako třeba Petr Janeček, jej zkoumají každou chvíli, a to analýzami rozličných moderních pověstí anebo dětského folkloru…

Málo hesel nemusí znamenat malý obsah a platí to taky zde. Například téma pověsti je X-krát děleno na spoustu kapitol, a to pověsti démonologické, nábožensko-mytologické, národní, heraldické, etymologické, historické, místní… Zrovna tak se pracuje s pohádkami. Jistěže se dají třídit a nevadí, že se množiny občas prolnou. Mimo dalších tak máme rozprávky realistické, kouzelné, zvířecí, žertovné, náboženské a kumulativní, kterým se říká i řetězovité.

I podle mezinárodního systému se řetězovité báchorky třídí na šest typů a mimo jiné jsou to uspávanky, řetězce postavené na číslech (a viz song Když jsem já sloužil), příběhy, ve kterých hrdinům hrozí smrt (např. Kohoutek a slepička), „jedlíkovské“ stories (Otesánek) a báje líčící nutnost spolupráce během tahání řepy a podobně.

Aniž by Otčenášek jakkoli cigánil, rozvádí na dvou stránkách i pojem „cigán“, a tak zvíme, že prvá zmínka o Romech se v naší kotlině datuje rokem 1322. Na perzekuci ale narazili teprve v patnáctém či šestnáctém století a jistěže vyvrcholila ve čtyřicátých letech století minulého, kdy šílení nacisté většinu českých Romů prostě zavraždili. „Dnešní pocházejí ze Slovenska,“ konstatuje Otčenášek, „a jejich kultura se od kultury původních našich Romů odlišuje.“ A to i ve folkloru. A cikáni jako konští handlíři, kováři, kotláři, brusiči nožů anebo vítaní podomní prodejci se v českém folkloru otiskli poměrně výrazně, i když zároveň vznikla řada ne zcela pravdivých stereotypů.

Bez zajímavosti není třeba ani to, za jak podstatný mají folkloristé prostý pojem Farář. Často ale tvoří kněz groteskní dvojici s kostelníkem anebo kaplanem, se zvoníkem a dokonce i s hrobníkem. Jak Otčenášek rozkrývá, „schematizovanou figuru komunistická ideologie vydávala za reálný obraz kněží“ a bývala charakterizována coby obtloustlý požitkář a občas jako záletník. Například režisér Troška v tomhle pokračoval a Otčenášek dokládá případ od případu konkrétními, doloženými „historkami“.

Kapitolu věnoval i Josefu II. (1741-1790)… Na to, že tento panovník vládl jen deset let, otiskl se do lidové slovesnosti opravdu dost. Až totálně. Jeho popularita souvisela s patenty, které se mu podařilo prosadit (včetně zrušení nevolnictví a povolení kalvinismu, luteránství a pravoslavné víry), přičemž roku 1783 taky uvolnil starší protižidovská opatření. Jeho obraz tak zapadá do rámce mesianistických pověstí o ideálním panovníkovi a ve Slavíkovicích u Rousínova prý osobně vyoral brázdu. Taky se prý rád převlékal, tak jako kdysi Odysseus, a má nepochybnou image otce lidu. A že jím reálně nebyl? Za to jistě mohli rádcové. Taky nečekaná Josefova smrt vygenerovala fámy, že je vězněn v klášteře atp., a na Přerovsku o něm vznikla pověst kontaminovaná legendou o Ječmínkovi.

Otčenášek optimisticky míní, že zájem o Josefa „zvolna“ ožívá, a památník u Rousínova mu každopádně byl roku 1995 odhalen.

A co víc? Například apoštol Petr má v našem folkloru obdobně silnou pozici jako Josef II. V pohádkách se vyskytuje od začátku šestnáctého století a často provází Krista. Radí, občas ho ale podvede, a typická je Petrova role vrátného nebeské brány. Nehodné vykazuje, má onu pravomoc a dle církevní tradice navíc jistou odpovědnost za ukončení každého sucha!

Mají podobné slovníky smysl i pro širou veřejnost? To není dobře položená otázka. Smysl mají, ač se věnují „škatulkování“, a každý „prázdný“ člověk dělá, to je taky fakt, každé pusté místo ještě prázdnější. Kniha a věda ony pustiny naopak likviduje, anebo se o to systémem aspoň pokouší, a tak věřím, že je podnětná. Každé z hesel navíc končí reflexí termínu v současné kultuře a informací ohledně uchopení „magických“ figur audiovizuálním uměním a popkulturou. Včetně hracích karet.

Jaroslav Otčenášek: Slovník termínů slovesného folkloru. Česko. Nakladatelství Academia. Praha 2026. 176 stran.

Slovník termínů slovesného folkloru - Jaroslav Otčenášek | KOSMAS.cz - online knihkupectví