„Mým vítězstvím je přežití. Ale význam, který dal mému životu nůž, je má prohra.“ Salman Rushdie.

„Dejme tomu, že se tvářím jako bych mluvil pravdu, přestože jsem ve skutečnosti podvodník.“ „To jste. Všichni to vědí.“ „A to je, podle vás, důvod někoho zabít?“ Z fiktivního Rushdieho rozhovoru s jeho atentátníkem.

Je tomu přes dva roky, co se - takřka - podařilo zavraždit Salmana Rushdieho, Chomejního fatvou cejchovaného britského spisovatele. Jak se události seběhly?

Jednoho slunečného pátečního odpoledne, 12. srpna 2022 ve tři čtvrtě na jedenáct, ho ve městě Chautauqua v západním cípu státu New York napadl a takřka ubodal jeden mladík. Akt se přihodil několik sekund poté, co spisovatel, mj. autor Satanských veršů a Hanby, usedl na pódiu v amfiteátru tamní instituce, aby mluvil na téma „má smysl chránit spisovatele před potenciálními útoky?“.

„Okamžik se mi dodnes odvíjí před očima jako ve zpomaleném filmu,“ podotýká Rushdie úvodem letos vydané knihy Nůž (má 240 stran). „Dívám se, jak muž vyskočí z obecenstva a blíží se ke mně, neunikne mi jediný krok jeho prudkého sprintu. Vidím sám sebe, jak vstávám a otáčím se k němu čelem. (V té pozici zůstanu. Nikdy se od něho neodvrátím. Do zad mě nebodne ani jednou.) Zvednu levou ruku v sebeobranném gestu. Muž do ní zaboří nůž.

Následuje sprška bodných ran, do krku, do hrudníku, do oka, všude. Cítím, jak se mi podlamují nohy. Padám.“

V Rushdiem, zvýrazněme teď, nebyl napaden žádný autor čtiva, nýbrž muž smělých uměleckých postupů, laureát prestižní Bookerovy ceny a pravidelný favorit ceny Nobelovy. Zrovna loni převzal i Mírovou cenu německých knihkupců a napřesrok (2025) má česky vyjít nejnovější jeho román Vítězné město, jehož hlavní postava složila rozsáhlou epickou báseň v sanskrtu Vítězství a prohra. Nemusí nám to podobně připadat, ale stejně by se dal vítězstvím i prohrou nazvat Rushdieho život.

Představme si teď, že by pouze banálně vylíčil atentát, rozvedl detaily, popsal hospitalizaci i policejní vyšetřování (vedené na dvou úrovních, tj. i té federální), vztahové věci s partnerkou, nu, a nepřipojil by víc než pár úvah. Vydali by podobnou knihu?

Jistě. Rádi. I by se asi prodávala a možná by ji vydal Random House. Vtip je v tom, že tohle Salman Rushdie udělal - a nic méně -, ale současně provedl daleko, daleko víc. A dostal na papír vysoce působivou zpověď, považovanou za jednu z největších literárních událostí roku 2024.

Místy je vtipná, a především vyznala víru. Jakou? V sílu slov. A mezi úvahy místně zapojuje postřehy mnoha a mnoha jeho předchůdců a klasiků. Dürrenmatta, Bertranda Russella, Flauberta, Becketta, Kafky, Borgese, Shakespeara, Voltaira, Gida, Whitmana, Baudelaira, Rilka, Jamese Joyce, Johna Locka. Kennetha Grahama, Milana Kundery, Grahama Greena, Prima Leviho… Ještě i dalších. Právě tudy a skrze ně, ale rovněž sám obhajuje Rushdie znova a znova svobodu.

Aniž by potenciálního vraha vyhledal, realizoval dokonce několikasekvenční, imaginární interview s ním, které dle všeho zastupuje rozhovor s mnoha atentátníkovi podobnými.

Ne, nezvíme, zda by pachatel tímto způsobem odpovídal, zdá se to ale pravděpodobné. Sám útočník A. se ovšem neubránil novinářům a už pět dní po útoku sdělil tisku: „K cestě do Chautauquy mě přiměl tweet, oznamující, že se Rushdie zúčastní akce, který jsem zahlédl už někdy v zimě… Když jsem teď slyšel, že přežil, překvapilo mě to.“

Z celého Rushdieho dosavadního literárního díla znal prý leda pár stran; ale po zhlédnutí jeho přednášky na YouTube usoudil, že je to pán „falešný“. A podobné nemá rád, zatímco nefalešného ajatolláha Chomejního obdivuje. Neprojevil naprosto žádnou lítost a jedna íránská organizace mu nabídla odměnu.

Když to Rushdie všechno četl, tak jej napadlo, jak to je „kurevsky“ mizerný motiv. Každý jeho nakladatel by mu jej rozmetal. Rushdie na chvíli zatoužil se s atentátníkem A. setkat. „Chtěl jsem, aby se mi podíval do - jediného zbývajícího - oka a řekl mi pravdu.“

Byl to okamžitý nápad. Ale pak usoudil, že by slyšel pouze klišé. „Usoudil jsem, že jeho fráze slyšet nepotřebuju a že bude optimálnější, když si ho vymyslím sám.“

Zkrátka a dobře, nechtěl poslouchat ideologicky černobílé žvásty o účelu světícím prostředky.

„Na útoku mě štve,“ píše Rushdie na straně 149, „že jsem se v jeho důsledku znovu stal někým, kým jsem se ze všech sil snažil nebýt. Přes třicet let jsem odmítal spojovat svou identitu s fatvou a vyžadoval, abych byl vnímán jako spisovatel píšící romány - pět jich vyšlo před fatvou a šestnáct po ní. Skoro se mi to už podařilo, a když mi vyšlo několik posledních knih, konečně se mě přestali ptát na výpady proti Satanským veršům a jejich autorovi.“

Ale pak se všechno rozbilo a stejně to patrně zůstane do autorovy smrti. Stačil jeden jediný „postižený“ mladík. Vyhrál snad Rushdie tím, že přežil? Snad, ale... „Bylo to zraněné štěstí, v jehož koutku je, a možná už vždycky bude, stín,“ končí přemítání, sestávající z částí Anděl smrti a Anděl života. Tento atentátník mu tedy mj. poskytl téma a vydání knihy opět bude provokovat jemu podobné.

A zůstává zde i postřeh francouzského spisovatele Henry de Montherlanta: „Le bonheur écrit a l´encre blanche sur des pages blanches.“ Štěstí je psáno bílým inkoustem na bílé stránky. Jinými slovy: je neviditelné. Nedá se zachytit na papír. A neštěstí?

A co osud každého z nás, svinutý z pruhů a proužků štěstí a zrovinka tak neštěstí? Jak Rushdie připomíná (str. 189), sám Nietzsche kdysi napsal: „Ať je váš osud jakýkoli, bez ohledu na to, co se vám přihodí, řekněte: Právě tohle potřebuju.“

Salman Rushdie: Nůž. Přemítání po pokusu o vraždu.
Z originálu vydaného nakladatelstvím Random House v New Yorku přeložila Martina Neradová. Vydalo Nakladatelství Paseka v Praze. 240 stran.

Nůž - Salman Rushdie | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví