Jaroslav Kopecký bydlí u Prahy. Valnou část života sbíral všecko od výtvarníka Jiřího Wintera alias Neprakty (1924-2011). Jde o sta knih, kvanta vystříhaných obrázků (jistěže jenom z novin a časopisů), kreslený humor, působivé komiksy nebo četné stolní hry. U příležitosti letošního stého výročí malířova narození dal sběratel dohromady objemný svazek Neprakta (650 stran), ještě nikdy takový Winterovi nebyl vydán.

Vyskakuje odsud do očí tisíc obrázků, někdy méně známých, v některých případech publikovaných poprvé a ještě jindy pověstných. Kopecký je ale možná zbytečně skromný, když bibli startuje slovy: „Korunní princ Rudolf Habsburský kdysi napsal o své zálibě v ornitologii následující slova; myslím, že se přesně hodí i na sběratele, jakým jsem já. Citát zní: Jsem fanatickým obdivovatelem, ale tím je vše řečeno; nechybí mi čas a důkladnost, chybí vzdělání v oboru.“

Kniha sestává z tuctu kapitol a zahrnuly jak Období přednepraktovské, tak tematická povídání. O kreslených vtipech, o seriálech, o obrázcích knih. Zvlášť jsou kresby odborné, zvlášť novinová ilustrace, která vlastně Wintera vyprovokovala k typicky tuhé, ladovské lince. Další části rychle ilustrují práci pro divadlo, pro film, pro televizi a obrovské množství užité grafiky. Reklamy, pohledy, plakáty, osvětové kresby... A kdo byl Neprakta?

Do první třídy nastoupil v září 1930. Maturoval v červnu 1942 a měl očividný talent, takže toho září nastoupil na Státní grafickou školu. V srpnu 1943 byl totálně nasazen a v březnu 1944 zatčen gestapem. V srpnu téhož roku ho ve Strakově akademii takřka odsoudili k smrti, ale ortelu jako zázrakem utekl a v září byl transportován do věznice Bernau v Bavorsku.

Dne 3. května 1945 byl tento tábor osvobozen Američany a 5. května se Winter ještě se dvěma spoluvězni vydal do Československa. Do Prahy se dostal (teprve) 11. června. Jeho matka se taky vrátila, nicméně ostatek rodu spíše ne.

V lednu 1946 začal Winter studovat Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, ale tato studia nikdy nedokončil. Vtáhlo jej kreslení, a to zcela. 30. října 1949 založil „firmu“ Neprakta, a to s původním dodavatelem svých námětů Bedřichem Kopecným (1913-1972). 20. listopadu 1949 vyšel mu první vtip Nedělní odpoledne a stalo se v příloze Svobodného Slova. V květnu 1960 měl první velkou výstavu v síni Mladé fronty ve Spálené a v červenci téhož roku převzal vítěznou cenu Haškovy Lipnice. Už tam potkal Miloslava Švandrlíka a v červenci 1961 mu ilustroval první knihu Krvavýho Bill a viola.

Vrhl se i do časopisů a 5. září 1965 byly zveřejněny obrázky k vědeckofantastické povídce Oběť potoka Brumbalce - úvodnímu příběhu Švandrlíkovy ságy z Posázaví o žácích Kopytu a Mňoukovi, která se měla poslední knihou uzavřít teprve roku 2007, po víc než čtyřiceti letech. Její kompletní knižní vydání čeká dnes pouze na poslední svazek.

Dne 1. srpna 1968 začal Neprakta kreslit na Švandrlíkovy scénáře do časopisu Ohníček a vznikl rozsáhlý komiks o pravěkých sourozencích Sekovi a Zule a jejich příteli Punťovi, brontosaurovi. Ale na dospělé nezapomínal a 25. března 1969 ilustroval první a ještě neúplné vydání Černých baronů. V květnu 1973 byl jako náš první karikaturista oceněn titulem Zasloužilý umělec a v létě 1980 vystavil přes tisíc kreseb v Křížové chodbě a Rytířském sále Staroměstské radnice. Je to dvacet let (2004), co se taky stal vůbec prvním držitelem výroční ceny České unie karikaturistů. Je to Řád bílé opice.

Sám evidoval 28 820 vlastních kreslených vtipů a publikoval takřka v třístovce našich a zahraničních časopisů a novin. Nejvíc v Dikobrazu. Tam se jedná takřka o sedm tisíc kreseb, ale jsou i ve Svobodném Slově (1316 kreseb) či deníku Práce (1310 kreseb) a časopise Stadión (507 kreseb). Nechybí ani v Australských listech (Sydney), v Composteru (Londýn), v deníku Nürnberg Zeitung atd.

Během spolupráce s televizí provázel perem několik set pořadů, seriálů a inscenací. Jak šla staletí, Jak dlouho jsme tady?, Napoleon v Africe, Moritáty, Na tý louce zelený, Patenty a vynálezci, Zajímavosti o Praze, Nejlepší přítel (je to cyklus vyprávěnek o psech tvořený s Janem Werichem), Dívčí válka, Odysseus se mýlil, Sedm vyznání Červené Lhotě, Radí vám Přemysl, Sedmilháři, Řekni mi, co čteš, V jednom hradě (obrázky k písničkám Jiřího Traxlera), Jeden den s Miloslavem Švandrlíkem, Soukromé muzeum Jiřího Wintera, Golem a ti kolem, Cesta za hieroglyfy, Správně otevřený klavír, Dostaveníčko v cirkuse, Hadrián z Římsů, Každý má své hobby, Od antiky do důchodu, kabarety U dobré pohody, Slasti manželské, povídání z historie filozofie Kostky jsou vrženy, Souboje, Poznáváme chemii, Kámen mudrců, Společenská výchova, Vodáci a chataři, Král Midas, Receptář, vyprávění o detektivkách a Václavu Erbenovi, Nepraktův praktický a nepraktický svět, Paridův soud, Manželský pětiboj, Co Pasteur netušil, Paris a Helena, Setkání se strašidly, Setkání s historií, Jak to bylo s byrokracií?, Slavní autoři divadelních her, Korsika, Přijďte k nám na večeři, Trampoty s kočkou Mícou, Roboti s námi, Má žena o žebro méně?, Jazykový koutek, O Černých baronech, S Nepraktou o zvířatech a strašidlech, Nepraktův prakticky nepraktický svět, Antičtí filozofové, České stopy v Latinské Americe, Mistři animovaného filmu atd. Taky na televizních Silvestrech spolupracoval mnohokrát a počínaje Kynologickou příručkou (1952) ilustroval takřka půl tisícovky knížek. Od listopadu 1953 se zúčastnil (v nějakých 220 galeriích) i bezpočtu výstav a kupříkladu jen letos (2024) jich měl pět: v Husitském muzeu v Táboře, v Haškově domě v Lipnici, v Galerii U Zlatého kohouta v Michalské, v Knihovně města Hradec Králové a uvnitř „Vila La Rosa“ v Safari parku Dvůr Králové, což bude, zdá se, výstava trvalá.

Už pro „pravěkou“ televizi nakreslil právě on obrázek „Zadržte! Porucha není ve vašem přijímači!“, ve kterém je lítý muž útočící na aparát sekerou. Kresba se bohužel ztratila, takže naše kniha prezentuje rekonstrukci.

Ve filmu se Nepraktovy obrázky poprvé objevily u Kadára a Klose (Tři přání, 1958) a první jeho animovaný film je Červená aerovka (1960) podle scénáře Ludvíka Ráži. Roku 1961 následoval snímek Neodpočívej v pokoji a jeho, Effelovy a Lhotákovy kresby se proťaly roku 1964 ve Hře o naftu. Zajímavější počin pochází z roku 1966, kdy natočili Jaroslav Kořán a kameraman Jan Špáta s komentářem Jana Wericha Pražská strašidla.

Roku 1968 Neprakta spolupracoval i na později zakázané pohádce Šíleně smutná princezna a téhož roku na filmu Rakev ve snu viděti. Naposled jsou jeho kresby úvodem filmu Divoké pivo (1995), když zde Jiří Sovák zpívá kramářskou píseň. Jiří Winter prý realizoval jen tři filmové plakáty a na tomto poli, jednom z mála, se nedokázal nebo nechtěl prosadit. Kniha prezentuje pouze návrhy na plakát k filmu Když rozvod, tak rozvod (1982).

Zajímavější jsou exkurzy do obory oboru užité grafiky. Třeba roku 1962 stvořil pro Červený kříž (a Solo Sušici) sérii zápalkových nálepek o první pomoci a tématy jsou umělé dýchání, otravy zmijí i houbami (jediný obrázek), opařeniny, popáleniny, zlomeniny nebo dopravní nehody.

Už z roku 1960 je prostá kartička s hádankou „od Strýčka Jedličky“, vydaná Státní spořitelnou, a z roku 1980 plakát pro nábor zaměstnanců Obchodního domu Kotva. Z roku 1970 pocházejí (ne zcela mravné) „prstové“ pohlednice a pro Sběrné suroviny, s nimiž spolupracoval po tři desetiletí, vytvořil i vystřihnutelné figurky k Vinnetouovi. Perfektního Shatterhanda (s puškou) i Sama Hawkense (bez paruky), Olda Firehanda a k tomu rozličné typy Indiánů kmene Ponků. Pro podnik KOH-I-NOOR České Budějovice navrhl (1959) etuje na více typů tužek, ale vyvážených do arabských zemí; takže s příslušnými motivy.

Spoře oděné dívky kreslil spíš pro Budějovickou mlékárnu MADETA a ne všechny byly nakonec využity. Postava biblického Jonáše i Robinson Crusoe figurují v Nepraktových reklamách na lék Kinedryl; ale osobně mě fascinují nejvíc jeho stolní hry. Pár jich naštěstí mám. Nerealizována zůstala ta Raketou do vesmíru a její herní plán byl, jak dnes vidíme, fascinující; takže se to muselo zakázat.

Vyšlo nicméně Skupovo Veselé cestování Spejbla a Hurvínka. Je to, pravda, už druhá verze téhle hry, zatímco prvou ještě maloval, už před válkou, Jiří Trnka. Prý se jeho kresba nedochovala, takže byl roku 1960 osloven pro změnu Neprakta.

Již z roku 1957 pochází jeho stavebnice Dobývání hradu. A další hry? Dědeček automobil vítězí, Kdo jinému jámu kopá, Veselý rybolov, Kubus pohádek, Obrázkové loto, Sběr léčivých bylin, Smolíček pacholíček, „Tajůplný ostrov“, Dlouhý, Široký a Bystrozraký… S posledně zmíněnou mám dětství hodně propojeno, jakožto i s kartičkami Detektiv. Ta hra spočívá v tom, že každý poslepu sbírá karty a má kupříkladu dvoje stejné nohy myslivce, za kterého se zločinec převlékl. Jedny nohy tedy vymění za nohy instalatéra (další převlečený, což jsou všichni), no, a kdo má na konci složeno nejvíc párů stejné figury, vyhrál. Zvláštní mi připadá, že jsem si celé dětství a ještě později neuvědomoval, že ty hry (nemám samozřejmě všechny) kreslil právě Neprakta, ačkoli třeba jako kreslíře komiksu Vyhynutí upírů na Rusi jsem ho znal.

Neprakta navrhl i známého houpacího kohouta pro děti či podobně populárního houpacího koně. A slona, jenže toho výhradně pro britský trh. Jeho obrázek ve sbírce pana Kopeckého absentuje… a Jaroslav Kopecký závěrem děkuje mnohým a taky své paní Jiřině, která se, jak uvádí, vydání svazku bohužel nedožila.

Jaroslav Kopecký, Přemysl Rut, Ivan Hanousek, Pavel Ryška, Jiří Věrčák, Tomáš Prokůpek a další: Neprakta. Ilustroval Jiří Winter a editoval Jaroslav Kopecký. Vydalo Nakladatelství Epocha. Praha, listopad 2024. 648 stran.

Neprakta - Jaroslav Kopecký (ed.) | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví