Nad knihou Adolfa Hoffmeistera Nenapsané paměti nelze nepřipomenout autorovu nepochybnou levicovost, byť třeba salonní. Úvodem shrnu jenom některé její vnější aspekty. Všestranný Adolf Hoffmeister (1903-1973) umělecky začínal pod patronátem Stanislava Kostky Neumanna. Jako právník ale nikoli a je to sto let (1925), co získal doktorát na příslušné fakultě Univerzity Karlovy. V kanceláři ho pak zaměstnal otec, taktéž právník. Na ničem z toho jistě není nic špatného a je to zrovna tak „špatné“, jako když se narodíte knížetem.

Hoffmeister celý život hodně cestoval a jen v Paříži zažil od roku 1922 na padesát pobytů. Francie byla jeho druhým domovem. Ale vracel se i do Ruska, přičemž z první návštěvy tam vznikla kniha Povrch pětiletky. Nesporně v ní straní tamnímu „budovatelskému rozmachu“. Roku 1934 se účastnil sjezdu sovětských spisovatelů v Moskvě a doma byl činný v tzv. Levé frontě. Ve Společnosti pro hospodářské a kulturní styky se SSSR. A taky ve Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku. Před Hitlerem pak složitě (Evropou i Afrikou) utíkal do Spojených států a po těch podnikl celé turné z pověření Mezinárodního dělnického řádu. Ale stal se redaktorem Hlasu Ameriky a řídil naši sekci ve státním rozhlase USA.

Po válce se vrátil, nicméně od června 1948 byl velvyslancem ve Francii. V letech 1948-1950 se účastnil za Československo zasedání OSN (v New Yorku) a v letech 1948-1951 měl důvěru jako náš stálý delegát při UNESCO. Taky byl komisař na uměleckých výstavních expozicích v Číně (1954), Paříži (1957) a Bruselu (1958). Jako šéf Penklubu nás zastupoval na kongresu v Tokiu (1957) a roku 1962 byl s vládní delegací ve Střední a Jižní Americe. V letech 1965-1967 pracoval pro změnu jako předseda Svazu československých výtvarných umělců. Koncem života připravoval paměti, ale laxně. Z veřejného života byl po roce 1968 exkomunikován a měl jak zákaz publikovat, tak vystavovat. Hrál si, tj. výtvarničil na chalupě v Krkonoších, zatímco psaní už považoval spíše za dřinu, kterou na stará kolena jaksi odmítal ctít a podstupovat. Takže paměti nenapsal. Teprve jeho dva synové Adam a Martin dali tudíž dnes-po letech dohromady soubor materiálů, který vyšel právě pod titulem Nenapsané paměti. Včetně nikdy nepublikovaných fotografií.

Těžištěm knížky jsou soukromé dopisy, a to nejen Adolfa Hoffmeistera. Třeba i z pera Mileny Jesenské či Milana Kundery. A editor Tomáš Vrba (*1947 v New Yorku) vybíral z většího konvolutu těch dopisů a napsal komentáře do záhlaví jednotlivých kapitol: vyrašila knížka stejně pestrá, jako rozrůzněný byl život Hoffmeisterův, a obsahuje nejnečekanější jeho díla.

Například roku 1931 uveřejnil v knížce Světobol fejeton Golf, a sice se to v něm nedočteme, ale byl i zakladatelem Golfového klubu Líšnice a tuhle zálibu si nesl žitím natolik dlouho, že ještě ideolog Václav Kopecký mohl napsat: „Sice je Hoffmeister pokrokový, ale jeho rudá vlajka je přivázaná ke golfové holi.“

Poměrně zásadní roli v jeho životě sehrál Mánes. Už roku 1923 zde vystavoval a roku 1927 jej tenhle spolek i vstřebal jako člena. Roku 1930 byla dokončena budova Mánesu v místě Šítkovských mlýnů a hle, Spálená ulice 4, což je adresa, na které Hoffmeister žil, a dům Diamant… byly jen několik metrů odsud.

Roku 1932 Hoffmeister vystavoval v Mánesu s Dalím, Ernstem, Chiricem, Miróem, Fillou, Šímou, Štyrským, Makovským, Muzikou a Toyen a ze stejné výstavy koupil rozměrné Ernstovo dílo. Pro rok 1934 připravil výstavu karikatur a dost toho koupil z následující výstavy Joea Hlouchy Černošská a tichomořská plastika. Roku 1937 vedl delegaci Mánesu do SSSR a rok potom zabojoval svým článkem Ne! za charakter svobodné tvorby, a to proti Neumannovi a jeho diktátu socialistického realismu.

Neumanna zde nakreslil, kterak stojí mezi hlavami popravených umělců i včetně Josefa Čapka.

Adolf Hoffmeister měl až moc talentů, takže se někdy mohly vzájemně trochu tlumit. Byl karikaturista, scénograf, překladatel, dramatik, žurnalista, rozhlasový komentátor, pedagog, umělecký kritik, politický pracovník, diplomat, organizátor kulturního života, a jak řečeno, vnímavý poutník.

Od stránky 137 najdeme v této knížce i fotoreportáže Jana Lukase z Hoffmeisterova bytu na rohu Spálené a Lazarské a vidíme díky tomu knihami obložené stěny. Na jednom tom snímku i nějakých dvacet hostů. A kdo je zde s Hoffmeisterem? Brdečka, Drda, malíř Zdeněk Seydl, karikaturista Pelc, anebo Nataša Gollová a její tehdejší partner herec Vnouček.

V letech 1927-1929 psala Hoffmeisterovi už zmíněná Milena Jesenská, vnímala manželskou krizi, již prožíval, a zasazovala se za to, aby si vzal svou dlouholetou přítelkyni Sašu Jílovskou. „Můj milej hochu,“ píše Jesenská 2. září 1927. „Mám tě moc ráda, a proto jsem na tebe hodná, a je mi jen strašně líto, že ty mě máš rád pouze proto, že jsem na tebe hodná…“

V září až říjnu 1936 podnikl s Jaroslavem Fragnerem cestu po Spojených státech a naše kniha ji líčí prostřednictvím dopisů zmíněné Saše Jílovské. Hoffmeister v nich popisuje Niagaru, Grand Canyon, Santa Fé, Los Angeles a San Francisco a chodil na té cestě i do biografů a navštívil studio Walta Disneye.

Roku 1939 nejprve uprchl do Paříže, kde jej na dlouho zavřeli do věznice La Santé. Zdálo se jim, že skrytě pracuje proti Francii. Střídal internační tábory a se štěstím unikl do Ameriky přes Maroko do Portugalsko. Z vězení mj. napsal:

„Nelpím už na ničem, vše jsem pochoval a oželel s dost lehkým srdcem, a jen o svou knihovnu se bojím. Nechtěl bych ji ztratit. Toužím po svých knihách až tělesně: po vyrovnaných řadách svazků a onom prostředí. Je to divné: nikdy jsem nebyl knihomol a měl bych mnoho jiných složek života postrádat trpčeji.“

Od lednového vylodění v New Yorku (1941) psal domů dopisy matce až do konce listopadu, kdy spojení znemožnil vstup USA do války. Textem o tomhle jeho druhém americkém pobytu přispěli naší knize Filip Šér a Martin Mejzr a přetištěno je také interview Voskovce a Wericha s Hoffmeisterem z května 1942, anebo jejich společná Černá čtvrthodinka ze září 1943.

Mamince se znovu mohl ozvat teprve 16. června 1945, kdy bylo obnoveno telegrafické spojení přes Atlantik, a do Prahy se vrátil koncem srpna.

A byt ve Spálené? Válku přežil.

Byl dílem architekta Fragnera a některé kusy nábytku navrhl Alois Wachsman. Okolní Diamant je vzácná kubistická památka. Hoffmeister měl tam vevnitř svou ložnici-kajutu, jak to dobře odpovídalo jeho zálibě cestovat, a výklenky zaplňovaly sbírkové předměty. Sošky, masky anebo trofeje kultur Oceánie, Afriky, Ameriky i Číny. Během války tu bydlil konfident Gestapa Jaroslav Nachtmann, kvůli němuž zemřelo na tři sta odbojářů včetně Mileny Jesenské.

Dochovala se Kniha hostů a podepsáni zde jsou fotograf Robert Capa, Jean Cocteau, Jean Effel, Max Ernst, Kundera, Forman, Olga Schoberová, Trnka, Voskovec, Werich, Zrzavý, Picasso i Mitterand; ale tady je třeba upozornit, že byla kniha chvíli i na ambasádě v Paříži.

V další sekvenci publikace najdeme i výklady Hoffmeisterova pojetí Cesty kolem světa za osmdesát dní anebo ke sbírce sci-fi povídek Labyrint, kam přizval i výtvarníky, co nesměli publikovat.

„Ypsilonkový“ Jan Schmid zase vzpomíná, jak Hoffmeister učil na UMPRUM, a knihu uzavírá výběr z dopisů, které Hoffmeister obdržel: od Feuchtwangera (1941), Tzary (1947), Soupalta (1959), De Gaulla (1965)… Ale vzpomínají na něj i dramatik Edward Albee, historik František Dvořák nebo spisovatel Pavel Kohout.

Ruská okupace se stala zhroucením jeho celoživotní víry, že lze socializovat svět, a jeho syn Martin Hoffmeister pokračuje: „V srpnu 1968 všichni seděli u rádia a poslouchali reakce světových agentur a já poznával po hlase Ondřeje Neffa, který byl někde, odkud nepřetržitě vysílal Československý rozhlas, a dodával lidem ne snad naději, ale podporu.“

A mladší Hoffmeisterův syn píše: „Na konci července 1973 jsem měl dovolenou z prezenční služby v armádě a byli jsme s otcem na chalupě v Říčkách. O jídlo a úklid jsme měli postaráno: v nedalekém městečku Rokytnice v Orlických horách měla chalupu paní Kuklíková a každý den docházela, starala se o nás. Familiérně jsme jí říkali paní Kuk, znal jsem ji od dětství a byla téměř člen rodiny, rozhodně v létě, které jsme pravidelně v Říčkách trávili.

V posledních dnech otec dopsal divadelní hru, která se mu zhruba před rokem dvojjazyčně zdála. Sen si pečlivě zaznamenal, jak česky, tak i anglicky. Je to temný příběh s prvky absurdního dramatu - o konci civilizace v zemi nikoho, kde jedna z mála budov, co zůstala stát, je pisoár. O právo na jeho užívání bojuje prostitutka Urine s celým světem… 23. července přijeli hosté, otec jim vpodvečer Pissor (tak se hra jmenovala) přečetl a šel, jak bylo v poslední době jeho zvykem, poměrně brzy spát. A v noci v důsledku svého srdečního onemocnění zemřel. Paní Kuk otevřela dokořán okna světnice, kde spal, aby duše mohla odejít, a doslova fyzicky jsem to pociťoval. Máma s bratrem z Prahy dorazili, jak nejdřív mohli.“

A starší ze synů pokračuje: „Když jsme dostali zprávu, že táta zemřel, zavolal jsem Ondřeje Neffa, zda by nás tam dovezl, protože jsem nechtěl řídit. Přijeli jsme do Říček, když už tam byla pohřební služba… Laskavě čekali. Bylo pozdě po poledni a pamatuji, jak neforemný, černý pohřební vůz pomalu odjížděl polní cestou k říčovskému kostelu. Slunce mi svítilo do očí a vůz se ztrácel ve slunečním oparu. Jednání úřadů bylo bohužel nedůstojné.

Ministerstvo kultury mělo problém s tím, že měl otec jako národní umělec nárok na státní pohřeb, a měli obavu, aby, jak tvrdili, nedošlo na pohřbu k provokaci. Striktně trvali na tom, že bude obřad bez projevu, a tak proběhl mlčky. Jen Karel Höger přečetl text úmrtního oznámení, které napsal Miroslav Holub. Ten pohřeb byl ve Strašnickém krematoriu a přišlo obrovské množství lidí; myslím, že všichni chápali, že táta zemřel v důsledku zklamání z prohry svých ideálů.“

V knize Nenapsané paměti nechybí ani nekrolog Jaroslava Seiferta (28. 7. 1973) a dlouhá vzpomínka Ferdinanda Peroutky ze 4. srpna 1973.

Adolf Hoffmeister a kolektiv: Nenapsané paměti. Ilustrace Adolf Hoffmeister. Grafická úprava Adam Hoffmeister. Ediční příprava a redakce Tomáš Vrba. Ve společnosti Albatros Media v Praze vydalo roku 2025 nakladatelství CPress v Brně. 328 stran.

Adolf Hoffmeister - Vilém Rosegnal, Tomáš Vrba | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví