V nakladatelství Albatros optimisticky rozhodli, že stvoří řádku nových románů s ikonickými hrdiny světa Rychlých šípů, a po Janu Tleskačovi (knihu Tleskač psal do roku 2022 David Jan Žák) a filatelistovi Maxmiliánu Drápovi (knihu Život a smrt Maxmiliána Drápa psal do roku 2024 Pavel Horna) letos padlo kouzlo i na obyvatelku potemnělého činžáku čarodějku Jeremiášovou, šálicí pověrčivé příslušníky galerky tím, že jim vaří lektvary, ochraňující údajně před polapením.

Baba princmetálová disponovala navíc knihou, kterou používala jako kuchařku, a těžko říct, zda Foglar následující recept vysnil, anebo upravil dle nějakého vzoru. Ať to bylo, jak chtělo, dne 16. listopadu 1940 se české děti mohly na úplně poslední straně populárního týdeníku Mladý hlasatel dočísti: „Když srdce psí se v krvi vlastní vaří a pozře v čase půlnočním, od spravedlnosti lidské chrání a slouží se světem záhrobním.“

Spisovatele Pavla Hornu (*1964) to víc než zaujalo a slogan dokonce bere jako ideální, opakující se mantru pro svůj právě vydaný román Nebezpečné hry staré Jeremiášky, který zdařile ilustroval Vojtěch Šeda. Má 216 stránek a to vlastně není málo, vždyť původní Jeremiáška se mihla pouze ve čtyřech pokračováních slavného komiksu mezi 9. a 30. listopadem 1940, přičemž není ke spatření na víc než osmi Fischerových kresbičkách.

Ke kultu Rychlých šípů navzdory tomu přispěla podstatně a horko těžko si představuji Čecha, který by nevěděl, co byla ta paní zač. Je fakt, že si Foglar s Fischerem dali na jejím vystoupení dost záležet a pomyslnou filmovou kameru umístili napoprvé na pavlač staré „barabizny“, abychom čaroděku na úvod viděli jen jako černou siluetu v okně žhnoucím do večera! „Podívejte, pohybuje ústy, pronáší asi nějaké zaříkávání,“ upozorňuje ostatní Mirek Dušín a opravdu velmi matně se mi už dnes vybavuje moment, kdy jsem to jako šestileté dítě četl poprvé. Obešla-li mě hrůza? Asi. A nechci přehánět, ale podle mého názoru je to chvíle srovnatelná i s některými slavnými finálními momenty pověstného Haggardova bestselleru Ona.

O týden později (16. 11.) přisunuli Fischer a Foglar kameru blíž a Foglara tenkrát geniálně napadlo, že čtenářům poskytne přímo „záběr“ klíčovou dírkou. Nejinak vznikl ikonický už dnes obrázek a stejně jako prvně z pavlače na něm nechybí Jeremiáščina družka-černá kočka. Její srdce by ta baba jistě nevařila. Ale psí? Ano. A jestliže bylo Batrstvo kočičí pracky s to „kosit“ micky, Jeremiáška podle všeho vraždila nejlepší přátele člověka!

Někdo mi, pravda, řekl, že ta mrcha tenkrát kluky zaslechla přicházet temnou chodbou a vytušila, že se dívají dveřmi, a tak zaříkávání pouze narafičila a nafilmovala. Je to možné? Ne. A něčemu podobnému ostatně literární vědci říkají nadinterpretace a já tomu říkám přepálená interpretace.

Foglar samozřejmě věděl, že je jím stvořená hrdinka trochu cvok, a nelze ani vyloučit, že to nebyla vědomá podfukářka a kejkle myslela smrtelně vážně a věřila úplně všemu, když žmuntrala: „Tak o půlnoci na křižovatce vypít a nedívat se nalevo ani napravo a třikrát si potom odplivnout.“ Vzpomínáte, co na to odpoví onen typický příslušník městské galerky? Pokud ne, stydět se nemusíte, ale vězte, že i tohle patří do běžných testů, které znalci ikonického komiksu, jakým byl třeba Honza Vyčítal, zvládají na podtrženou jedničku. „To zase žádné strachy!“ říká zloděj. „Po tom si odplivnu aspoň padesátkrát - ale teď už jdu, čeká na mne velká práce!“

Rychlé šípy se následně rozhodly, že Jeremiáščinu knihu ukořistí a zničí, a aby se o to aspoň pokusily, pronikly k ženštině přestrojeny za dospělé. Bohužel se ale u báby navzdory její hrůzostrašnosti neudržely smíchy, anebo se vlastně rozesmál jen Hojer, což stačilo k tomu, aby je vykopla a „obestřela“ takzvaně Fialovým kouzlem, které „nikdo nezlomí! A až umřu, můj duch vás přijde strašit!“

Těžko říci, jak je to možné, ale nejspíš tu událost skutečně vyslepičil na veřejnost Rychlonožka (komiks to přiznává). V rámci dětské komunity se totiž roznesla po čtvrti nebo minimálně ulicí, a to natolik rapidním způsobem, až si kluci při pouhém pohledu na kráčející slavný klub sdělovali s očima navrch hlavy: „Slyšels už, co se stalo Rychlým šípům? Jsou poznamenány Fialovým kouzlem. Neštěstí je bude pronásledovat prý na každém kroku!“

Šokovaly Jeremiášku v pátek 6. října a ouha, v sobotu 11. listopadu anebo den předtím zemřela. Tělo nechali nějakou chvíli doma v rakvi, aby se k ní mohli chodit rozloučit sousedé, a toho využilo Bratrstvo. Poslalo svého šéfa (Dlouhé Bidlo), aby ukradl onu magickou knihu, a protože byl hoch pověrčivější než stará černoška, nejprve okolo sebe kreslí bílou křídou kruh. „Kdo jde k mrtvému, musí levou nohou z čarovného kruhu vykročit - pak nad ním mrtvý nemá moc!“ ví holomek. Následuje jeho osamělé putování do prvního patra barabizny, ve které je patrně (kestlerovská) tma i o polednách.

Bidlova postava každopádně vrhá na protější stěnu přímo giga-stín a zloděj, když ho spatří, pronáší další hojně dodnes citovanou hlášku: „Je to jen stín, anebo mé špatné svědomí?“

U rakve hoří dvě svíčky. Hoch předstírá, že byla Jeremiášová jeho teta, takže ho obě zrovna přítomné sousedky nechají o samotě, aby se vyplakal. Bidlo už natahuje ruku po knize, která leží na nepříliš od rakve vzdáleném stole, a tu… se mu zdá…, že se Jeremiáška hnula. Přesto se knihy zmocní, ale před činžákem jsou Rychlé šípy. Napadnou Bratrstvo a Rychlonožka uteče s knihou, kterou si chlapci pak prohlížejí v klubovně. Tu někdo zabuší na dveře. „Jsem duch mrtvé Jeremiášky!“ dí přízrak. „Přicházím na vás s Fialovým kouzlem! Dejte sem mou knihu, ničemové!“ Že je to jen Bidlo pod prostěradlem, není problém poznat, ale knihy jako takové se není lehké zbavit. Žebrák ji klubu vrátí, když ji nechají na prahu, a zrovna tak se vynoří poctivý chlapeček na ulici, kde ji Metelka odhodil. Rychlonožka si ji tedy vezme domů a v noci se mu zdá, že přišla čarodějnice až k jeho lůžku a že opakuje: „Dej sem mou knihu, dej sem mou knihu!!“ Je to osmé a zcela poslední zachycení Jeremiášky v komiksu a znalcům jistě nemusím připomínat, že Rychlonožka ve finále knihu hodil z mostu do řeky, ale v poslední chvíli, protože Bratrstvo už ho málem dohonilo.

A co s tím vším… po víc než pětaosmdesáti letech? To zjistíte nejen nad kapitolami Zoufalý útěk Mildy Budiše, Na návštěvě u dědy Sehnoutky, Bratrstvo plánuje pomstu, Setkání ve Svatyni, U Jeremiáščina hrobu, Mimořádný TAM-TAM, Vzkaz od neznámého obdivovatele, Cesta za posvátným amuletem, Temné časy Bratrstva kočičí pracky, Dívka ze sirotčince, Pentagram a dračí hlavy, Šachtou dolů, Záhadný technický výkres, Valpuržina proměna, Fotografie tří žen, Mezi místní galerku, Opět do Stínadel a Do chodeb pod klášterem.

Nedá se ani neprozradit, že se Pavel Horna víc než rozjel a nespokojil s Foglarovým dědictvím, ale pracuje i s odkazem Čapkových Povídek z jedné kapsy (1929), což zapadlo do univerza víc než dobře. Na už větší diskusi je nápad Bratrstva, jehož tři příslušníci si přidělí přezdívky ve stylu doktora Karla Maye, takže si říkají Old Longhand, Old Rathand a Old Bohouš.

Pavel Horna: Nebezpečné hry staré Jeremiášky. „Inspirováno dílem Jaroslava Foglara.“ Ilustroval Vojtěch Šeda. Albatros. Praha 2026. 216 stran.

Nebezpečné hry staré Jeremiášky - Jaroslav Foglar, Pavel Horna | KOSMAS.cz - online knihkupectví