Janu Mašatovi bylo 4. září 2026 padesát a dostal nápad: udělám detektivem chlapa na vozíku.

Mohla by přijít prostá citace z Mašatova nejnovějšího románu Mrtvé deště, zahrnujícího také brilantní kapitoly Síť žlutého pavouka a Skrytá minulost Viktora Struny, ale odkazuji místo toho na loňský svůj rozhovor (Psát je hrozné a nepsat strašné) a sekvenci úvodní kapitoly Synové a dcery Anny Rottové budu parafrázovat:

Páteční ráno bylo studené a zamlžené.

Ivan Rott, bývalý policista, nemohl spát a nebylo to jen čerstvě utrženou ranou pod okem; hlavu měl plnou nových informací a celou noc přemýšlel, jak s nimi naložit. Ráno se vydal do ulic a k místu, kde ho našli před čtvrtrokem polomrtvého. Zaparkoval s vozíkem. Nic si neuměl vybavit. Ani střípek. Byl ve staré, pletené policejní čepici přes uši a nahnul se přes mostní zábradlí. Den se zdál ledově bílý. „Brzo začne sněžit,“ řekl si pro sebe. Vrátil se do ruchu. Zastavil u svého pouličního prodavače. Objednal tradiční dvojitý nášup párků v rohlíku, diskutovali. „Potřebuju vědět něco o tý grupě, co tady začala dělat potíže.“

„Všechno bych jim odpustil, ale tohle? Nikdy,“ ukázal Albert na pár pohupujících se narkomanů naproti. „Prodávají hnus. To je proti Bohu. Víš, jak říkají nový droze? Bílá sova.“

„Takhle? Slyšel jsem už spousty přiblblých názvů. Rudej pes, Vzteklej štír, Sněhová koule, Velký štěstí. Ale Sova?“

„Houpají se do stran. Pořád se rozhlížejí, oči vykulený: jako sovy; a když se sjedou, nesnesou světlo. Vidíš? Postávají ve stínu. Copak starci, ale když vidím rozsekaný děti… Víš, nesjíždíme. Jsme už pod kopcem. V žumpě. Chtěli, abych to prodával.“

Ivan odjede a pozoruje jiného prodejce, obra jako tank. Má na předloktí pavouka s dlouhýma nohama, obepínajícíma ruku, jako by ji držely. Ivan muže sleduje na kolečkách do postranní ulice, on mu zmizí, ale vyráží ze vchodu: „Kam čumíš, invalido?“

Ivana dusil prach blízké stavby. Zapřel se do kol a chtěl chlápka sledovat, ale kolo se vzpříčilo. Snažil se osvobodit. „Už abych z toho slez, je to jako bejt přivázanej k traverze,“ postěžoval si světu. Obr zmizel. Najednou bylo poledne.

Ivan Rott se dostal na vozík naštěstí dočasně a po brutálním napadení, které v něm vykříslo chuť mstitele. Quentin Tarantino podobným příběhům říká pomstomatika a patrně všichni jsme viděli, co prováděl Charles Bronson alias Paul Kersey v Touze zabít a jak to rozjel jeho následovník John Wick, ale Jan Mašata úplně stejných koridorem nepojede a svého hrdinu tak daleko nepustí. Nejprve nám vylíčí, jak se Ivan Rott sbírá, a vše se odehrává ve čtvrti specificky přezdívané Ležatá osma. Ona soví droga odstavuje lidi až do pomyslného nekonečna a „ze spárů ďábla já vyvázl lehko, ale jak se vymaním z objetí andělů,“ ptal se rumunský spisovatel Valeriu Butulescu (*1953, Valeriu Butulescu - Wikipedia, volná encyklopedie). Honza Mašata netesá jeho slova do kamene, ale udělal je mottem svého thrilleru o devíti kapitolách, kde devátá naštěstí nebude předsmrtnou nocí, ale tu předposlední, a to nelze odestát, najdeme pod titulem Noc mrtvých dešťů. Lze prozradit, že jeden z padouchů (zmíněný podnikatel Viktor Struna) má hezkou dceru Lauru a zničehonic ji vybízí k odjezdu z oné čtvrti a… (zkracuji): „Co třeba do našeho domu na Floridě? Nebo, jestli nechceš do těch veder, tak do Anglie, do toho domu na pobřeží, vždycky se tam mamince i tobě líbilo.“

„To je to tak vážný?“ vzala otce za ruku.

„Nechci, aby tě zneužili proti mně.“

„Dobře, odjedu, ale co Ivan? Já mám strach o něj.“

„Vždyť ho skoro neznáš. To myslíš vážně? Je grázl. Ale dobře, já mu dám šanci mi dokázat, že si tě zaslouží, a projde-li tou zkouškou, slibuju ti, že se mezi vás nebudu plést.“

Mašata, který knížky píše „kriminálně“, a tím pádem o životě, jich vydal nejméně deset, a to včetně titulů Hra žlutých loutek, Slečna z La Texu, Jazz, kočky a potkani a Můj pes Joe a tanec šamanů.

Jan Mašata: Mrtvé deště. Vydala Moravská Bastei MOBA. Brno 2026. 240 stran.

Mrtvé deště - Jan Mašata | KOSMAS.cz - online knihkupectví