Máte doma v kleci hodně velkého tygra? Pak zažíváte tomu přiměřené peklo.

Máte jen obyčejného kocoura? Tak není peklo natolik výrazné. V knize Malý tygr, malé peklo nejde o Indii, Bengálsko nebo tygry a hrdinou je spíš černý panter, chci říct černý kocour. Jmenuje se Pluto. - Má rád svou paní a sleduje ji až na konec obrovské zahrady, kam si dotyčná chodí pošetile číst povídky ke staré, roubené studni, v jejímž chřtánu se – bohužel, a to ona neví - občas cosi jaksi pavoukovitě pohne. A pak jednou přijde bouřka a v noci… Zkrátka a dobře, přijde víc než předpeklí.

Už v dětství mě zarazilo, že se kočky nakonec ztrácejí. Nevím, jak je to dnes, ale tenkrát se většina koček, které jsme kdy měli, nakonec vypařila. Znamená to: nikdy jsem neviděl mrtvolu. A napadlo mě, že unikají umřít do jiné dimenze.

Podobná myšlenka je ošetřena právě knihou Malý tygr, malé peklo a vine se k ní už jenom myšlenka druhá. Co by se stalo, kdybychom na ten kočičí trik se schovávačkou přišli. My, lidé? Co by se přihodilo? Rozutíkali bychom se - postupně - do druhého světa za svými domněle zesnulými kočkami, těmito malými tygry?

A co bychom tam v té zóně spatřili? I plameny pekelné? Já tomu nevěřím!

Malé peklo je už tento svět a občas a pro někoho je bohužel i peklem větším, takže tady máte i důvod, proč se posbírat a vzít roha.

Jenže kočkám, těmto malým tygrům ze zahrad, by se to nakonec či už na začátku nemuselo líbit. Nechtěly by nás tam a kleply by nás pazourami přes prsty. Kdo ví. A v knize se konkrétněji píše (citace): Sotva se vyhoupl na nejvyšší větev, jako naschvál se rozpršelo.

Kapky se sypaly stále hustěji, až se rozpršelo přímo apokalypticky.

Na veškerý kraj padla tma. Zataženo. A Pluto? Spustil se do hlubin zahrady a prchal se skrýt do domu. Hřmění nepatřilo k zvukům, které ho uklidňovaly. Ani Alietu rachot do zahrady nikdy netáhl a vzadu nebyla ještě ani jednou po soumraku. Neodvážila by se v tu dobu přijít do blízkosti studny, té samé, ke které ráda chodila za dne.

Přesto měl její strach za přítelkyni zvědavost. Tak se rozhodla, že se ke studni vypraví, ale v tom okamžiku se varovná bouřka rozzuřila s totální silou. Odbilo deset a zběsilý západní vichr se zuřivě opřel do černé i červené střechy a osamocených domů. Rozvířené proudy vody bušily do okapových žlabů. Rachocení hromů a křivolaké stopy blesků. Nad opuštěnou zahradou se šílenou rychlostí hnaly cáry mraků a bledý měsíc chvílemi osvětloval mokré kameny na roubení studny. Jak se tam dovnitř a dolů hrnula lačná voda, cosi se hnulo. A ne žabák. Ten odsud dávno vyšplhal a poulil oči zpátky a zbystřil pohyb tam ve studni, která mu ani zdaleka nepatřila. I měsíc viděl do ústí té pekelné šachty a na chvíli ozářil cosi dole a žabák se vymrštil a skokem se přenesl přes půl vesmíru a zabořil se do trávy. Uprostřed bouře se dno studny probudilo k životu…

KAPITOLA TŘICÁTÁ: ALIETA DÍVKOU V ČERNÉM

Šla tou dobou napříč zahradou a odvázaně svírala v pravé ze dlaní baterku a levicí si přidržovala na hlavě kapuci dlouhého černého pláště.

Natáhla ho sotva před minutou, když takřka přestalo pršet, ale vítr neustále hnal od západu mraky a spolu s drobným deštěm nové a nové jejich cáry. Bouřka ještě neskončila, naopak.

Po chvíli Alieta baterku strčila do kapsy. Měsíc osvětloval zahradu takřka pořád a vypadala v jeho záři jinak než ve dne. Nezvykle nově, podivuhodně a zvláštně, a když došla ke kraji hustého houští, musela se zastavit. Svítila na ručičky hodinek. 10. 20. Pak se ponořila do neudržované džungle.

Pěkná to noční procházka. Ale byla i absurdní. Tím, že se Alieta rozhodla pomyslnou partii dohrát do konce. „V 10. 30 budu u studny,“ umínila si a snažila se udržet na úzké stezce.

Znova rozsvítila a opatrně prolézala tímto světem děsu a vnikala hloub a hloub do své zahrady. Vítr se jí neopíral do tváře, zato však rozkýval koruny nad ní a posílal dolů spršky.

Stromy rostly tak hustě, že si začala připadat jako v příšerném pohádkovém lese. Zničehonic došla ke studni.

Vichr tu nacházel víc prostoru. Motal se okolo jícnu v nevysvětlitelné spirále a šípky se zmítaly uprostřed šustícího kruhu prastarého listí. Pařáty smuteční vrby se prohýbaly. Na keři spatřila květy. Přestalo pršet.

Přestalo pršet, ale toho si všimla jen díky tomu, že jí ledový vítr strhl z čela kápi.

Poprvé uviděla reje listí a trávy a studnu v záři měsíce a prvně to pozorovala v bouři.

Malý tygr, malé peklo - Ivo Fencl | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví