Ámos Goldsilber, hrdina nové knihy Martina Petišky, pracuje v kotelně a čte a četbu miluje i v čase, kdy „nahoře“ startuje máj. Plné vozíky knížek má Ámos ze sběrny papíru a je šťasten. Vedle toho je génius a vynalezl stroj času a stal se tím i „časoobčanem“. Bere díky tomu vypravěče svých příběhů na cesty do minula.

A vykladačem, který to pro nás zachytil, není nikdo jiný než už zmíněný Martin Petiška alias reálný spisovatel. Jste-li akurátní, tak jen jeho alter ego.

Obratně a s pomocí - historicky věrných - přestrojení se druzi dopouštějí pozměňování dějin. Například si vytknou, že nesmí dojít k husitským válkám, ani k Únorovému puči. A někdo by pak popsal, jak se vždy vrátí do stejné minuty, z které proti proudu času pluli, a svět je - efektem motýlího křídla - jiný. A to zdrcujícně. Ale čtenáře Podivuhodných cest Ámose Goldsilbera toto nečeká. Ne. A náš svět, odkud vyrážejí dejme tomu až za Přemyslem, aby konali „divy pravého udatenství“, zůstává po výstřelcích, jaký byl. A oni jsou, a aby si užili efekt svého výkonu, tudíž pokaždé nuceni cestovat časem ještě podruhé do pozměněné jeho roviny či větve a jen… A jen „zaparkovat“ o pár let či desetiletí později.

Tak vidí výsledky své injektáže. „Ale stejně jim to nevychází, což?“ Už slyším, jak to říkáte.

Nu, nevychází. Na druhou stranu… Nedá se říct, že by to dopadalo v paralelních větvích historie úplně na levačku. Dopadá to i na pravačku, ale pokaždé pro původce změny překvapivě.

Uvědomujeme si (například), že Karel Hynek Mácha zemřel extrémně mlád - a neuznáván, ale kdyby nehasil požár, kdyby u požáru vůbec nebyl, mohl možná, kdopak ví, ještě ledacos kvalitního napsat. Nebo ne? Goldsilber v kotelně naší doby o tom sní, když zrovna nečte, a cestují opakovaně i do Máchovy do doby. On to tam vlastně nejprve oťukává sám. Sám se s Máchou i seznámí. Až na finální výlet vezme kamaráda Petišku.

V litoměřickém hostinci Saloce Guareta jej seznámí s Máchou a je to už po vydání Máje, ale slavný Mácha věru není. Jeho kniha je nepochopena. Je to jen deset dní před požárem, kdy se neprozřetelně napil vody.

A Goldsilber věru není boháč, ale zrovna něco má, a tak Máchu finančně podpoří. A vezmou ho obratně „na cesty“. Trochu se sice bojí, že smrt básníka zaviní - ve stejné chvíli, ale i jinde - nějaká zapeklitá „náhoda“, že má Vševědoucno pojistku, ale to se nestane. A momenty, kdy hoří, tráví Karel s novými kamarády v Českém Krumlově.

Goldsilber mu ještě jde za svědka na svatbě s Lori, která je nicméně až neskutečně hloupá a nudná, a naši hrdinové se vrátí k Máchovi až za třicet let, kdy ho najdou v jistých Neštěmicích a nadále jako bohatce. Neprohýřil jejich vklad, naopak ho rozmnožil a je očividně šťasten. Moc se ani nediví, že naše dvojice za tři dekády o fous nezestárla.

Tento Mácha se dal na podnikání, s Lori se rozvedl a psaní považuje za bláhovost mládí. Jako baron z Máchů se nicméně stal mecenášem.

Boženě Němcové umožní cestovat, ba koupí jí jachtu. Pošle ji do Nizzy, Londýna, Casablanky, Petrohradu. „Měla pak sice avantýry s Chopinem a Dumasem a de Mussetem, ale aspoň se jedna česká spisovatelka dostala do světových drbů - none? A podívejte Tyl,“ pokračuje autor Máje. „Nebyl špatnej, ale neměl širokej vobzor. Nechal jsem ho studovat v Cambridge a teď píše jedna radost - bude jednou náš Shakespeare. A Klicpera? Ten byl můj oblíbenec vždycky, ale neměl kde se nechat hrát. Nechal jsem ho taky cestovat a teď… Hrají ho v Paříži, Madridu, Petrohradě. V Evropě se mluví o klicperovské divadelní vlně. A podívej Šmilovský. Já ho poslal na studijní pobyt do Říma a Paříže a nepřeháním, když říkám, že beze mě by teď nebyl nejoblíbenějším romanopiscem Evropy.“

Proč to Mácha dělal? Měl na to čas i chuť a „poznal v mládí, jak těžko se žije bez mecenáše“.

Ámos a Petiška zachraňovali většinou celé epochy a tohle se proti tomu tedy může zdát méně. Ale je to málo? Autor s vypravěčem chápou efekt jinak a tvrdí se: „Osud člověka je stejně impozantní jako osud národa.“

Už jinou věcí bohužel zůstaly odvážné plány, které poutníkům Karel Hynek nastínil na samém začátku… a na něž nedošlo ani náznakem.

V druhém dílu Máje, nazvaném Říjen, chtěl líčit osudy Hynka, Viléma a Jarmily, když putují s Dantem a „Beatrix“ do ráje, do očistce a do samého pekla. Chtěl sepsat i Utrpení mladého Hynka alias polemiku s Wertherem. Ale… Nic z toho nevzniklo. Už ho to po třiceti letech ani nenapadlo.

„Chyba vědců je, že jsou příliš inteligentní,“ říká v této knize Ámos Goldsilber. „Inteligence je zástěna, která pyšným zakrývá vyšší poznání. I naivita má cesty poznání a genialita je rovna zvláštní podobě prostoty.“

Podivuhodné cesty Ámose Goldsilbera. Ilustroval Oldřich Liška. Jako STOU knihu Martina Petišky vydalo Nakladatelství Olympia. Velké Přílepy 2024. 288 stran.

Podivuhodné cesty Ámose Goldsilbera - Martin Petiška | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví