Zdeněk Burian byl unikát. To se sice dá sice říct o každém, ale, ehm, zkuste ho překonat jako malíře. Nepochodíte. Bylo a je na světě málo jemu podobných, a tak je Burian dnes objektem vzývání a kultu a onen kult má všechna oprávnění a visačky.

Opakovaně Zdeněk Burian ilustroval druhý nejznámější román Karla Maye (1842-1912) Duch Llana Estacada (Der Geist der Llano estakata, v titulu byl překlep, 1888) a letos je ta kniha poprvé vydána se všemi jeho obrázky najednou.

Llano Estacado je pouštním územím ve Spojených státech a milovníci mayovek to samozřejmě chápou, ale když jsem já byl ještě kluk a teprve o slavné knize slýchal od kamarádů (protože tenkrát se mezi kluky ještě o dobrodružných knížkách dost mluvilo), vyvstala mi před vnitřním zrakem mylná představa. Jaká? Myslel jsem si, že je „Llan Estacado“ člověk, anebo démon, který se - kdovíproč - stal duchem a zjevuje se v podobě ducha někde na Divokém západě a zjevuje se tak rád i zlovolně a zlověstně. Děsilo mě to. Bál jsem se té knihy.

Pak jsem ji ale jako „kodovku“ přečetl a nebylo to tak. Ale stejně mě tahle detektivka vtáhla. Poprvé ji zveřejňoval na pokračování magazín Der Gute Kamerad, aby roku 1890 vyšla ve Stuttgartu u Wilhelma Speemana, ale pod titulem Syn lovce medvědů. Jde o známý název, pod kterým se dnes samostatně vydává už jen prvá polovina onoho někdejšího svazku - a roku 1914 byla obě dobrodružství opět vydána spolu i pod názvem Mezi supy (Unter Geiern).

Česky vyšel Duch Llana Estacada samostatně už roku 1895, což je 130 let, a přičinil se tenkrát nakladatel Josef Richard Vilímek. Knihu poněkud nepřesně přejmenoval na Ducha prérie - a to převzal i Šeba (1923) a po Šebovi - od roku 1933 - Toužimský a Moravec.

Že není těch sto tisíc čtverečních kilometrů Estacada žádnou příjemnou procházkou po zatravněné prérii, pochopíme už z následujících Mayových vět: „Pás mezi Texasem, Novým Mexikem a indiánským teritoriem je rozlehlá pustina ohraničená výběžky pohoří Ozark a Sierra Guadalupe, prameny řek Red River, Brazos a Colorado a srázy, lemujícími horní tok Ria Pecos. Patří k nejzastrčenějším, nejnevlídnějším místům Severní Ameriky a mají pravdu ti, kdo hovoří o Sahaře Spojených států.“

A kdo byli „Supi“? Stakemeni alias padouši odstraňující kolíky a tyče, nebo je přeskupující, aby poutníky zrádně zmátli a zavedli Estacadem do nejúděsnějších, nejvyprahlejších míst, kde je buď pobili a okradli, nebo vysílené a bloudivší oloupili a zanechali osudu.

Oběťmi se stával každý a mohl teprve putovat do Kaliformie z Východu, ale spíš se museli bát úspěšní zlatokopové z Kalifornie, putující - třeba až po letech - zpět na Východ od Pasa del Norte nebo ze Santa Fé.

Poušť o velikosti naší země objevil roku 1541 conquistador Francisco Vásquez de Coronado, když pásl po království Cibola, ale teprve během šedesátých let devatenáctého století začalo do její blízkosti přicházet až podivně hodně Němců. A to si tedy Karel May nevysnil. Tvořili tenkrát dobrou polovinu přistěhovalců a spisovatel nepřehání, vypráví-li o manželích Helmersových z Německa, opatrujících farmu na kraji Llana. A ta farma byla tamní „poslední záchytný bod“.

Zrovinka tak jsou teutonského původu četní další Mayovi hrdinové: mluvka Hobble Frank, otec a syn Baumannovi ze Syna lovce medvědů, dvojčata Tim a Jim Hofmannovi, Old Shatterhand a dokonce sám mstitel Bloody Fox, muž s bizoní kůží přehozenou přes hlavu.

Anebo „Tlustý Jemmy“ Pfefferkorn, líčený dle reálného Mayova spolužáka, který v Americe co lékař vskutku přebýval a nezapomněl a roku 1908 pohostil manžele Mayovy ve městě Lawrence, stát Massachusetts.

Český malíř Zdeněk Burian (1905-1981), od jehož narození je to letos již 120 let, vytvořil pro knihu již za první republiky kvaše. Tyto kvaše později ještě předělával a po víc než dvou desetiletích se dal nad Estacadem i do kreseb perem. Pérovky se poprvé objevily ve vydáních z let 1959 (jen 20 000 výtisků) a 1966 (156 000 výtisků) a ilustrací je suma sumárum nakonec asi třicet. Což je dost. Navíc… Jaké jsou! Jak neskutečně propracované, přitom přirozené. Fascinují. Pod některými jsou i úryvky z románu. „Dost už!“ zvolal Blody Fox. Pozvedl pušku a namířil jí na cizince.

Anebo: Už se loučil se světem, když uslyšel houknout ránu. Nebo: Ukázal na Burtona a tiše pravil: „Tam leží vrah mých rodičů.“ Ale především: Pádil nad čarou obzoru podivný jezdec obrovských, nadlidských rozměrů.

„Vválečnou zvláštností“ z historie přístupu k Burianovu výtvarnému materiálu je, že obálka pro vydání z roku 1941 představovala původně ilustraci z indiánky Terry Gredsteda Syn prérie. A zvláštnosti samotné původní mayovky?

Old Shatterhand ji mimořádně nevypráví v první osobě a máme na krku osobu třetí a Shatterhandův překvapivě pozdní nástup až v polovině svazku! Co víc, rudý bratr Vinnetou přicválá dokonce ještě o dost později!

„Mnohé je již ve světě, v literatuře i našich životech jinak, ale stále máme čestnou povinnost Ducha Llana Estacada nenásilně podsunout našim dětem a vnukům,“ míní autor doslovu Karel Jordán. „Přečtou, nepřečtou? Nevím. Zkusme to však určitě, abychom nad sebou nemuseli zklamaně, ba až trochu opovržlivě povzdechnout pshaw, čti pšó!“

Karl May: Duch Llana Estacada. Z vydání Der Geist des Llano Estacado (1952) přeložil Vítězslav Kocourek. Doslov Duch prérie aneb Spletité cesty Llanem Estacadem napsal Karel Jordán. Ilustroval Zdeněk Burian. Jako „sběratelské vydání“ 34. svazku edice Knihy odvahy a dobrodružství vydal Albatros. Praha 2025. 192 stran.

Duch Llana Estacada - Karl May | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví