Mario Praz (1896-1982) se narodil a zemřel v Římě. S Prahou nemá nic. Bylo to dlouho ještě horší. Jeho klasická kniha Tělo, smrt a ďábel (1930), významem srovnatelná s Frazerovou Zlatou ratoletí, tu vyšla až po takřka sto letech (2024).

Erudovaný literární badatel byl génius, jenž neuznával škatule a škatulky. Budil tak i odmítavé reakce, ale Tělo nelze pominout. Vnímání literatury orientovalo nově a pokusilo se rehabilitovat vkus. Pojetím krásy se Praz, pravda, ocitá na tenčím ledě a… Ne úplně plánovaně v opozici vůči (jak se dočítáme) „dlouhodobě dominantní estetice Benedetta Croceho“.

Dekadence, romantismus, biedermeier či viktoriánská éra, jak si je představujeme, jsou pro sečtělého badatele jen zlomyslné formule, kterými se zbytečně šálíme, a literaturu devatenáctého století, ale i chvíle před ním, zkoumá jako blok utvářený novým přístupem k pohlavnosti; tak především.

Takže i prudérností, zrovna tak ale v úplně opačném gardu a markýze Sada (například) vyhodnocuje Praz jako, ehm, spíš průměrného tvůrce. Nicméně… Erotiku jako takovou registruje všude. I když v podtextu. Zda ji přeceňuje? To neumím posoudit, ale asi ne.

Zatímco rejstřík monumentální knihy (vytvořený pro ono první zdejší vydání) sestavil Milan Pavlovič, úctyhodným Soupisem českých překladů dílo bravurně doplnil překladatel Jiří Pelán - a titán Victor Hugo má dvě stránky položek. Začínají prvním překladem Bídníků od Vincence Vávry-Haštalského (1863-1864) a končí nejnovějším převodem Ruy Blase od Vladimíra Mikeše (2019). Nu, a zatímco takové „Na ruby“ Jorise Karla Huysmanse vyšlo v této kotlině poprvé (1905) v překladu Arnošta Procházky, aktuálně čítáme novější Pecharův převod (Naruby, 1979), přičemž roku 1997 přibylo také pověstné Tam dole v překlad Michala Novotného. A rozdíl mezi dekadenty a romantiky? Praz ho nevidí.

A kdo všecko ještě patří mezi hvězdy jeho knihy, mezi ty analyzované detailně? Edgar Allan Poe, Jules Barbey d´Aurevilly, Auguste Villiers de l´Isle-Adam, Marcel Schwob, Pétrus Borel, Charles Baudelaire, Verlaine, Byron, Shelley, Keats, Flaubert, Gautier, Gide, Mallarmé, Octave Mirbeau, Rétif de la Bretonne, Choderlos de Laclos (autor Nebezpečných známostí), Chateaubriand, Algernon Swinburne, Musset, Nodier, Novalis, Péladan, Gide… a mnozí další. Ač by si účinkování v téhle práci vždy za rámeček nedali.

Takový Oscar Wilde není zdaleka zatracován, ale Obraz Doriana Graye před Prazem absolutně neobstojí. Kritika je pádná a odůvodněna drtivě. Praz se oproti tomu ani zdaleka neštítí některých autorů vyloženého ČTIVA, jejichž představitelem je tu třeba vele-schopný autor románů na pokračování Fréderic Soulié (1800-1847), mj. autor knihy Zámek v Pyrenejích (česky 1927).

Na rozhraní samého dna a výšin pak ční Eugene Sue nebo autoři románů hrůzy Matthew Gregory Lewis, Ann Radcliffová, Horace Walpole, Charles Robert Maturin a Mary Shelleyová. A „frenetický“ Jules Janin. Praz rád odbočuje i k figuře upíra a zběhle vypráví o jeho zachycení Goethem, Byronem i zapomenutým, nešťastným Byronovým lékařem Polidorim, který pro povídku The Vampyre (1819 v New Monthly Magazine) nepřiznaně využil motivu z románu Caroline Lambové Glenarvon. Lady Caroline tady zužitkovala vlastní příhody a líčí lorda Byrona jako zrádného, milenkám osudného Ruthvena Glenarvona, ve finále staženého satanem do pekla.

Ač se svůdný Mario Praz soustředí na literatury francouzskou, italskou a anglickou, i „neplánovaná“ odbočka do Ruska vás může dorazit, i cituji (str. 395):

Podle Dostojevského je ruská duše značně náchylná k sadismu: „Myslím, že základní potřebou ruské duše je žízeň po utrpení; žízeň, jež je stálá a jež je tu odjakživa“ (Deník spisovatele). To samé lze ilustrovat nekrofilně-algolagnickou orgií, jíž se uzavírá Idiot, a charakterem invalidní Jelizavety v Karamazových.

Praz literaturu miloval. To je očividné. Na knize dál pracoval padesát roků a každopádně je vydání z let sedmdesátých hodně doplněno. Praz psal dokonale zasvěcen, ale neváhal se v tomto svém opusu magnum ani zpronevěřit jeho zásadám. Například té, že bude zkoumat jen literární prameny a ne „fyziologii“. Ne tradované temné stránky traktovaných osobností. Praz po nich sice nelační, není bulvární, ale cítí-li nutnost, umí zcela změnit perspektivu. Kupříkladu v případě pana Swinburna tak náhle píše takřka jen o sadistických praktikách, které se - v jistém momentě jeho života - šířily Londýnem coby epidemie.

Víc Paze zajímá motiv bezcitné krásky „La belle dame sans merci“. Nachází ho neskutečně daleko a podobný smysl pro kontexty je pro něj ostatně typický: vidí to samé u Aischyla. Motiv byl pak frekventován v alžbětinském dramatu, ale teprve romantismus (zdůrazní Praz) je mu ideální živnou půdou. Navíc… Každou osudovou dámu umí badatel reflektovat jako projekci „neuralgického bodu historické chvíle“.

U Flauberta byla takovou Salambo.

U Suea jistá Cécily. Atd. A tihle i další uvádějí na scény vysoce sugestivní variace. Ženy-ďábly, ženy-vampy, ženy-upíry, ženy-čarodějnice. Osudové paní jsou poněkud „jiné“, to vždycky, jak je zdůrazňováno, a bude to i důvod, proč se variace často odívají do exotických hávů Orientu a Ruska. A teprve skrz tenhle typ nebezpečné dámy se Praz dostal na kobylku už zmíněnému Swinburnovi, v jehož stopách kráčeli Wilde či D´Annunzio, velký italský plagiátor, který ovšem svých inspirací užil výsostně: povýšil je na regulérní umění. (Ohledně D´Annunzia zužitkoval Praz svou diplomovou práci.)

Neotřelé, provokující pohledy této knihy už dnes zobecněly a bereme je jako anonymní majetek literární historie. Bohužel, bohudík. V dvacátých letech tomu bylo jinak a Praz sice není první, kdo uměl napsat dějiny senzibility po jejím zvratu, ale jeden z prvních.

Chápal velmi přesně, že vždycky musíme znát vkus a city doby, chceme-li interpretovat dílo. Byl imponujícím čtenářem s „rentgenovýma očima“, jak to formuluje Jiří Pelán, a varoval i před anachronismem reinterpretací děl patřících do jiných historických fází. Romantismus přesto vymezil šířeji, než bychom čekali, a neustále a až paličatě variuje tento postřeh:

„V žádném předcházejícím období nebylo pohlaví vkládáno do srdce výtvorů imaginace ostentativněji.“

Mario Praz: Tělo, smrt a ďábel v romantické literatuře. Z italšiny přeložil a doslovem doprovodil Jiří Pelán. Přebal s malbou Henry Fuseliho The Nightmare (asi 1790). Jako 25. svazek edice Paprsek vydalo nakladatelství Triáda. Praha 2024. 656 stran.

Tělo, smrt a ďábel v romantické literatuře - Mario Praz | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví