CO ČÍST: Liebieg byl prvý dálkový řidič
Knižně teď vyšly bizarní cestovní deníky Theodora von Liebiega, severočeského motoristy konce devatenáctého století (auta ještě připomínaly kočáry), a dost našinců by nevěřilo, ale už v letech 1895-6 se dalo „dálkově“ putovat autem.
Liebig byl syn majitele liberecké textilky, tohoto největšího textilního podniku monarchie, a dva roky před maturitou poznal na gymnáziu „rytíře z Greifenfelsu“ Franze Stránského, to se psal rok 1889. V ročníku byli jediní aristokrati.
Po otcově smrti (1891) pan Liebieg rodinnou továrnu zdědil a v listopadu a prosinci roku 1892 byl ve vídeňském deníku Neue Freie Presse dvakrát zveřejněn inzerát na prodej vozu značky Benz. Zjara 1893 se pak objevila i senzační zpráva, že kterýsi majitel toho auta z Kasselu plánuje „dálkovou“ cestu do Berlína.
Liebiega to elektrizovalo a na podzim 1893 si jel auto stejné značky koupit do Mannheimu. Převedeno do současné měny ho stál jeden Benz 36 tisíc eur. V prosinci dorazil v podobě součástek po železnici, s ním i montér Hans Thum a na dvoře vily Liebiegů se dal do práce. Mimochodem: položka „auto“ ještě v celních předpisech nebyla, a tak byly procleny motor a samostatně „vůz bez oje“.
Začátkem roku 1894 získal Theo von Liebieg řidičák (od libereckého magistrátu) a naplánoval tisícikilometrovou pouť k máti, na rodové sídlo v dnešním Kobern-Gondorfu - do zámecké vily Niederburg. Byla to odvaha dvaadvacetiletého: za nejdelší vzdálenost ujetou automobilem byla tehdy považována cesta Berthy Benzové (1849-1944), manželky Carla Benze, již uskutečnila se syny v srpnu 1888; ujela 106 kilometrů za jediný den a sám Carl Benz zůstal skeptický k delším cestám a odmítl převzít i záruku za Liebiegovo vozidlo. Tisíc kilometrů bylo příliš!
Deník je z dnešního hlediska fascinující. Liebieg jel s přítelem Stránským (1870-1936) a permanentně pili. Zakázáno to ještě nebylo. Zastavovali u lékáren, ale to ne kvůli alkoholu, v lékárnách se tehdy prodával benzín. Pro chlazení navíc potřebovali obrovské množství vody.
Svou největší cestu podnikli o prázdninách 1894 a trvala sedm dní, návrat dalších osm. Průměrná zpáteční rychlost „už“ byla neuvěřitelných 17 kilometrů za hodinu a celkem ujeli 1910 km; ale to nepočítám výlety po okolí rodového sídla, co tam zvládli během čtyřtýdenního pobytu.
Pro zajímavost jen několik citací z deníku. „Sotva první paprsky ozářily vrcholky českých hor, minuli jsme Hrádek a dorazili k saské hranici. Celníci ještě spali tvrdým spánkem, ale neústupný chmat po klaksonu je vytrhl. Brzy se v okně štítu domu objevil zarudlý obličej, rozzlobený kvůli přerušenému klidu. Po našem řádném hlášení nám dovolili pokračovat.“
„Z Neustadtu sjezdem přes romantické městečko Stolpen. Ale tahle rychlá jízda k Drážďanům nás stála brzdu. Vzňala se, odpadla.“
„Během několika minut byl problém s nádrží odstraněn, ale mezitím se kolem nás shromáždil dav několika set lidí. Vtipkovali, utahovali si z nás. A stereotypní výkřik Sasů? No, poslyšte, kde jste nechali koně?“
„Kolem poledne v Hünfeldu. Právě jsme se chtěli věnovat obvyklým úkolům a čerstvě zaopatřit kouřícího ocelového oře, když nás obklopilo osm až deset mladičkých dívek. Bez dlouhého přemýšlení náš vůz obsadily a vše si zvědavě prohlížely. Jedeme s vámi! volaly na nás tyto roštěnky a my nelenili, naložili vzrušující náklad a hurá; ale po několika minutách jsme je vysadili. Jenže cestu zablokovaly stažené závory a vtom mi blesklo hlavou, že jsme si roztomilou posádku nestihli ani vyfotit; a tak jsme se vrátili a brzy měli pět ze slečinek pohromadě. Nasedl jsem a Franz, „ten Dlouhán“, nás vyfotil.
Dívky se nám samou radostí vrhaly kolem krku a jejich matky nás zvaly na oběd nebo aspoň láhev vína a všechno odmítání bylo marné.“
Liebieg měl skutečně i fotoaparát a pod titulem Benzreise vydal deník hned roku 1894 knižně, i když nákladem jen dvou výtisků. Oba se dochovaly a obsahují barevné kresby i černobílé fotografie. Jeden je v libereckém Státním archivu, druhý v archivu Mercedes Benz ve Stuttgartu.
Pro příští léto Liebieg „Benz Victoriu“ zdokonaloval a v srpnu a září 1895 pouť opakoval se Stránským po kratší trase: dojeli k jeho matce už za 4 dni. V Rýnské nížině i průměrnou rychlostí 27 km za hodinu. Ale zpáteční cestu předčasně ukončili v Salzburgu, protože zemřel Stránskému otec, jinak zemský soudní rada.
Druhý rok ujeli za pár dní přes tři tisíce kilometrů a záznamy opět vyšly knižně. Zvláštností deníku je například i způsob, kterým Liebieg oslovuje přítele. Ne jménem, ale například: „Topič pod kotlem. Nosič vody. Dlouhán. Medik. Lékařský rada.“ Stránský totiž studoval lékařství, což pak úspěšně zvládl.
Během první cesty sice přejeli jednoho jezevčíka (a moc si z toho nedělali), ale jinak nezpůsobili nehodu. První deník vyšel ve větším nákladu teprve roku 1938, a to pod titulem Automobilový průkopník na Victorii od Carla Benze, Mannheim, a jde o přepracování od autora dětských knih Petera Rainera (1885-1938), učitele libereckého gymnázia.
Jenom pro upřesnění: první osmidenní pouť roku 1894 měřila přesně 939 kilometrů a zvládli to se spotřebou 1500 litrů vody a 109 litrů benzínu. Kudy projížděli? Mj. to byly Waldheim. Altenburg, Jena, Weimar, Erfurt, Gotha, Eisenach, Fulda, Offenbach, Darmstadt, Mannheim (setkali se s Benzem), Bacharach a Koblenz.
Dalších 86 litrů benzinu padlo na zpátečních 970 km a roku 1895 byla trasa zkrácena na 780 km a vedla do tehdejšího Gondorfu trochu jinudy. Aktuálně vydané Deníky z cest 1894-1895 jsou kompletním vydáním obou „cestopisů“, doplněným mapami a poznámkami, a to v souvislosti s mnichovskou expozicí Sudetoněmeckého muzea „Ferdinand Porsche a další pionýři. Průkopníci mobility z Čech a Moravy.“ Výstava skončí v lednu 2026.
Theodor Von Liebieg: Deníky z cest 1894-1895. Spoluautoři: Petra Laurinová, Raimund Paleczek, Jan Šebelka. Vydal Dům česko-německého porozumění. Rýnovice. 2025. 96 stran.
