Díky tomu, že mi ve dvaceti letech (1984) nikdo moc neradil, co mám číst (viz také ČETLO SE: Dáma nebo tygr? - Neviditelný pes (lidovky.cz), anebo jsem spíš tátu a nikoho neposlouchal (ve škole už vůbec ne), přečetl jsem taky knihy, ke kterým bych se nikdy nedostal.

Ani by mě to nenapadlo. Nezabýval bych se „druhořadým“ spisovatelem jako Vercors. Ale je pravda, že jeho dílo částečně spadá do vědecké fantastiky, která je mým zájmem, a tak… Kdo ví. Třeba bych se k němu dostal. Ale až letos. Ve dvaceti mě oslovil víc.

Vercorsova kniha Nepřirozená zvířata vyšla česky roku 1965 a to vlastně už podruhé (poprvé roku 1958) a Městská knihovna v Praze ji tenkrát vedla jako AA 16753. Možná je to tak pořád? Budoucí Odeon vydal román obrovským nákladem 62 000 výtisků (náklad vydání prvního k tomu nepočítám) a text přeložila z francouzštiny Alena Hartmanová. Originál knihy je z roku 1952. Oč jde?

Výprava na Novou Guineu objeví dosud neznámý druh opice. Až hrůzně, skutečně hrůzně se podobá nám, lidem. Jeden australský podnikatel je první, koho napadá, že by je bylo možné využít jako levnou pracovní sílu. Otroky.

Normální opice totiž, podotýkám, pro vás pracovat nebudou. Ty se vám vysměje, nebo vás napadnou.

Hlavním hrdinou Vercorsova (pseudonym Jeana Brullera) románu je novinář Douglas Templemore, který se výpravy Cuthberta Greama do Indonésie účastní. Podnikatelský zájem Australana se mu nezamlouvá a napadne jej podloudně cosi, co by nenapadlo každého z nás. Anebo napadlo, jenže bychom se nepropůjčili k pokusu.

„Co kdybych pár těch opic oplodnil?“

Stane se. Spolu s oplodněným zvířetem se publicista vrací do Francie a je to možná jen shoda okolností, ale ožení se. S opičkou?

Ne. Ani to ostatně po právní stránce nelze realizovat. Ale vezme si jinou účastnici výpravy Frances Doranovou. Znali se už předtím. Nebýt známosti, k cestě by se nenachomýtl.

Narodí se mu syn a není to syn jeho paní, ale opice Derry. V knize nastává moment překvapení. Templemore ho zavraždí.

Sice humánně, injekcí, ale to fašouni byli humánními jakbysmet, že. A proč to všechno? Aby dostal šanci sám sebe za vraždu udat. Sleduje při tom obecnější cíle. Neudá se za zabití zvířete, nýbrž zabití člověka. Co myslíte, je odsouzen?

Jsme u jádra. Aby odsouzen mohl být, nutno člověka definovat. Někdo se třeba podiví, ale definice neexistuje. Nebo je jich víc a nejsou exaktní. Jak tomu bývá, je ustavena komise a pokusí se na definici zapracovat. Ptá se: „Kde je hranice mezi zvířetem a člověkem? Anebo žádná přesná není?“

Kupodivu se mezi návrhy objevují docela rozumné nápady. Tak například: Člověk je definován tím, že si na rozdíl od zvířete klade otázky. Námitka: Jak můžeme vědět, že si některá zvířata otázky nekladou taky?

Dalším Vercorsovým nápadem na definici byl tento: Jenom člověk ví, že jednou neumře jen sám, ale že umírá všechno živoucí. A Vercors dodává: A protože je „nálož“ tohle vědět, umí se jedině člověk smát. Smích mu pomáhá v nouzi, která plyne ze znalosti depresivní pravdy.

Abych to zkrátil, nakonec jsou tzv. tropikové za lidi uznáni. Navzdory tomu je Dough (překvapivě?) osvobozen. A tady snad mohl Vercors skončit, ale protože neřekl dost, následuje část druhá a narazíme tu na další definice lidskosti. Například (a nesmějme se): Jen člověk ví, že vlastně neví nic. Dokonce ani nechápe, co je sám zač.

Následně se však Vercors přece přiklání k čemusi, co mi připadá docela rozumné a co se dá vyjádřit prostou větou, že si lidství musíme „vyběhat“ a během vlastního života vydobýt každý sám.

Každopádně neexistuje ani jeden znak biologický, jehož prostřednictvím by se dal člověk od opice oddělit. Uznat se ale dá definice počítající s aktem vzpoury a sebepřekonání. Sebepřesažení. Vzdáleně se podobnými otázkami obíral dramatik Samuel Beckett, ale Vercors se drží pouze exaktní vědy. Druhé vydání Nepřirozených zvířat (jim jsme právě my) obsahuje navíc Jiřím Pecharem přeložené Vercorsovy práce Buřiči a Sylva.

Buřiči mě tenkrát zaujali jen postřehem jednoho z hrdinů, a to neurologa Burgeauda: „Ti studenti, co na mé přednášce usnou, jsou nejlepší. Usnuli proto, že mě poslouchali s největší pozorností. Ostatní si myslí na vlastní věcičky a zůstávají roztržití. Své věci netlumí.“

Vercors i tady hledá definici lidí a napadá ho, že pravého člověka dělá schopnost se nepodvolit. Zajímavější je Sylva (1962). Vercors se inspiroval příběhem anglického spisovatele Davida Garnetta Dáma v lišku a opětovně na něj odkazuje. Garnettova povídka z dvacátých let líčí titulní proměnu v podstatě tak, jak by k věci přistoupil H. G. Wells, a Vercors situaci obrátil. Hrdina Albert zachrání na lovu ženu a má dojem, že se těsně předtím změnila v člověka z lišky doháněné honci. Dáma má liščí vlastnosti, anebo hrdinovi takové připadají, a tak si den za dnem ochočuje tu ženu, což připomíná Shawova Pygmaliona, a učí ji. Jméno Sylva jí dá podle Garnettova příběhu, který náhodou četl ve vlaku. Se Sylvou se ožení a paralelně sledujeme pád jeho předchozí lásky Dorothy, která propadne drogám a ve finále funguje už pouze jako zvíře.