Tak nám vyšla nová kniha o Ladislavu Klímovi (1878-1928) - a vlastně teprve první.

Napsal ji Matěj Klíma (*1993) a nejprve se kvůli kontrastu zkusím vžít do role primitiva, co prahne filozofa zastřelit: „Ladislav opsal kusy Friedricha Nietzscheho, ale co horšího, bral ještě i z Nietzscheho nezralého. Tak ho převyprávěl po svém, a protože neměl ani floka, zbylo mu nakonec jen to psaní, kdy se nebál ani pornografie. No, ale uznat se musí, že po sobě zanechal také beletrii ohromné magické působivosti.“

Dobře. Rozložme ale teď před sebou onu novinku Klímova jmenovce Matěje, který loni stačil připravit už celou antologii Čtení o Ladislavu Klímovi (s podtitulem Ve světle svých stínů) a ještě obhájit disertaci o panu Ladislavovi v Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK. A na to vše teď Matěj Klíma brilantně navazuje aktuální knížkou Ladislav Klíma v české kultuře. Ta má čtyři části.

První díl sleduje Klímu a jeho dílo od roku 1928 až do filozofovy smrti. Druhý je recepcí jeho světa za dalších dvacet let, tedy do roku 1948. Třetí analyzuje situaci za socialismu, nu, a čtvrtý ve zbytku dosavadního času. Nejprve se vrátím k výše zmíněnému podezření, že Klíma pouze parafrázuje Nietzscheho.

To tvrdí především studie německého historika Urse Heftrichta Nietzsche v Čechách, česky vydaná roku 1999 nakladatelstvím Hynek. Autor srovnává Klímovo dílo přepečlivě s myšlenkami německého filozofa a zjišťuje, že se náš Klíma liší snad jen svým vztahem k idealismu a tzv. solipsismu. Povětšinou se jedná o stanoviska, která Nietzsche později překonal i popřel, a pan Heftricht spatřil prostě našeho filozofa, jinými tak opěvovaného, jen jako jakéhosi „nafouknutého“ Friedricha. Zarahustrovu „opici“. Má pravdu?

To nechám vaší úvaze, ale uvědomme si, že není odpověď důležitá. A mnozí ostatně nacházejí těžiště Klímy-tvůrce v beletrii.

Svým zvláštním postavením u nás dal by se Klíma, kdo ví, možná přirovnat k Lovecraftovi v Americe. Ale jistě, každý z jinačího těsta. Ale žili takřka paralelně, předčasně odešli, a zatímco zaživa se slávy nedočkali, anebo s výjimkami, po smrti se jejich obrazy rapidně měnily. A dramaticky. Klímovi brzy vyšla sbírka Slavná Nemesis a jiné příběhy a zarezonovala. Pozdější vydání části jeho korespondence a deníků - na přelomu třicátých a čtyřicátých let - dokonce přivedlo jeho kritiky ke shovívavosti a empatičtějšímu hodnocení. Zase trhl čas oponou a za socialismu dominoval mýtus Klímovy osobnosti a legenda o jeho životě. Zastřely dílo a je zde vidět princip „nabobtnávajícího“ kultu, asi jako právě u Lovecrafta či Foglara. Snad jen s tím rozdílem, že pan Lovecraft ve Spojených státech nefiguroval na žádném indexu zakázaných a nebezpečných knih a osob. Foglar i Klíma „měli to štěstí“.

Po roce 1989 pak došlo k boomu a konečně i k vydávání Klímových Sebraných spisů, kde je text očištěn od - často neuvěřitelných - nánosů, omylů, legend a interpretačních klišé. Ale vraťme se o sto let…

Už roku 1917 charakterizoval Klímu jako „rozeného beletristu“ Otokar Březina a již roku 1922 jej Šalda až vizionářsky označil za filozofa-básníka. Ve svém Zápisníku ho dokonce srovnal s Lautréamontem. Zato kritici Kodíček, Zelinka, Srb či Vodák vyjadřovali po většinu první půle 20. století přesvědčení, že je podstata Klímova díla ve filozofii, zatímco jeho beletrie pranic nepřidala. Zase se vše přetočilo a po komunistickém převratu začala pro všechny ty, co Klímu vůbec ještě našli, hrát prim právě jeho beletrie. Josef Zumr se stal autorem článku Klímovo básnické dílo a také lidi z undergroundu let sedmdesátých a osmdesátých lapili prvořadě prózy. Pokračovalo to (kupodivu?) i po dalším převratu - a Matěj Klíma upozorňuje: „Zatímco Utrpení knížete Sternenhocha vyšlo po listopadovém revoluci šestkrát s Slavná Nemesis osmkrát, Svět jako vědomí a nic byl vydán dvakrát. Traktáty a Diktáty jen jednou a Vteřina a Věčnost ani jednou.“

V akademické sféře je Klíma každopádně propírán víc na seminářích bohemistů a mezi odbornými texty převažují literárněvědné interpretace. Zájem akademické filozofie o jeho myšlení je oproti tomu jen marginální a Klíma figuruje, ale je kuriozita. Za filozofa ho vždycky klidně označují literární vědci, ale filozofové k němu raději přistupují jako k beletristovi. A není moc výjimek. I podle Erazima Koháka by bylo prý „scestné“ jeho dílo za filozofii vůbec označit.

Další teze o tom, že je Klímova beletrie zároveň filozofická, byla taky léta frekventovaná, ačkoli představuje klišé. Je to spíš fráze bez obsahu a chybou i to, že se většina kritiků ptá na ustrojení Klímy daleko víc než na ustrojení jeho děl.

Klíčovým tématem recepce je tak dodnes vztah mezi osobností a pracemi, ačkoli to je slepou ulicí. Titánské a „heroické“ já, které Klíma vytváří v textech, neodpovídá ničemu z toho, jak jej líčili jeho přátelé a známí. Pan Kodíček třeba jasně říká, že mezi lidmi nebylo člověka „něžnějšího a půvabnějšího“ a František Kocourek byl při setkání s ním šokován absolutní neshodou své dosavadní představy se skutečností. Klíma mu připadal „jako švec“.

A koneckonců, co víc o tomhle muži víme? Kromě novodobé editorky jeho spisů takřka nenajdete badatele, který by se kdy věnoval biografickému kontextu Klímovy tvorby. A když, všichni kradou jenom z jeho provokativního textu Vlastní životopis. Je to ale důvěryhodný pramen?

Paní editorka Erika Abrams navíc nemá iluzí ani o čtenářích a po mnohaleté práci musela jen smutně konstatovat, že je dnes Klíma, ano, především nečten. I stalo se mu, co mnohým. Publiku stačí legenda. Nic víc. A na úkor díla.

„Klíma je mytologická postava,“ píše Jaromír Typlt - a řadu autorů inspiroval víc tenhle mýtus než samo dílo. Bondy a Hrabal se s Klímou prostě zkoušeli identifikovat a je cosi jako nebezpečí nechápajícího souhlasu a nechápajícího přijetí. Takové osobě pak hrozí hrozná adopce, a to třeba i tím, co jí bylo lhostejné. Ani po roce 1989 nedošlo kupodivu ke změně, a sice máme už hezky pohromadě veškeré jeho texty, co nebyly zničeny, ale píše se o Klímovi stále stejně.

A tak je nakonec asi plodnější opakovaně číst i ty, kdo vedli s Klímou spor.

Právě před sto lety (1924) poprosil profesor sociologie Inocenc Bláha pana Klímu a pár dalších filozofů o příspěvek do jistého sborníku a projekt sice zkolaboval, avšak Klíma reagoval, a to textem Moje filozofická odpověď. Prodal ho týdeníku Nová svoboda, který jej zjara 1925 publikoval; ačkoli se redakce dostala do rozpaků. Proč?

První světovou válku Klíma nazývá „válčičkou“. A jsou tu i jiné provokace, takže Masarykův tajemník Vasil Škrach rovnou do redakce napsal, aby se vymezil proti amoralismu a „popravě“ morálky. Následovala korespondence, do níž se překvapivě zapojil i Klíma, kterého se horlivě zastával Emanuel Chalupný. A Klíma mj. píše: „Raději být psem a štěkat na měsíc, než být malým Evropským státem.“

Škrachovy se (pochopitelně) zajídalo Klímovo opovržení vlastními rodiči a sourozenci, anebo výchovou jako takovou.

V červnu 1926 se Klíma jedinkrát v životě setkal se zmíněným už Březninou a ten mu řekl, že národ má určitě mít „všecky druhy duchů“. Asi jako varhany mají mít všechny píšťaly. Březina trefil hřebík na hlavičku.

A pak? Už v roce, kdy Klíma zemřel, o něm zveřejnil stať filozof Josef Ludvík Fischer. Klímovo podřazování reality subjektu a vědomí subjektu označil právem za idealismus. A taky viděl, že je protichůdným pásmem Klímova myšlení kult síly a egoismu. Imoralismus a bezohledně se prosazující vůle. A to všechno (přece) slouží pudovým, brutálním instinktům. Nebo snad ne? „Hoví animálním instinktům téhož stáda, jehož nízkosti chtěl ujít.“

Ani Fischer nebyl dalek hlavy hřebu, když spatřil neslučitelnost obou rovin. Klímu však srovnal se španělským existencialistou Miguelem de Unamuno a našel i tuto otázku: „Je vyloučeno, že má blíž Dostojevskému než k Nietzschemu?“

Rudolf Černý otiskl (1929) ve Tvaru studii Splendid Isolation. Připadalo mu, že je hlavním Klímovým záměrem vymanit se fyzickým vlivům, kterých se tak polekal Fischer. I tak mu ale úsilí Klímy-filozofa připomínalo úsilí kamene, jenž si diriguje směr.

Do ještě širšího kontextu českého myšlení zařadil Klímu Jan Patočka a poprvé už ve věku pětadvaceti let (1932). Klímovy aforismy poznal jako plné opovržení k vědě, křesťanství, společenské morálce, demokracii, socialismu i pacifismu. Viděl, že autor staví nade vše individualismus, a chápal ho spíš jako básníka, který jen propadl filozofii. Měl Klímu za karikaturu antického filozofa. Muže ve slepé uličce.

Ale i představitel marxistické kritiky Bedřich Václavek považoval Slavnou Nemesis za „pustý kýč“.

Arne Novák (1933) měl Klímu za nihilistu a expresionistu, ale jen „ochotníka“ krásné prózy. „Samotář, bohém, podivín, který vyšel z Berkeleyova idealismu a roubuje na něj krajní Nietzschův individualismus, stupňovaný ve zbožnění svého já.“

Nezval se Klímy očekávatelně zastal. Koncem třicátých let uvedl Slavnou Nemesis mezi „třemi nejzajímavějšími knihami“. Co víc, Klímou byl nadšen. Chtěl prý přimět nakladatele Borového k edici jeho pozůstalosti a napsal studii Snové práce v díle Ladislava Klímy, ale bohužel se ztratila.

Nezval Klímu poznal především díky své milence Lilly Hodáčové. Psala koncem třicátých let o filozofovi disertační práci pod vedením Jana Mukařovského a rozesmála Nezvala při jejich prvním setkání citací Klímova textu o alkoholu. Na procházce mu vyprávěla o rukopisném románu Putování slepého hada za pravdou. Co víc, vzala Nezvala až do Domažlic a po Klímových stopách. Třeba ke gymnáziu, odkud byl vyloučen. Ale Nezval pak musel Hodáčovou velmi, velmi nutit, aby disertaci dokončila, což se dělo koncem roku 1938. Mukařovský text za okupace ukrýval a ona jej obhájila teprve v akademickém roce 1946/1947.

Bohumil Hrabal se s Klímou střetl během studií práv a přiřadil si jej ke Kafkovi, Weinerovi, Demlovi a Haškovi, nicméně Klímu s číslem jedna. Přirovnával ho dokonce k Beckettovi, který „je světový takřka stejnou filosofií“.

Roku 1967 zařadil spisovatel do výboru Bohumil Hrabal uvádí Klímovu Skutečnou událost, sběhnuvší se v Postmortalii a motta od Klímy mají Taneční hodiny pro starší a pokročilé i Svatby v domě. Každopádně byl Hrabal silně inspirován Klímovým míšením nízkého s vysokým. Ale Matěj Klíma taky upozorňuje, nakolik líčí Hrabal Klímu pohádkově a mylně. A stačí citovat sekvenci z Kliček na kapesníku, kde však je Klíma snad idealizován schválně.

Podle Egona Bondyho byl Ladislav Klíma to samé, co pro americkou beat generation zen-buddhismus, a roku 1960 Bondy napsal: „Mám v Čechách jediného rovného, tj. samozřejmě Klímu.“ Klíma mu byl svatým - a současně metafyzickou příšerou. Píše o něm i v Deníku dívky, která hledá Egona Bondyho: „Ostatně právě touhle končinou bloudíval nahatý i svatý Ladislav Klíma; ale Cholupickou stráň jsem nenašla. Buď ji zastavěli chataři, nebo si ji odnesli andělé.“

A jak ještě Bondy Klímu viděl?

„Jeho filosofie se zdá být na první pohled nedešifrovatelná a nebylo by ani dobře, kdyby ji chtěli odbornicky katalogizovat a systematizovat. Prvek svévole a logické inkoherence není tu zanedbatelný, ale co chtěl s naléhavostí říct, tomu lze rozumět a to lze převést do prosté mluvy. I z jeho nebeských výšin.“

Bohužel to Bondy nedokázal udělat. Důležitým momentem undergroundové recepce Ladislava Klímy byl však i koncert Plastiků v říjnu 1979 v Nové Vídísce u Kadaně.

Hrály se zde v tomto pořadí tři klíčovské skladby: Jak bude po smrti, Slavná Nemesis a Jsem absolutní vůle. Už předtím, roku 1978 uplynulo sto let od Klímova narození (a padesát let od jeho smrti) a Bondy, Brabenec a spol. tudíž vyhlásili Rok Ladislava Klímy. Hlavní byl onen koncert, který začal v jedenáct večer v tamní stodole. Aby nebyli nápadní, bylo pondělí, a Magor Jirous vše uvedl citací z Klímova Českého románu. Vrcholem koncertu se stala druhá a pouze instrumentální skladba Slavná Nemesis.

Matěj Klíma si dal velmi záležet a nevynechal snad z klíčových reflexí posledních sta let jedinou. Kniha je doplněna rejstříkem, mnoha poznámkami pod čarou a hutnými seznamy literatury… A dá se na ní nadále stavět.

Matěj Klíma: Ladislav Klíma v české kultuře. Jako 33. svazek edice Mnemosyne vydala Filozofická fakulta UK. Praha 2024. 220 stran.

Ladislav Klíma v české kultuře - Matěj Klíma | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví