CO ČÍST: Krkonošemi roku 1796
Cesta do Krkonoš je německy psaný korpus dopisů o konci léta 1796. Česky vyšla koncem roku 2024 coby moderní edice anonymního cestopisu neznámého intelektuála.
Vedle postřehů zeměpisných nebo estetických zahrnuje mnohé další. Sociologické, ekonomické, botanické, geologické, mineralogické, vlastně i meteorologické. Ta místa Polska a Čech se mění (a mimo jiné všude přibývá odpadu), ale nezměnila se v některých ohledech nijak moc.
Anonymní vypravěč knihy byl patrně habsburský úředník a opustil Prahu 21. srpna 1796. Neputoval ani jeden měsíc (28 dní), ale stačí to. Nebyl na cestě sám a zřejmě i ve společnosti Josepha Hosera, autora pozdějšího spisu o Krkonoších, společníky ale nezohledňuje a působí to, že je vše řečeno mezi ním a adresátem.
Výsledkem se stal pozoruhodný dokument a leda snad zarazí negativní soud o „špinavých“ českých sedlácích, fyzicky a řemeslně prý „méně zdatných“ než ti němečtí. Je to pouhé konstatování, avšak stresovala ho údajná naše národní „nepořádnost“ - a Čechy vnímá jako kohosi se jhem nevolnické mentality.
Výhrady Neznámého naštěstí necílí jenom na nás: dívá se, žasne, registruje, co slyší a vidí, a je překvapivě nevraživý vůči církvi. Mnichy srovná s dobytkem, jako by se nechumelilo, a vážně odsuzuje každého, kdo si zvolí kněžské povolání. Císaře Josef, pravda, velebí.
Nyní připomenu dvě - už tenkrát tradiční - cesty přes Krkonoše od jihozápadu. 1. Z údolí Jizery přes Dvoračky a přes Labskou boudu.
2. Z Vrchlabí okolo Výrovky a boudy Luční. X nepoužil ani jednu. Horstvo nejprve obkroužil, než ho pomyslně uchopil.
Na přelomu 18. a 19. století, kdy líčí zdejší atmosféru a vybírá mnohá fakta, hovoří odhady o dvou tisících šesti stech horských boudách a chovu dvaceti tisíc krav a deseti tisíc koz; ten byl zemědělsky nejpodstatnější. Vrchol Sněžky představoval již tenkrát poutní místo s kaplí a byl zvlášť hojně navštěvován ze Slezských Teplic. Goethe přespal roku 1790 ve - Sněžce blízké - Hamplově boudě, což je dnes Strzecha Akademicka.
Málokoho by aktuálně napadlo srovnávat „nízké“ Krkonoše a Alpami, ale v čase vydání této publikace (1799) se to nosilo a projekce Alp na jiná území byla běžná. I Neznámý ji užívá. Rovněž termín Saské Švýcarsko vznikl koncem 18. století a první ho asi užil švýcarský malíř Adrian Zingger, učící na drážďanské akademii.
Veronika Faktorová a Karel Stibral úvodem píší: „Dokonce se dá říct, že je cestovatel veden autoritami ustanovujícími dobový obraz Alp.“ Ty určují, co hodno většího zájmu a jak nazírat náš „níž ložený“ svět.
Obrácením téhož bude, kterak skutečnost sleduje nás, lidi. Když jste v létě 1796 do Krkonoš přitáhli na hřbetě „pouhý“ barometr, jako to udělal obětavě jeden kolega poutníka X, vesničany děsil jako zlo. Někteří barometr dokonce považovali za nebezpečnou, neznámou zbraň a toho času byli připraveni zmínit táhnoucího Napoleona.
X se prezentuje jako nepovýšeně, ale spíš vědecky uvažující muž a výrazně jej zajímají pily, hamry a vůbec průmysl, ale city doma nenechal a má pocit, že se „za ním“ ve městě - oproti horám - „více či méně přetvařujeme“.
Uprostřed bouří, zimy a mlh to často není žádoucí, jindy ani možné. X ostatně nemá důvod si na cokoli hrát a uhranut oceňuje „malebně rozeseté chaloupky“ a krásy přírody, přičemž i prosté údolí Úpy vnímá jako „hrůzně vznešený vstup do skalní sluje“.
Opakovaně líčí bouřku v Krkonoších a uznává, že neumí zcela zachytil, co by malíř zvládl lépe: „Řeč nemá slova pro rozmanité stupně odlesku ohnivého moře…“
Sice mu chybí niterný a někdy až traumatizující prožitek autora Poutě krkonošské (Máchy), ale tváří v tvář scenérii a podivuhodným divadlům se zmiňuje o „pozdvižení srdce“ a vlastních slzách radosti. Rozhodně není putující mrtvola. A intuitivně ví, že to bývají často pouhé chvíle (rána nebo odpoledne), kdy lze místa onoho kraje spatřit v nejlichotivějším nebo naopak nejpekelnějším světle. Před východy slunce přitom kupodivu dává přednost západům a každá další „smrt dne“ je pro něj určitě podstatnější než rození.
Je taky sečtělý, do jisté míry, a na jednom místě upomíná na ossianovskou scénu z Utrpení mladého Werthera, kde Werther milence předčítá vlastní překlad Ossianových písní. Na stránkách 163-164 autor X dokonce ukryl vlastní „básnický hřích“, aniž by si odpustil v něm zmínit Matterhorn!
Jeho kniha vyšla znovu právem a je typický doklad tenkrát se zrovna měnícího vztahu lidí k vrcholkům a terénu Krkonoš, ale hor obecně. Stávaly se žádaný cíli výletů a výprav, šancí odhalit ledacos překvapujícího, možností prožít dobrodružství. A i evidence industriálních stop našemu úředníkovi X přerůstá bez problémů v estetizující výjevy. Píše: „Melancholické kvílení velkého měchu hamru a tamní černí, téměř nazí dělníci vyvolají dojem jeskyně kyklopů.“ Nejinak vnímal Bedřichov. A zatímco dnes vnímáme zde přítomné industriální prvky takřka automaticky jako destruktivní, ne-li odpudivé, X se podobně nechoval.
A ještě jedna věc zarazí. Divokost krkonošské přírody, kde občas někdo životem doplatí na neopatrnost dodnes, byla už tenkrát nesmysl a pouhá, byť obecně sdílená konvence. Od reality měla pěkný kus. V Krkonoších se pilně kácelo a kutalo už nejméně dvě stě let a X, když žasne, de facto už putuje kulturní krajinou, aniž si to zcela uvědomuje. Všude jsou stopy, i když je nevidí, a takřka všude doteky prstů.
Autor prohlašuje již v Předmluvě, že své „poznámky“ uveřejňuje s pomyšlením na to, že dvě třetiny návštěvníků přicházejí pod Sněžku kvůli potěše. „A že by jim nemuselo být nepříjemným mít v kapse příručku.“ I dnes by možná připojil, co roku 1796: „Tomu, kdo putuje pěšky, padnou do oka tisíce drobností, které mu při rychlé jízdě vozem uniknou, a protože jsem byl od dětství zvyklý přemýšlet i o věcech nejnepatrnějších, nemohu tento zvyk ani při psaní opustit.
Jeho cestopis vznikl neupravovaným sloučením osmadvaceti datovaných dopisů, a protože nechybějí názvy míst, kde po večerech zaznamenával dojmy, trasa výpravy se nijak neukrývá mezi řádky. Vedena je po bodech Kosmonosy, Liberec, Libvera, Jelenia Góra, Szklarska Poreba, Kowary, Kamienna Góra, Adršpach, Trutnov, Velká Úpa, Bukovec, Luční bouda, Vrchlabí, Hamplova bouda, Dívčí kameny, Benešov u Semil a Mnichovo Hradiště.
„Obyvatelé hor se sešli,“ zvíme, když se s autorem usadíme v Luční boudě, „aby pokosili na zimu bělavou vlčinu. Všude stojí kuželovité kopky, které louce dodávají vzhled tatarské stepi poseté stany. Jak ujišťoval majitel boudy, i místa pohnojená mrvou lze kosit jedinkrát ročně. Ta nehnojená za dva roky. Luční bouda stojí uprostřed té plochy osaměle, izolovaná od všeho, čemu se říká kultura; ostrov v nezměrném moři, ale i v mrtvé, pusté krajině důvěrnější a přátelštější, než největší a nejkrásnější palác našeho hlavního města.
Velká rovina se podobala moři,“ pokračuje Neznámý. „Mlhy stále přibývalo a prováděla rejdy. Chvíli byla neprůhledné mračno, které přikrylo vše, co bylo vzdáleno jen deset kroků, nebo se cáry přehouply jako šipky přes hřbety hor. Tu odhalily vrcholek, tu průrvu nebo úpatí. Pasáčci zahalení do šátků jako by se vznášeli a stáda na Studniční hoře vypadala jako gigantické postavy. Někdys se za oponou objevil stoh sena a kolem zaměstnaná děvčata, jindy několik sekáčů. K tomu strašlivě kvílela bouře. Hřmění a divoký hukot Bílého Labe, které nezkrotně hnalo vlny, zvonění zvonců krav a žalostné pípání skřivana ouškatého, co se třepotal proti větru nebo unaveně odpočíval na roztroušené mrvě, přerušovaly hrozivě vznešené ticho. Stržena a nadšena podivnou scénou by Lotte - po Wertherově boku - se slzou na řasách zvolala: Ossiane!“
Cesta do Krkonoš a okolních oblastí Čech a Slezska v roce 1796. Z němčiny přeložila a poznámkami opatřila Vlasta Reittererová. Ilustroval Antonín Karel Balzer. Mapu nakreslila Jana Štěpánová. Editoval Pavel Hájek. Úvodní studii napsali a některými poznámky doplnili Veronika Faktorová a Karel Stibral. Další poznámky Václav Cílek a Jiří Sádlo. Vydalo nakladatelství Kodudek. Praha 2024. 304 stran.
