Publicista Dan Hrubý (*1968) miluje Prahu a neseděly mu průvodce, líčící (kupříkladu) detailně Karlův most, aniž zachytí lidi. Maso a kosti staveb jsou fajn, ale maso a kosti lidí víc.

Anebo ta díla Pražany zachytí, jako to udělal Američan Dan Brown v Tajemství všech tajemství (a jeho dobrodružný román, odehrávající se v jediném dni, je čtivý), ale kdyby se Brownův opus udál v jiné světové metropoli, taky by fungoval, a o české „matce měst“ neříká nového nic.

Povíte mi: „A Dan Hrubý snad ve svých knížkách ano?“

Odpovím: Kumuluje dobře, ba dokonale příběhy, které porůznu odeslechl anebo četl, a nevycházíte z údivu, poněvadž jste stejnými ulicemi a průchody šli a vám to uteklo.

Anebo jsme tam snad nešli? Možná ne, a v páté knize Pražských příběhů, nazvané Krajinou židovského ghetta, skutečně nastane topografický problém. Židovské město, jak stávalo, už totiž s malými výjimkami neexistuje. Nemilosrdně bylo asanováno na přelomu devatenáctého a dvacátého věku a kupříkladu Pařížská ho probourala ještě nemilosrdněji.

A tím nemůžeme nikdy víc kráčet původními ulicemi a uličkami a říkat, že tady nebo támhle stál dům, ve kterém bydleli ti a ti. Ne, je to pryč. A posléze dojdu k závěru, že je u Hrubého Praha jako topos teprve na druhé až třetí koleji, a napadá mě, zda tudíž neměl psát ryze o hrdinech. O každém samostatně, bez jeho dvorku, kam nás už dneska stejně nepustí. Nebo který není. Ale kdyby to Hrubý tak udělal a dal na mou hloupou radu, zmizel by genius loci, samozřejmě, a opar ty lidi obklopující.

Navíc… Náš autor i sám cítí ten problém, a tak občas přece některou stavbu umocní a vyzdvihne. Tady to udělal až ve finále a s věžemi Týnského chrámu, a jste-li jen trochu starší, asi taky pamatujete, jak dlouho se obě věže Týna koncem éry socialismu opravovaly.

I já sám jsem znal jako mladík siluetu Týna jen pod „pitomým“ lešením… a taky mě asi (už nevím) napadlo: „Co tam vylézt?“

Ale já nejsem horolezecký typ, i napadlo mě to patrně jedinkrát „a víckrát ne“. Dost možná jsem pochopil, že bych se zabil. Ale jiní to riskli a jejich velké akce Dan Hrubý líčí v závěru svého bestselleru.

„Dělníci seděli den co den od dopolední svačiny v hospodě U rychtáře, jíž nikdo neřekl jinak než U rakví, a po obědě byli už tak ožralí, že nemohli vylézt ani na žebřík, natož pak šplhat do závratné výšky gotického chrámu. A tak… Oprava se vlekla.“

Ano, to vlekla, a jen dodám, že komunisté o její urychlení ani nestáli. Lešení jim vyhovovalo a Hrubému bylo nějakých devět let a psal se rok 1977, když s kamarádem nejprve překonali ohradu u Týna, aby…

Asi byla z vlnitého plechu a oni… Po žebřících zdolávali patro za patrem a jistě, okolo se táhly trubky a pod jejich botami praskaly dřevěné podlážky, ale na straně, kde se netyčil Týn, zívala stále hlubší propast, a kluci se dolů koukali pořád častěji a viděli plochu zmenšujícího se Staroměstského náměstí a bylo jim hůř a hůř a... „Úzkost nám svírala krk, nohy na příčkách se podlamovaly.“

Ani tak to nevzali a dostali se až pod horní okraj velkolepého gotického okna – v průčelí. Ale následně… Ne, oni nezvraceli, nicméně… „Člověče, lešení se snad hroutí, cítíš?“ „Jo. Jako by povolovalo.“

Lešení se nicméně nezhroutilo ještě dvacet let. Což nevadilo hrůze. Frr, už stáli dole. Ke střeše si netroufli, ale Dan Hrubý našel po letech jistého Pepíka Přibyla (*1957), který to na rozdíl od něj dokázal. Josef žil ve Vězeňské ulici, což není tak daleko, a v Anežském klášteře si s kámoši hrával na mušketýry; než jej - spolu s mladším bratrem Radkem a jejich kamarádem Richardem Doudou - zlákal Týn.

„Myslím, že roku 1974, a určitě na podzim, protože byla brzy tma. Řekl bych, že jsme to podnikli okolo sedmé, osmé večer.“

Přibylovi bylo sedmnáct. Něco předtím popili v hospodě U Zeleného stromu v Dlouhé, kde nalévali i bez občanky, a pak hurá, pustili se k nebi. Věže mají osmdesát metrů.

Díky alkoholu překonali strach a dostali se prý až na špičku tlustší z věží, zvané Adam, kde opravdu na kouli nahmatali notes, o kterém kolovaly legendy.

Zabalený byl do igelitu, takže ho vytáhli ven. Uviděli tři stránky se jmény a data. „Byli jsme tak padesátí anebo šedesátí, když jsme se zapisovali.“

Oba kluci Přibylovi i Douda eskapádu přežili a Přibyl dokonce tvrdí, že tak nádherný pohled na Prahu už později nikdy nezažil… I orloj byl níž a měli „pod sebou“ i bývalý Josefov a nebyl to jen výstřelek okamžiku: o výstupu předtím „špekulovali“ asi tak dva měsíce.

Dan Hrubý se nicméně nespokojil s tou výpovědí, ostatně nepotvrditelnou, a objevil pár milenců či blízkých přátel, který Týn zdolal v devětasedmdesátém.

„Ten rok jsem maturovala, ani si nepamatuji, na kterou z věží jsme vylezli, já a můj přítel, student architektury; ale vím, že bylo lešení strašně rezavé a špinavé a škvírami mezi podlážkami jsem viděla až dolů. Na vrcholu mě Michal Šrámek vyfotil.“

Opravdu? Opravdu. Tu černobílou fotografii kniha přináší na straně 509 a Háta Hlavatá, tehdy studentka gymnázia ve Štěpánské, prostě sedí na trubce, beze strachu, na hlavě má kšiltovku a dlaně si tiskne do klína. V pozadí vidím siluetu svatého Víta, poněkud v oparu, a dole lze sledovat moře střech… U dívčiny nohy končí žebřík… a Háta se do objektivu usmívá šťastně. Matterhorn normalizačních let dobyt. A nezabil je. Ba naopak, ona je dnes je historičkou umění.

Ale Dan Hrubý její příběh přisadil do knihy o ghettu spíš jako perlu - a jinak nešetří mapkami, na kterých vidíme starou i novou podobu ulic, a provádí nás dalšími a dalšími sekvencemi historie a „Páté čtvrti“. Jde po Starém židovském hřbitově a Maiselovou ulicí a v Pařížské nám představí až překvapivé množství nájemníků. Kde měl třeba ateliér Jiří Brdečka? A vše by bylo tak fajn a krásné, nebýt hrozné krutosti, odrazivší se na židovském národě.

Hrubý o ní nemlčí a naopak hovoří naplno a nejde jen o roky asanace či druhé světové války a zvíme například, že i celé Povídky malostranské (anebo s výjimkou té první) vznikly v - dosud stojícím - domě číslo 30 v Konviktské, kde žil jejich talentovaný autor od podzimu 1870, tj. už po maminčině smrti. A Nerudovi bylo šestatřicet a jeho antisemitismus bohužel dalece překračoval i obvyklou tenkrát úroveň.

Židy vnímal jako Čechům „cizí národ“ a roku 1870 věc ventiloval celou knížkou Pro strach židovský, jejíž kapitoly otiskly Národní listy rok předtím.

„Dovedu udat, kdy mé nepřátelství k nim počalo,“ píše bídný Neruda, „a bylo to ve chvíli, kdy jsem poznal jejich nesmiřitelně jízlivý, hluboký a činný antagonismus proti české národnosti a našim politickým snahám…“

Nedlouho předtím navíc navštívil Jeruzalém a tamní populaci popsal s pohrdáním. „Ohyzdnějších Židů jsem posud neviděl. Špinaví a nemocní se plíží tamními ulicemi, tmavé kučery se zimničně třesou na bledých spáncích, potrhané župany z nich visí jako z bidélek. Prsa zapadlá, těla jako by klesala do špičatých kolen a roztroušeni světem stali se úmorem lidstva. Jako pijavice nejhoršího druhu nežijí nikde z práce své, ale z mozolů a potu cizího. Krev pracujících slouží k vyšperkování jejich salonů.“

Ostatně… Antisemita Jan Neruda vsadil židovského lichváře i do Týdne v tichém domě (1867) a nelze necitovat i odsud. „I podle tvaru obličeje náležel národu, z něhož je posud známa jediná osoba, která jednou nabyté peníze zase vrátila, a to byl Jidáš.“

A známa jistěže i próza Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku, končící sebevraždou titulního hrdiny, a Neruda zde tlumočí krutý povzdech pražského lidu: „Kdo se jednou se židy spustí…“

Jak ovšem Dan Hrubý dále rozkrývá, našel Neruda mnoho inspirace až u Richarda Wagnera, přičemž se opakovaně odvolával na jeho text Das Judentum in der Musik (1869). Asimilace Židů je dle českého klasika úplně nemožná, a tak by je rád „vyloučil“ z Prahy a nechal v nějakém paralelním světě. „Jsou a zůstanou bodákem vraženým do našeho masa. Němec se může spíš stát Židem než Žid Němcem… a Evropan spíš může být podoben Židu než Žid Evropanu.“

Tento nechutný exkurz do Nerudových záchvatů naštěstí v Hrubého knize zůstal výjimkou a ona nás jinak seznamuje s osudy obyvatel Josefova smírněji, jakkoli jsou některé tragické. A jistě, je to kniha právě o lidech, ale bez pohledu na domy a ulice a bez fotografického doprovodu Heleny Zahrádecké… by jí bylo… méně než půl.

Zmíněná designérka už tak pomohla i předchozím dílům pentalogie Na cestě Malou Stranou; Na Hradčany, Nový Svět a zpátky; Z malostranských zákoutí až do jiného světa a Ztraceným světem Starého Města; a když se Dana Hrubého optáte, zda tím skončil a zda je dílo o Praze už celé a zda zůstane u pentalogie, stoprocentně odpoví, že zůstane, ale to jste bloud, ptáte-li se a věříte-li! Společně s paní Zahrádeckou jistojistě už kují díl šestý a já jenom nemohu vědět, ze které bude čtvrti.

Dan Hrubý: Pražské příběhy. Krajinou židovského ghetta. Vydalo Nakladatelství

Pražské příběhy. Praha 2025. 520 stran.

Pražské příběhy 5 – Krajinou židovského
ghetta - Jan Hrubý | KOSMAS.cz - online knihkupectví