CO ČÍST: Kdo čórnul Monu Lisu?
V pátek pátého září oslaví jedenašedesátiny francouzský spisovatel Frédéric Lenormand. Vedle jiného píše cyklus Tajnosti Benátek, pokračování historických detektivek Roberta van Gulika se soudcem Ti, odehrávajících se v Číně, a píše i zbrusu nové příběhy lupiče Arsena Lupina, mezi které patří - česky zrovna vydaná - kniha Krádež Mony Lisy, v originále Vánoce Arsene Lupina.
Autor děj vsadil na přelom let 1909 a 1910. Vychází z premisy, podle které se stal slavný zločinec pod falešným jménem Eugene Lenormand nikoli jen příslušníkem pařížské prefektury, ale posléze šéfem celé Bezpečnosti, nepostrádajícím esprit a nejčastěji uhlazeným do svého „nesmrtelného“ olivového redingotu staromódního střihu. Tento rytířský a hrdina počátku 20. století, jehož kdysi vymyslel výborný spisovatel Maurice Leblanc, je nám představen jako „mladík“, ale vypadá tak jen „z určitých úhlů“. Jinak se hrbí a má voskově zažloutlou kůži. Své policejní oddělení vede energicky. A tu ho zve na kobereček (nebo kam?) sám pan prefekt, třiašedesátiletý Louis Lépine. Lupin bere s sebou ještě inspektora Béchouxe. „Spoléhám na vaši naprostou diskrétnost, pánové,“ zazní. „Co vám sdělím, nesmí opustit zdi téhle kanceláře. Ztratili jsme Mopu Lisu.
Kvůli hrozící povodni přesouvali roku 1910 Louvrem depozitáře (je to realita, tohle si autor nevymyslel) a slavný Leonardův obraz se „vypařil“ z restaurátorské dílny. Zde začíná fikce.
Aby se o zmizení nedověděl svět, rozhodne se prefekt vytvořit jen malou, ale snad o to účinnější vyšetřovací skupinu, jejíž člen Béchoux od začátku kdovíproč věří, že v Louvru „pracoval“ sám Lupin. Lotra vnímá jako ryzího barbara, ale je nedovtipný. I když… Něco na tom barbarství je - a Lupina nám líčí jako muže, který má nad vlastním životem pouze část kontroly a kterého, vedle občasného vzplanutí k nějaké ženě, ovládají i neurózy. Ostatně není divu. A jak má člověk mít skutečného kamaráda (a Lupin ho do jisté míry hledá), když musíte veškeré potenciální přátele držet daleko od SKUTEČNÉHO svého soukromého života.
V knize to s Monou Lisou dobře dopadne, i když se naráží na její zdařilé kopie, a spisovatel vůbec nepřipomíná, že byl titulní obraz v reálu ukraden v tom čase opravdu. A totiž jen o rok později, v létě 1911, přesněji 21. srpna. Sňali tenkrát otisky 257 tehdejším zaměstnancům Louvru a udělali tím přesně to, co pan prefekt z našeho románu hned úvodem zavrhl. Nepřineslo to efekt. Proběhla „akce pro akci“, a když neměla výsledek, ctihodný ředitel Louvru rezignoval.
Za zloděje se začali hrdě označovat mnozí. Přihlásil se například i muž na útěku Géry Pieret, když 28. srpna 2011 kontaktoval deník Paris-Journal. Poslal mu pohřešovanou fénickou sošku, kterou už dříve „čórnul“ právě v Louvru, a chvástal se, že má i Monu Lisu a chtěl 150 tisíc (zlatých) franků. Aniž byl dopaden, odsoudili ho (až napřesrok) za jiné krádeže na deset let, ale Moně Lise to nepomohlo. V Louvru absentovala. A nějakou dobu kvůli Pieretovi seděl i jeho zaměstnavatel, básník Guillame Appolinaire (1880-1918). Do podezření se dostal i Pablo Picasso a sporu není, že některé zcizené sošky a masky od Piereta koupil. Malíře vyslýchali, ale marně, a hlásili se další a další blázni prahnoucí po generování vlastní marné slávy. Nejznámějším je italský spisovatel Gabrielo D´Annunzio (1886-1945), který napsal i opakovaně filmovanou (poprvé 1912) divadelní hru La Gioconda (1899). A jediný, kdo se určitě nikdy nepřihlásil ke zcizení Giocondy, byl Fantomas. I když je fakt, že v románové sérii o něm se taky o tom obraze „významně“ hovoří, přičemž kadlub románů o Fantomasovi vycházel právě v čase, kdy se Mona Lisa pohřešovala.
Společnost přátel Louvru nabídla za dopadení pachatele odměnu pětadvacet tisíc franků a nějaký pařížský časopis (L´Illustration) sliboval dvakrát tolik každému, kdo Giocondu přinese do redakce; ale obraz zůstal „pryč“ po roky a nejen Itálie a Francie zůstaly v napětí. Teprve v prosinci 1913 došlo k obratu, a tedy poměrně krátce před první světovou válkou, během které pak Monu Lisu raději ukrývali v Bordeaux a Toulouse.
Pachatelem byl, jak se zdá, italský malíř pokojů Vincenzo Peruggia (1881-1925) a Monu Lisu měl většinu pod postelí ve svém pařížském pokoji. Mohla tam (ve dvojitém dně kufru) ležet i ještě dnes, ale Peruggia se přece vrátil do rodné Itálie a 10. prosince 1913 nabídl ve Florencii Leonardovo veledílo (a právě ve Florencii vzniklo) k prodeji starožitníku jménem Alfred Gerri. Zřejmě chtěl půl milionu lir. Nedočkal se jich a jen chabě nás baví, že hotel, v jehož nitru byl vzápětí zatčen, se dnes jmenuje Gioconda.
Zábavnější je způsob, jak se povedlo udělat dobrotivému italskému soudu z Vincenza imbeciala. Ptali se ho totiž, kolik zůstane na větvi ptáků, když lovec jednoho střelí. Řekl, že jeden. Správná odpověď zní „žádný“, protože druhý přece frnkne, že. Co byste odpověděli u soudu vy? Do Louvru se obraz vrátil 4. ledna 1914 a pachatel, všeobecně vnímaný jako italský národní hrdina, si odseděl pouhých sedm měsíců a letos 8. října uplyne rovných sto let od jeho smrti.
Jestliže se nyní od reality odtrhneme a vrátíme se do krásných iluzí Lenomardovy fikce, kde někdy lepší žít, pochopíme, že je fikce sice poutavá (a nepostrádá ani vraždění), ale lehké autorovo pero svedlo autora k určité dětinskosti, jakou na nás působí ne všechny, ale některé scény. Je otázka, zda právě na dětské čtenáře se ostatně tvůrce nezaměřuje prvořadě.
Tak či onak je realita okolo padělání, krádeže a uschovávání „francouzského rodinného stříbra“ mezi léty 1910-1918 zajímavější než kterákoli fikce a je štěstí, že tento román není prvořadě o Moně Lise, nýbrž o neodolatelném rytíři Lupinovi. A nelze necitovat přímo Maurice Leblanca z úvodu svazku. „Lupin je podivuhodnou směsí důvtipu a zkaženosti, amorálnosti a šlechetnosti.“
Fréderic Lenormand: Kdo ukradl Monu Lisu. Přeložila Aneta Fáberová. Ve společnosti Albatros vydalo nakladatelství Garamond. Praha 2025. 240 stran. „Těžba“ dat nebo textu z knihy se zakazuje čtvrtým článkem směrnice 2019/790/EU.“
