Nedávno vydaná kniha Pavla Vespalce S Karlem Čapkem k obyčejnému životu se zabývá spisovatelovou prací na zámku Chyše, jeho pobyty v Brložci a Hrádku u Pohořelce a částečným propojením jeho osobnosti s Krušnými horami a s Karlovými Vary. Některé jeho lázeňské pobytu se ovšem navzdory snaze zdokumentovat nepovedlo a prokazuje je dál jen strohá evidence. - Nakolik zevrubně se Pavel Vespalec, povoláním jinak právník, v knížce obírá Čapkem se dá nejzajímavěji předvést na spisovatelově raném, vychovatelském dobrodružství.

Jak známo, spojil roku 1917 život s malou obcí Chyše, ležící osmatřicet kilometrů od Karlových Varů. Roku 1766 získali zdejší zámek hrabata Lažanští z Bukové za 10 400 zlatých a spojili toto panství s Manětínským a Rabštejnským. Po roce 1856 dodali zámku i příznačně tudorovskou novogotiku a roku 1891 se stal majitelem JUDr. Vladimír Lažanský; Karlu Čapkovi ještě nebyl rok.

V devatenáctistém se Vladimír Lažanský v rakouském Algenu oženil, ale roku 1912 mu žena zemřela. Roku 1904 se jim - na pražské Malé Straně - narodil syn Prokop, který se měl stát vlastníkem zámku roku 1925, aby o něj přišel podle Benešových dekretů (1946). Dost podrobně vylíčil Čapkovu práci Prokopova vychovatele už Miloslav Wajs v knize Chyše v životě a díle Karla Čapka (1967) a je jisté, že poměrně čerstvý absolvent filosofické fakulty UK Karel Čapek zareagoval na inzerát otištěný 24. února 1917 v Národních listech a pátrající po „svědomitém filologovi“, který by uměl „denně vyučovat“ žáka gymnázia.

Čapka doporučil Jan Herben a ten nastoupil práci preceptora 1. března. Tehdy už dvanáctiletý Prokop navštěvoval předtím gymnázium v Žitné a dosavadní vychovatel JUDr. František Černý byl nucen narukovat. Prokopa vyučoval od jeho šesti let a dodejme, že se Černý stane za prezidenta Edvarda Beneše legačním radou na ministerstvu zahraničí.

Čapek pracoval jako vychovatel zprvu v Praze, a to přímo proti Národním divadlu, kde měli Lažanští jedno ze sídel (druhé bylo v Jindřišské). Vchod byl z dnešního Smetanova nábřeží. Ale zřejmě už 2. května musel Čapek odcestovat na venkov a kupříkladu Ivan Klíma líčí tu životní epizou ve své knize chmurně. Jaká byla ve skutečnosti, je otázka, a Čapek se na zámku určitě nezapsal zle. Mimo jiných poznal i francouzskou vychovatelku Lucii Lemoine, která malému Prokopovi do jisté míry suplovala mateřské city a která byla nadšena Karlovou touhou překládat z francouzštiny.

Zhýčkaný Prokop ale učiteli radost nedělal a utíkal do lesa, aby si zastřílel a zarajtoval na koni. Později měl nastoupit na gymnázium v Křemencové, aby odmaturoval až v Rakovníku (1923), přičemž Čapek s ním vydržel sedm měsíců, bez prázdnin pět: do 30. září. A třeba S. K. Neumannovi napsal dopis, který Pavel Vespalec cituje a kde tvrdí, že se na zámku „necítí člověkem“. A literárně se prý „neumí zmoci na pár řádek,“ pokračuje v době, kdy už měl za sebou prózu Boží muka. Jak to bylo ještě dále s nezdárným Prokopem?

Roku 1933 si vzal za manželku ředitelku jednoho berlínského nakladatelství (*1905), také pracoval u Lufthansy, měli dvě dcery, které se narodily v letech 1935 a 1944 a Prokop nikdy nebyl - na rozdíl od tatínka - ani náhodou český vlastenec. Jeho linie v mužské větvi vymřela a sám zesnul na své farmě v Salisbury v Jižní Rhodesii 21. března 1969.

Karel Čapek jej nevychovával sám, nýbrž s (tehdejším) medikem Jiřím Foustkou (1894-1967), který obstarával hudební a sportovní stránku věci. Na zámku nebylo nijak nekulturní prostředí a Lažanský v knihovně přechovával 86 svazků francouzských, 179 německých, 49 anglických a 57 českých: Němcovou, Svatopluka Čecha, Vrchlického, Preissovou, Herrmanna, Sládka, Herbena… Z odborné literatury Jungmanna, Arna Krause, Josefa Pekaře… Foustka se - později - stal zubařem bratrů Čapků anebo i autorem sci-fi hry Dělo života (1937). Zdá se, že námět nejdřív nabídl Karlu Čapkovi, který ho sice odmítl, ale pak přece zpracoval do Bílé nemoci, jak ostatně přizná v jejím úvodu. Foustka mezitím nápad rozepsal a výsledek pak publikoval - s Čapkovou předmluvou.

Po Bílé nemoci sice prý zvažoval i to, že bude Čapka žalovat, ale upustil od té věci. On sám mj. přeložil Morovu Utopii a díla Wellsova, Poeova a Chestertonova. Roku 1930 spolu byli Foustka a Čapek na několikadenním automobilovém výletě po Slovensku a měli se tudíž ještě pořád rádi, což snad i později; kdo ví, ale roku 1947 vozil Foustka po Německu svým vozem Jarmilu Čapkovou, když tu pátrala po ztraceném muži.

Lažanský vyžadoval po obou učitelích večerní šachovou hru a oba ho nechávali vyhrávat. Po komorníkovi jim snad pak někdy poslal i láhev vína, ale Pavel Vespalec váhá, zda je to pravda, anebo to pouze tvrdí Marie Šulcová - v jedné své knize. Už Wajs ji kritizuje pro nedoloženost mnohého.

Po Čapkovi byl vychovatelem medik Jan Hroch, pozdější oblíbený lékař z Dubí, a posledním se stal mezi roky 1922 - 1925 ing. Antonín Veverka z Dejvic, který zemřel roku 1976. Patrně to není klep, že dostal od hraběte dvacet tisíc, jen aby Prokop šťastně složil maturitu. A mladík měl Veverku zřejmě rád a chodil s ním po hospodách. Bylo jich tam tehdy osm.

Po maturitě měl Prokop už asi jen trenéra boxu Jiřího Hojera, pozdějšího to zasloužilého mistra sportu, a i jiní mladíci chodili za tím borcem do Zlaté husy na Václavák. I od Hojera víme, že měl Prokop přes 180 centimetrů a že jako sportsmen vynikal.

Jak naznačeno, prahl mít tatínek ze synka Čecha, ale to se nepodařilo a Hojer mladíka cituje následovně, což Pavel Vespalec přebírá: „Hrabě nehravě, na to já kašlu, hlavní věc: když vydělám.“

Čapek se - do jisté míry - sblížil s Lažanského pokladníkem Bohumilem Šimlem a v jeho kanceláři si na mapě Rakouska vyznačili očekávané hranice republiky. I proto se kanceláři říkalo „revoluční“ a báli se do ní chodit. Šiml měl později s Prokopem spor a roku 1932 podal výpověď, i když ho Prokop hned zase lákal. Do služby se vrátil, ano, ale teprve po Květnovém povstání. A tento Šiml byl spřízněná Čapkova duše, a to navzdory tomu, že neměl kancelář v zámku. Nebo právě proto. Měl ji v bývalém karmelitánském klášteře v horní části náměstí a Čapek tam za ním chodil. Šiml nakonec zemřel roku 1977 v psychiatrické léčebně v Mnichově Hradišti, bylo mu 92 let.

Je pravda, že když Čapek svou službu nastupoval, ještě si plánoval, jak bude na zámku psát. To se nepodařilo především z toho důvodu, že s ním hrabě prahl hrát až do noci už zmíněné šachy.

Chyše a okolí ani nejsou Čapkem výslovně literárně ztvárněny a ani Vary ne, ač tam pak jezdil. Nejsou kulisou žádné jeho prózy, ale ty našly místo aspoň v novinářském díle; mimo jiné Čapek komentoval varské pobyty T. G. Masaryka.

Za zmínku stojí i Vespalcova zmínka o „druhém Prokopovi“. Jednalo se o Prokopa Trepesche a byl to jakýsi souputník chlapce při hrách v podzámčí. Dobré snad bylo, že za Čapka „hlídával“ ono bujné hrabátko, když uprchlo ze zámku.

Po návratu do Prahy se stal Čapek knihovníkem Národního muzea, to je známo, ale věc má zajímavý aspekt. Místo volontéra získal už tři týdny po nástupu u Lažanských; takže tam mohl trpět o něco méně. Čapkovi ale patrně přišlo nefér hned utéct, a tak písemně poprosil o odklad. Ze všeho je nicméně patrné, že na regulérní učitelkou kariéru moc nepomýšlel, a rovněž není úplně místné tvrdit, že se u Lažanských na konci urazil (a službu opustil), když chtěl zaměstnavatel, aby Prokopa provázel „až na záchod“.

Celá Vespalcova kniha je obrovským sumářem bádání a stojí za prolistování, ba přečtení. Mimo jiné třeba netušíme, zda někdy byl v lázních Jáchymov; ale existuje fotografie, podle níž tam 22. srpna 1933 seděl s manželi Palivcovými a Valentovými. Nebo je to jinde? Pavel Vespalec se domnívá, že se na snímku jedná o terasu tehdy jediného velkého lázeňského domu Radiumpalace, otevřeného roku 1912, a pravděpodobně k posezení došlo během výletu z Varů na Plešivec.

V Trapných povídkách (1921) je taky text Na zámku (1919). Vychovatelkou je zde ovšem dáma a hle, těší se, až bude „volná“. U večeře si „tam“ prý, jak zvíme, neměli co říct.

V povídce vystupuje i rozmazlená dcerka Mary - a Foustka je v ní přetaven v anglického učitele „Mistra Kennedyho“. A jak to bylo s Krakatitem?

V románu najdeme zámek Balttin a v něm některé postavy z okolí Lažanských. Sám kníže Hagen Balttin je nepochybně hrabě Lažanský a malý Prokop je tu klackovitým Egonem a Čapkovy rysy nese vychovatel Krafft, ten „nepraktický snílek“. Sugestivně líčený západ slunce z 31. kapitoly je rovněž vnímán lesním stromovím u Lažanských. Co však nejpodstatnějším?

Až do zámku byly slyšet strašlivé exploze plzeňského muničního skladu 25. května 1917 a výbuch, který zahubil stovky lidí, byl viditelný ze vzdálenosti takřka čtyřicet kilometrů.

Čapek na těch pár měsíců vzpomínal celý život. V letech 1925 a 1934 otiskl v Lidovkách dva fejetony o Lažanském Starý hrabě a Starý vlastenec, ale nutno říct, že se dotyčný nikdy řádně česky nenaučil. Roku 1952 zámek obsadila armáda a badatel Miloslav Wajs se domnívá, že došlo ke zničení tamní korespondence. Anebo už v letech 1950-1951 - při velkých sběrech papíru. Současným majitelům Vladimíru a Marcele Lažanským byl zámek vrácen před třiceti roky a „návštěvnici, kteří mají to štěstí, aby je prováděl majitel osobně, nabudou během odborného, zasvěceného a sugestivního výkladu dojmu, že Čapek buď právě odešel nebo v některé komnatě procvičuje mladého Prokopa. Či někde venku - v krásné zahradě - vede řeč se zahradníkem.“

Pavel Vespalec: S Karlem Čapkem k obyčejnému životu. Předmluva profesor PhDr. Petr Mareš, CSc. Vydala Grafia. Plzeň 2025. 144 stran.

GRAFIA s.r.o. - NOVINKA: S Karlem Čapkem k obyčejnému životu