Eva Válková je doktorka psychiatrie a píše, co může, aby trochu léčila i sebe.

Její nejnovější ne-bestseller Prapříběhy je sedmadvacet próz a několik básniček. Bestseller by to byl ve světě, kde by se žilo a konverzovalo přibližně tak:

„Už jsi, kolego od fochu, konečně dočetl ty Zápisky o válce galské?“ „Kdepak, není čas, študujeme se synem znova celého Asterixe a komparujeme to s reálnou historií: au, zadřel jsem si třísku, to je tak, když se člověk nesoustředí na výrobu štoudve.“

„Nu, což, příteli, mistr nikde, i pojďme si udělal volno na svačinu a probereme současný negalský války.“

Mezi většinou lidí se tak samozřejmě nemluví, anžto je tématem, kdo se umí uživit a kdo ne; kdo je celebrita a kdo je celebrita neprávem a kdo je slabý a kdo pirát. Ale nechci přehánět a zrovna tak Eva Válková (léta léčila v Dobřanech) to ve své knize nepřepálila. Přesto tam najdete horké zlato. V hrudkách. A na jednom místě se blýská i povídka o natěšeně zamilované princezně z Galie, která byla „odložena“ partnerem, ale získala tak šanci samostatnou bojovnicí konečně být. Bojovnicí žití.

Eviny povídky, a jak ona říká „prapříběhy“, jsou ponejvíce miniaturami o lásce jako stavu někdy provázeném i nástrahou, jindy zklamáním.

Některé texty jsou i bajkami a potkáme díky tomu velmi zvláštní medvědy (nechejte je nezastřelené!) a bujné medvědice a žraloky (tak říkejte s psychiatry strachu) a delfíny a lišáky v lidské podobě a zaječice, srny, pavouky… I toho hada z ráje… Jo, a pštrosy. Ale autorce se tyhle nepetiškovské báje přelévají až do jakýchsi bitev s tvory symbolickými. Se Srdceryvností, se Samotou, s Dlouhověkostí (Speciální prapohádka), s Hudbymilovností, s Obžernou čtivostí, s Dočasností všech eonů.

A hudba nemusí v Evině pohádce O moci hudby znít, a přece vás ovine jako šněrovačka. Ženy vzdychávaly pro Mozarta, ale zjištěno, že může být ryzí hudebník i hudebně nenadaný manžel.

Další „prabajky“ knihy připomínají asi nejvíc apokryfy a jistý typ bych nazval svatebními před-příběhy. Příklad? Pohádka, která začala svatbou.

Odehrává se celá na tajuplném ostrově. Došlo zde k - politikou poznamenanému - sňatku a sporná jest jeho funkčnost. Ona ale už kategorie zvaná „manželství“ není vždy jistotou, ale kocábkou, ví se nejenom na pobřeží onoho ostrova. A to i v případě, kdy se na počátku nejedná o politiku! „A jak se stalo děťátko středem pozornosti princezny, princ se cítil osamělý a stále častěji se zavíral do pracovny.“

Ale ještě k apokryfům. V Evě a zahradě pokušení se ocitáme v samotném Edenu a vynoří se Lilith. A v pra-pohádce Kouzelná květina je stejná bohyně ještě pořád had.

A biblická Eva? Bude umět milovat, ale naučiti se také musí trochu pracovat.

Eva Válková napsala a sestavila knihu s minimalismem, ale úderným. I ta nejprostší z pohádek Princ a princezna ukazuje jako na dlani rozdíl mezi ženským a mužským způsobem jednání a uvažování. A fajn je mít, milé princezny, po ruce příhodnou chůva, u které si popláčete a která řekne (dejme tomu a zhruba) toto:

„Zrovna slunce nesvítí, protože je zataženo, ale slunce je pouze za těmi mraky a ne dál a šťastný je ten, kdo tohle ví i ve chvíli, kdy přijde peklo a bouřka.“

Ještě v dalším z Eviných příběhů se (jiná) princezna ocitá ve svazku s drakem. Princ ho totiž včas nezabil, a když to rozkaceně zkoušela sama, přišel čas si rozmyslet celou věc.

„A dali si pak to nejcennější. Společný čas. Ona… a drak.“

Ale princezna se musela stát trochu dračicí a drak se poněkud musel přiblížit princi. A oba? Uměli se pak už dívat po světě vždy i očima toho druhého.

Doporučil bych tu knihu (na letošním veletrhu Svět knihy se bohužel neprodává) manželským poradnám a dával ji jako občerstvení určitému druhu nešťastníků a nešťastnic. A víte kterému druhu? Prostě vnímavým čtenářům.

A díky tomu svazečku zůstanou možná čerství až do sta.

Eva Válková: Prapříběhy. Jako už 75. svazek edice Ulita vydalo Pro libris. Doslov Vladimír Novotný. Ilustroval Jiří Poslední. Plzeň 2025.

Prapříběhy (2025) | Databáze knih