CO ČÍST: Jak byl polapen mytický shoggoth
Gotické romány přelomu osmnáctého a devatenáctého století se dají dělit na strašidelné-přirozeně vysvětlitelné (např. Záhady Udolfa) a vysvětlené nadpřirozeně. Hodně podobné je to dnes s novodobými příběhy Sherlocka Holmese. A ne?
Někteří autoři totiž pokorně ctí původní zásadu Arthura Conana Doyla, podle které pátrá Sherlock ve světě skrz naskrz přirozeném, ale ti další si neberou servítky a žádnou podobnou zásadu nectí. Figuru Holmese, dá se říct, jistým způsobem zneužívají.
Někdy jim nestačí ani to. A předkládají - jako sci-fi anebo mystiku - i nové pohledy na jednou vyřešené, a to přirozeně vyřešené případy. Na Psa baskervillského, například. Jedná stejně i James Lovegrove v knize Sherlock Holmes a miskatonická monstra - a nijak ho nepodezírám, že by snad znal Součkův román Případ baskervilského psa.
I kdyby, zaonačil to se Psem po svém. Zrovna tak s Moriartym.
Tento zločinný matematik zahynul, jak víme ve Švýcarsku ve vodopádu, ale byl vzkříšen jako jistý R´luhlloiga, je si jist doktor Watson v díle Jamese Lovegrova. Což znamená…
Znamená to, že Lovegrove bezostyšně (a proč ne) propojil fantazii Doylovu, svou a Lovecraftovu. Zjara 1895 (tvrdí) potkali doktor Watson (ten o všem vypráví) a Sherlock Holmes člověka z amerického Bostonu hovořícího plynnou r´lyehštinou, tedy jazykem tzv. Prastarých, bytostí jiné dimenze. Tento muž je zjizven a nezná svou identitu; ale dá se vypátrat, že je to někdejší vědec a student Miskatonické univerzity v Nové Anglii.
Jmenuje se Zachariah Cobroy a takřka sám kdysi přežil dobrodružnou výpravu po řece Miskatonic, během níž měl být polapen mytický shoggoth.
Co dál, se blíží neuvěřitelnosti, ale nejneuvěřitelnější je tenhle moment (cituji):
Kromě toho jsme v ložnici v patře našli knihu Necronomicon.
Holmes jej strčil do kufříku vedle své vlastní kopie odcizené z Britského muzea. „Je to pěkný páreček,“ řekl a vydali jsme se přes mokřiny. Pohvizdoval si. Kdyby nás viděl někdo cizí, klidně by si mohl myslet, že jsme dva přátelé, co se vydali na procházku po venkově a ani jeden z nás nemá na světě jedinou starost.
Podle Lovegrava doktor Watson některé případy, když je zaznamenával, mocně „česal“ a zbavoval je na Sherlockovu prosbu fantaskního podtextu. Pes baskervilský tak vycházel z „portálu“ ve Velké grimpenské bařině v Dartmooru a teprve po roce 1927 (kdy skutečně vyšla poslední Doylova povídka se Sherlockem Hokmesem), napsal, jak je nám tvrzeno, Watson trilogii, kterou považoval za svou poslední vůli a kde světu nabídl interpretaci pravdy o svém příteli s lulkou.
Je pravda, že Lovegrave zachází s původním, pro mnohé holmesology svatým materiálem, až moc volně. Na druhou stranu nelze popřít, že mytický je i tenhle původní materiál. Co bereme jako skutečnost (a máme za citovatelné), velmi často skutečností není.
Příklad? Je to už dnes klasický Holmesův výrok „Elementary, my dear Watson“. Začnete-li ho v kánonu hledat, narazíte sice na ta slova v jedné (jediné) povídce (Mrzák), ale mezi ELEMENTARY a zbytkem umístil Conan Doyle 52 slov. Nikde jinde (a vlastně tedy ani zde) se výrok v kánonu nevyskytuje.
James Lovegrove: Sherlock Holmes a miskatonická monstra. Překlad Marek Čtrnáct. V edici Vendeta vydal DOBROVSKÝ. Praha 2025. 336 stran.
Sherlock Holmes a miskatonická monstra - James Lovegrove | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví