CO ČÍST: HLASY na střešní terase hotelu Central
O nové knize se dá referovat různě. Neměli bychom ji ale chválit, když jsme spoluautorem, jak se stalo mně u Hlasů (2025) Ivana R. Vičara (*1943), což je svazek, ve kterém najdete vedle Ivanových ilustrací taky 11 povídek, kterými jsou mj. Pan Ignác, Marie, Anděl, Zasvěcení, Šaman, Babička a (titulní) Hlasy. Obsahově to není záhadologie, ale každému z nás se v životě přihodilo párkrát něco těžko vysvětlitelného, kdy se mu rozum zastaví, jako když vypadne v kině stará promítačka. Ale zakroutili jsme asi hlavou a většinou si to pálili dál dálnicí. „Vlastně se to nestalo,“ ujistí se každý s odstupem. „Částečně se mi to muselo zdát. Je to blbost. Omyl. Přehlédnutí. Chybný výkon.“
Zdráháme se uvěřit! A je překvapivě těžké podobné příběhy zachytil, vyjmout je z paměti nepřekroucené a neudělat z toho banální fantasy či horor, ale nechat růst kousky života. Jako hřiby. Ivan to dokázal a dokonce mu Plzeňský kraj přispěl na vydání částkou třicet tisíc korun.
Sám jsem někdy moc „rozlítaný“ a úplně jsem na tuto spolupráci zapomněl, ale náhle přišel e-mail a zrovna jsem měl jako na zavolanou celý den volno, i píši příteli rád odpověď: „Zítra dopoledne v Plzni!“
Něco jsem si zařídil v tamním rozhlase a v 10. 30 jsme měli s Vičarem schůzku před hotelem Central, což je na hlavním náměstí přímo proti chrámu svatého Bartoloměje. Dostavil se od parkoviště trochu se zpožděním a vždy, když ho vidím, mám ohromnou radost, protože je prima chlap, jakých není moc. Zachoval si dětskost i navzdory chytrosti - a už jsem stál milimetr za ním v přízemním bystru, či co to tam vlastně je, a halasil: „Je to obklíčeno zvenku, celý hotel, Ivane, a jsi zatčen, vzdej se, půjdeš dobrovolně? Jsi ozbrojen?“
Ivan už mě ale zná, takže zachoval klid vzápětí jsme se vmotali do nóbl restaurace v prvním patře plné židlí se šílené žlutými potahy. Inu? Tajemství žluté komnaty.
Nikde neseděl jediný host a přistoupila k nám holčička, což byla mladá servírka, a povídala, že servírovat se bude až od jedenácti, ale můžeme prý svobodně vyjet výtahem na střešní terasu Centralu, kde se už servíruje jídlo-pití teď. A honosně. Ivanovi se k Bohu nechtělo, ale já tam opravdu ještě nikdy nebyl, takže jsme minuli recepci a šup do výtahu.
Central je dost vysoký hotel, ale když vyjdete na střešní terasu (pálilo slunce, bylo horko), tak se mohutný svatý Baroloměj s nejvyšší věží republiky vypíná ještě vysoko nad vás. A přes propast náměstí je to kousek. Mám výšky rád, ale sedělo mi také pletivo, které sem dali do stran a určité výšky, abych náhodou při jídle nevypadl. No, ale nemusíte se stravovat jen venku a na kraji střechy, jsou tam rovně hluboké boxy, vždy asi pro osm lidí, a tam lze zalézt při dešti.
Usedli jsme ale ke stolku nad ulicí, a protože Ivan přijel do Plzně vozem, pili nealko. Obsluha funguje, hosté včetně těch z Německa u stolu vedle měli dobrou náladu, Ivan měl pár našich knížek, já pár svých, ale rychle jsme je schovali. „Co nového?“ povídám.
„Budu vdávat vnučku.“
„Tu nejstarší?“
„Ano.“ Ivan má vnuček asi šest a tahle žije už pět let s vysoce schopným Vietnamcem, jenž organizuje síť podniků, kde se kouří vodní dýmky. Ale Ivan také řekl, že se dával dohromady a tři dni předtím pořád zvracel a myslel, že snad umře. „A to tě někdo otrávil?“ zahájil jsem náš rozhovor, který jsem nenahrával.
„Já ti nevím, co to bylo.“
„A to jsi ani nešel k doktoru?“ Ivanovi je koneckonců dvaaosmdesát, i když vypadá na pětapadesát.
„Nešel. Víš, jí ze zásady nechodím žádnému felčarovi do prvních tří dní nemoci. Taky tohle jsem přečkal.“
„Ale nevíš, co to bylo! A kreslíš?“ Ve Lhotě u Plzně má totiž ateliér.
„Na to teď není teď čas. Se ženou jsme se rozhodli, že prodáme barák v Horšovském Týbně a ona chce nově jeden pokoj u mě ve Lhotě. Tak to zařizuju, ale my jsme po desetiletá žili odděleně ve dvou domech a já ji navštěvoval jenom o víkendu, takže váhám, zda to bude fungovat.“
„Ale bude. Ale co děti? Ony ten barák v Horšáku nechtějí?“
Zavrtěl hlavou. „Ale až se prodá, něco samozřejmě dostanou.“
Uvědomil jsem si, že je ten dům dokonce čtyřpatrový a s velkou zahradou a že už předtím Ivan v Týně prodal penzion. který manželkou předtím vybudovali.
„Kdybys místo toho prodal barák tady ve Lhotě, asi za to dostaneš méně, co?“ povídám, ale vyvedl mě z omylu. Tento domek postavil svého času za pouhý milion na pozemku rovněž za milion, ale je tak blízko Plzně, že nyní má už jistě vše cenu nějakých deset milionů, zatímco kdesi v Horšáku zřejmě pozemky tak drahé nebudou.
A blížila se schůze Lyons klubu, které bývají v Centralu vždy druhé a čtvrté pondělí v měsíci, a Ivan mi navrhl, abych se stal členem. Povídám: „Ale já mám pocit, že to je pro movitější lidi, a jsem spíš chudý.“
Ivan zavrtěl hlavou: „To se mýlíš. Tam je plno lidí, kteří kolikrát ani nevědí, jak zaplatí každoroční členský poplatek.“
„Který je…?“
„2000. Ale máš pravdu, že je mezi námi hodně lékařů, a celkově se Lyns klub zaměřuje na pomoc nevidomým a částečně nevidomým.“
Rozhlížel jsem se z terasy, byla kus id nás i jiná fascinující střecha a viděl jsem kus náměstí a slepota v mé představivosti rezonovala o to víc… „Kolik na každou schůzi přijde tak lidí?“ povídám nedůvěřivě
„Asi dvacet.“
Ještě jsem se chtěl zeptat, jak dlouho schůze trvají, ale Ivan měl najednou naspěch, že ještě slíbil naší kolegyni Vlastě ze Střediska spisovatelů návštěvu a že jí veze chlupy psa. A strčil mi je zabalené až pod nos. „To bys nevěřil, ale dokonale zaplaší kunu.“
„A ona má Vlasta doma kunu?“
„Doma ne, ale mají chalupu na Šumavě s mladými a tam si chlupy, předpokládám, odveze.“
Závěrem o té naší knize. Je tam i má povídka Tequila, která je odvážně vyprávěná z pohledu čerte, co má sebrat na Zemi duši.
Jenže Ivan pořád buď kreslí, nebo píše a vše ďáblovi bezelstně nabízí, až ho úplně zmátoří. „MY DOLE nepotřebujeme povídky,“ povídá satanáš. „My nesoustřeďujeme ani obrázky. Jen ty duše.“ A Ivan nabízí mizerovi aspoň tequilu a ona chutná, ale zdá seto stejně na levačku.
„Ani tak mě neoblafneš.“
„Aby taky oblafl,“ ozve se kdosi a je to anděl a koukejme, na rozdíl od čerta má Ivana v řádném seznamu. Jak se ukáže, v Pekle je bordel a čet byl navíc vykuk a podrazák a jenom to tak zkoušel; oni v Pekle ani pořádné seznamy nemají.
Takže se to zdá vyřešeno mírem, jenže Ivan nabídl prezentaci svého nadále rozdělaného díla i andělovi a také toho to zmohlo, takže se ve finále i on loučí: „Tak zatím.“
Do sta Ivanovým let má přece i anděl času dost, nemyslíte?
A nenebeská fakta závěrem? Ivan je absolvent ekonomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a pracoval jako ekonom a auditor. Od mládí kreslil. V Českém Lese provozoval penzion Pivoňka a jeho budování líčí kniha Robinsoni na Pivoni (2016), interesantní hlavně tím, že jsou manželé Vičarovi vylíčeni z pohledu svého psa.
Ale Ivan celkem napsal čtrnáct knížek a jeho Faustovi a Zuzance je letos dvacet let. Mj. následovaly (deset let starý) román Tsunami (2015) a několik básnických sbírek. Ačkoli jsou ty knížky vzorně distribuovány Kosmasem i dalšími řetězci, k dostání se taky najdou v galerii Bonifác ve Lhotě u Plzně a na adrse ivan.vicar@gmail.com.
Hlasy - Ivan R. Vičar | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví
