S tím sexem opatrně, vážení. Tady jsme na pomyslné Kampě dětí a vězte, že vždycky v srpnu míval (a to třiadvacátého) narozeniny švédský spisovatel - a překladatel - Nils-Olof Franzén (1916-1997), někdejší ředitel tamního rozhlasu, Ještě letos uběhne 110 let od jeho narození a neznal jsem ho osobně, ale tady mi připadá, že ano, protože mi s dětstvím splývají hned tři jeho humoristické detektivky o - extrémně schopném - soukromém konzultantovi Agatonu Saxovi.

V překladu Dagmar Pallasové vyšly roku 1968 v KODu nákladem dvacet tisíc výtisků! Ale pak to asi nějak dostalo zaracha (nebo nevím)… Ale tři přeložené části cyklu máme „doma“ a jmenují se Agaton Sax a stařík s kozí bradkou, Agaton Sax a zloději briliantů a Agaton Sax a byköpinská hostina. Jsou ovšem jen druhou třetinou rozsáhlejší série.

Posledně zmíněná próza byl před půlstoletím rovněž zfilmována (1976) a švédská a britská televize adaptovaly i některé další části. Mezi roky 1955 až 1978 napsal Nils-Olof Franzén celkem jedenáct pokračování a do jisté míry se soustředil na to, aby byla alespoň část jeho díla přeložena ve Spojeném království. A to se dělo a jako první se v Londýně objevily už zmiňovaní Lupiči briliantů (1965, švédsky 1959), ale pak i další Saxova dobrodružství, a to vždy s typickými obrázky Quentina Blakea, jinak i známého ilustrátora knih Roalda Dahla…

Ve staré dobré Anglii není dodnes vydána už jen kniha Agaton Sax och de okontanta miljardärerna (1967). A zda se pátrač pro Ostrovy opravdu tak hodil a nabízel?

Ano. Během luštění svých případů pilně spolupracuje se Scotland Yardem a létá do Anglie rovnou z ploché střechy svého domu ve švédském Byköpingu (městečko je fikcí), a to soukromým vrtulníkem Hermes. Měl prý to do Londýna přesně 1 210 km, a vždy, když zdárně přistál v Anglii, zamířil rovnou za dobrý přítelem, jímž byl „nejvyšší policejní inspektor Scotland Yardu“ Josuah H. Lispington.

A jinak? Ve Švédsku žil Agaton stylem starého mládence a nelze si odmyslet, že - na rozdíl od Sherlocka Holmese, dejme tomu) - souběžně zvládal vydávat vlastní noviny, spolehlivého to Byköpingského kurýra, jehož úroveň autor charakterizuje takto: „Jako vynikající novinář je hbitý, důvtipný, pohotový a… A především o všem důkladně zpravený.“

Sax je prostě druhý Tintin, ačkoli vizuálně spíš připomíná Hercule Poirota. Nosí staromódní tvrďák, disponuje sedmicí dýmek a má na každý den týdne jinou. Vaří mu oddaná teta Tilda a ta i pomáhá s reakční prací. A jinak má tento investigativní novinář i psa, nicméně jeho silný vztah s Lispingtonem je ještě vřelejší. Rozhodně lepší, než kterýkoli vztah, co kdy měl velký Sherlock s inspektorem Lestradem.

I když… Jedna podstatná podobnost se najde. Taky Lispington je, celkem vzato, neschopný.

V podstatě se dokonce zdá, že nebýt Švéda, byla by celá britská policie v loji. Dobrodružství Agatona Saxe mě baví dodnes a je to solidní parodie, aniž by žánr moc shazovala. O luštění záhad vás příběhy taky nepřipravují. A Lispingtonova nepraktičnost? Ani náhodou mi nevadí, anžto on je gentleman a přátelství schopen. Dokonce… Občas je, ehm, schopen i některých silnějších emocí. Sice zůstává britsky klidný, ale neříká jenom strohé „proklatě“, on říká (a cituji) „proklatě, třikrát proklatě.“

Tedy žádný studený čumák, že. Abych se pokusil o žert. A navzdory tomu, že se první příběhy odehrávají už v padesátých letech dvacátého století, užívá Sax k řešení zločinů vedle vlastního mozku občas i počítač, který si zkonstruoval. Do série to vnáší jistý méně nápadný prvek science fiction. Ale podstatnější je pátračova lidskost a rozhodnost, se kterou doplňuje - vedle zmíněného Yardu - i muže z Interpolu. Co by si bez něj ti gentlemani počali! „Kroky stejně spěšnými jako rozhodnými kráčel známými chodbami k Lispingtovově kanceláři. Inspektor stál u okna, nervózně si mnul ruce, spěšně se otočil a na tvářích mu zahořel oheň naděje v podobě dvou okrouhlých skvrn. Skoro utíkal k Agatonovi a tiskl mu plačíc obě ruce. „Díky, drahý Mr Saxi!“ vyhrkl. „Jsem skutečně nešťasten, že vás unesli, sotva jste přiletěl do Londýna.“

„Ale to vůbec nic nebylo,“ hladil si Agaton ukazováčkem knír. „A řekněte mi, inspektore Lispingtone, raději: co obsahuje ukradená velká kartotéka a jak se stalo, že zmizela?“

Inspektor Lispington zhluboka vzdychl a posílil se douškem jablečného moštu známé švédské značky Pozoun. „Obsahuje jména několika tisíc mezinárodních zločinců, jejich popisy, fotografie, otisky a přesný seznam všech známých přečinů, jichž se dopustili. A je tam zaneseno i množství neznámých zločinců a pachatelů.“

„Neznámých?“

„Takových, které sice neznáme, ale předpokládáme, že existují. Je to strašlivé neštěstí, že byla tato kartotéka Scotland Yardu ukradena. Stovky zločinců budou teď varovány tajnou zpravodajskou organizací podsvětí. Ale naštěstí…“

„Ano?“

„Naštěstí je psána šifrovaně a nemůže ji číst nikdo, kdo nemá k šifrám klíč, který je dobře uzamčen v této budově.“ S nepatrným gestem dodal: „A klíče vždycky zamykáme. Pokoušel jsem se přimět britskou vládu, aby to celé pochopila, ale ta se jen zlobí a zlobí a čím dál tím, víc.“

Nelze popřít, že byl Franzén nápaditý, ale je zajímavé, že se lehce inspiroval existujícím už švédským detektivem Ture Sventonem, jehož prvních šest dobrodružství knižně vyšlo v letech 1948-1955. Autorem je Ake Robert Holmberg (1907-1991) a taky ty příhody se dostaly na český trh, i když teprve po převratu, zhruba před dvaceti lety, a vyšly jako knihy Detektiv Sventon se ujímá případu, Detektiv Sventon v obchodním domě a Detektiv Sventon na poušti (2005-2007).

Mne ovšem Sventon už do osrdí nezasáhne. Já zůstanu u Agatona - se všemi jeho zastarávajícími humory a vynálezy a hesly typu:
„Jaká stanice?“
„Příští stanice Braxington.“

Veledetektiv Agaton Sax - Nils-Olof Franzén | Databáze knih