Zlatý máj byla „kritická revue umělecké tvorby pro mládež“ a začala vycházet roku 1957, kdy se nepatrně blýsklo na lepší či zdánlivě lepší časy. Neblýsklo se na nebi, neblýsklo se v květnu, ale v Máji.

Vítězslav Kocourek nejprve blýskl jen málo maloučko a uveřejnil text Co s dobrodružnou literaturou pro mládež? Inu, co? Jistěže ji neradil pálit.

Věnoval se ale víceméně jen zahraničním dílům, tak jako později v jiném článku i Milan Uhde. Současně se v jiném časopise jménem Knihovník optal Ota Jiroušek, zda opět půjde v knihovnách půjčovat Foglar a Karl Friedrich May; ono to totiž nebylo možné. Zapovězeno režimem, jenž byl idiotský na kvadrát. Jiroušek snad stoprocentní idiot nebyl, takže psal, že by „po drobných úpravách“ znovu vydal Hochy od Bobří řeky a Když Duben přichází.

V prosinci 1957 konečně zmínili Foglara taktéž ve Zlatém máji. Negativně. Sice nenapsal „psovi psí smrt“, ale skautský vůdce (tedy původně) František Továrek přišel s článkem O dobrodružství…, kde si „skautského demagoga“ decentně mazal na chléb.

Ale kritik František Benhart napsal naštěstí do stejného čísla článek Proč už nezní Píseň úplňku? Redakce Máje akceptovala následnou diskusi (přes dvacet textů) a uzavřela ji v květnu tvrdě slovy kritika Zdeňka Heřmana. Co tam říká? Prý by nebylo na škodu vydat znovu jednu knihu od Karla Maye a jednu foglarovku, ale zřetel je třeba klást na tvorbu „těchto dnů“. Na dílo páně Paškovo, například. Tím zde nic nechci rozpoutávat proti Mirko Paškovi, ale on byl tehdy guru. Ne Foglar.

V srpnu 1962 se Jaroslav Foglar (zvaný Jestřáb) obrátil na bývalého člena vlastního oddílu Zdeňka Karla Slabého, nyní spisovatele a právě redaktora Zlatého máje, a poprosil, celých pět let po vzniku Máje, zda by s ním třeba neudělali rozhovor.

Slabý o tom tedy promluvil se svým šéfem Vladislavem Stanovským a souběžně získal článek Petra Sadeckého s podtitulem Poznámky k trampingu a Jaroslavu Foglarovi. Rozhodl se, že ho zveřejní, ale přepracování bylo nutné.

Sadecký, později muž velmi nechvalně pověstný, se s Foglarem seznámil díky tatínkovi a tento tatínek dokonce Foglarovi později doporučil byt v Křišťanově ulici. Proč? Rodina Sadeckých tam bydlila.

Po nastěhování Foglarovi vypomáhali. To již byl Petr fuč (emigroval), ale jeho bratr Michal se stal členem Foglarova oddílu. Zajímavé jsou cesty osudu.

A redakce Zlatého máje? Vyzvala Foglara k sepsání obrany vlastních knih a Sadeckému vyšel roku 1964 v třetím čísle emotivní článek Pro mlčí Jaroslav Foglar? Vladimír Kovářík navázal svým textem a statí Dejte mně konečně slovo! pokračoval Foglar sám. Ale kriticky do něj hned začali bubnovat Václav Stejskal a Zdeněk Vavřík. Z uměleckého hlediska nebyl pro ně Foglar hodný ani smetáku. Jeho úspěch u dětí byl pro ně pro oba irelevantní.

Příznivější je stať „ábíčkového“ Vlasty Tomana. Ten ostatně dával Foglarovi ve svém časopise prostor. Jako nikdo jiný tehdy. Devět čísel Zlatého máje trvala asi dvouletá diskuse a Zdeněk Slabý tvrdí ve svých vzpomínkách, že „šéfredaktor nakladatelství Stejskal“ mu dal následkem toho znát, že velmi lituje, že mu vůbec dobré místečko v Máji dohodil. A že Stejskal pak „využil normalizace“ a Slabého propustil.

Na závěr této diskuse chystal Foglar rozsáhlou reakci, ale dostal šanci pouze na pár řádcích. A pozor, veškeré tyto články shrnuje nová knížka Jestřábův Zlatý máj a konkrétně je zveřejňuje ve druhé části, která se zove Jestřáb hodnocený 1964-1965.

Autory této části jsou mj. Anton Hykisch (Slovensko), Nataša Tanská, Jaroslav Tichý, Alexej Pludek (“Já patřím k těm, kteří by úkol redigovat Hochy od Bobří řeky přijali!“), Halina Skrobiszewska (Polsko), Marie Váňová, Bohumil Jírek, Jan Červenka, Oldřich Syrovátka, Jiří Zachariáš, Evžen Zámečník, Jiří Stegbauer, Miroslav Čvančara, Zdeněk Pírek a František Ulč, ale mnozí jen jako autoři čtenářských příspěvků-dopisů.

Třetí část knihy Jaroslav Foglar hodnotící 1964-1969 přetiskuje - možná překvapivě - spoustu Foglarových vzletně psaných recenzí. Například na knihy Miloše Zapletala Kouzelné brýle a Pokladnice her, na tři Knížky pro robinzony, na Chemika detektivem a další svazečky slavné edice Oko (Fyzikální kratochvíle, Sport a hry), nebo Švadlenkovu „magickou“ knížku Kouzla nejsou žádné čáry.

Zástupce šéfredaktora Zdeněk Slabý (připomeňme, že i on býval ve Foglarově oddílu) oslovil „Jestřába“ ohledně těchto recenzí anebo i glos už koncem roku 1963 a Foglar za šest následujících let reflektoval ve Zlatém máji takřka dvacet knih, i když takřka jenom svazky edicí Jak? a Oko. Recenzovat beletrii mu nedovolili. Dnešní komentář k těmto jeho článkům napsal do knihy David Kroča, ale fakticky je převzat ze staršího foglarovského sborníku Fenomén Foglar (2007).

Čtvrtou částí této knihy je oddíl Jestřáb hodnocený i hodnotící 1966-1970. Zde najdeme článek od Stanovského Nový Foglar, texty Otakara Chaloupky Foglarův návrat a Foglar trochu fádní (to se kritizuje Boj o první místo), odsuzující texty Vladimíra Nezkusila o foglarovkách Když Duben přichází a Chata v Jezerní kotlině, Továrkův obdobně kritický článek a Foglarovu odpověď (ještě směla vyjít), dále text Oldřicha Syrovátky a Jestřábovo působivé povídání Jak se dívám na obrázkový seriál (v pátém čísle v roce 1969). A Foglara chválí také Miloš Zapletal (teď v lednu mu bude pětadevadesát), a to nad novým vydáním knihy Přístav volá (8. Zlatý máj z roku 1970).

Objekt zájmu chtěl na všechny kritiky reagovat rozsáhlým vyjádřením, jež skutečně napsal v prosinci 1970, ale Zdeněk Slabý mu to rozmluvil. Redakce Máje se chystala už dřív zveřejnit jako přílohu část foglarovky Poklad Černého delfína, ale to zase znemožnil znalec dětské literatury Václav Stejskal. Asi jako i Pionýr musel (1965) přerušit zveřejňování Hochů od Bobří řeky.

V šedesátých letech Jaroslav Foglat naštěstí i rozsáhle spolupracoval s rozhlasem a pět sobot roku 1967 probíhala o něm diskuse ve slovenském deníku Práce. Hochy od Bobří řeky přeložil spisovatel Hykisch do slovenštiny pod titulem Chlapci od Bobrej rieky.

A pak následovala takřka dvacetiletá pauza. Prázdnota. Díra. Čekali, že Foglar zemře. Nezemřel. Po Listopadu se naopak vrátil i do Máje, a to rozsáhlým rozhovorem, kde se ptá právě Zdeněk Slabý. Zveřejněno bylo i několik článků a studií o jeho díle, ale Zlatý máj roku 1997 zanikl.

Tahle kniha o vztahu Foglara a onoho časopisu vznikla díky pečlivé práci Romana Šantory, který materiál rozdělil do výše zmiňovaných částí a napsal zasvěcené komentáře ke každé. Výsledný svazek je, ano, především (anebo jenom) dokument doby a ukazuje, co bylo v letech šedesátých (a spíše ještě v jejich druhé polovině) už možné… a co ani tenkrát ne. Někdy jsme svědky neskutečného pokrytectví, lhaní do kapsy, přízemnosti, předběžné opatrnosti, předposranosti, ale jistě, taky odvahy. Je to neuvěřitelné, ale revue vlastně riskovala. Nu, a snad každý spisovatel sní (někdy) o tom, že bude natolik kultem, až o něm nakonec zveřejní i publikaci podobnou této. Chtěli by takovou. Foglar ji mnoho let po smrti má, ale taky za to draze zaplatil.

Jestřábův Zlatý máj. Jaroslav Foglar hodnocený a hodnotící (1957-1970). K vydání připravil a texty doprovodil Roman Šantora. U příležitosti 60. výročí Diskuse o knihách Jaroslava Foglara v časopise Zlatý máj vydala Skautská nadace Jaroslava Foglara. Praha 2024. 156 stran.

Kupte si – Jestřábův Zlatý máj: J. Foglar hodnocený a hodnotící (1957 - 1970)