Jaroslav Foglar, zvaný skauty Jestřáb, jehož matka měla papírnictví, byl extrémně psavým „člověkem slova“ a vedle kronik svého oddílu Hoši od Bobří řeky si vedl intimní, osobní deník, který nikdy a v žádném případě neplánoval zveřejnit. A nepředstavoval si jeho odhalení ani ve chvílích po sametovém převratu, kdy se kdesi vyjádřil: „Teď by ode mě najednou vydali i telefonní seznam.“

Výbor z tohoto deníku přesto právě vychází, a ještě než propukne léto 2025, dočkal se druhého svazku, který má rovných 600 stran a sleduje Foglarovy roky 1938-1941, tedy klíčové chvíle jeho života, kdy mj. napsal a zveřejnil významnou část komiksu Rychlé šípy nebo román Chata v Jezerní kotlině.

Jako fanoušek jsem si tu knihu nemohl nepořídit, i když znám hlas některých foglarovců, co považují její vydání přinejmenším za neetické. Ba jsou zhnuseni a mají - koneckonců - kus pravdy.

Když si totiž představím člověka tabulu rasa, který předtím ani žádný Foglarův životopis nečetl a leží přesto v těchto zápiscích, trhal bych si vlasy a obávám se, že by podobný modelový čtenář získal zcela zkreslený pohled na život a dílo „velikána“. A nejméně v tom směru je tudíž „násilné“ vydání deníků zavádějící.

Místy dokonce cítíme nespisovatelskou rutinu. Automat ale nikdy a Foglar k datu dne vždy připojí, jaké bylo počasí, a v lepším případě i to, jakou měl náladu. A hle, často nedobrou.

„Narazíme na smutek, únavu a pocity zmaru,“ konstatuje Roman Šantora úvodem a nezakrývá, že Foglar vychází ze stránek deníku jako ryzí morous a věčný stěžovatel. „A tím podle vzpomínek jeho souputníků zcela jistě nebyl.“

Deník má navíc zlom. Dochází k němu na podzim 1940. Hle! Najednou cítíme, že si autor uvědomil: I tyhle zápisky se koneckonců mohou dostat do rukou nacistů. Takže… Po zákazu organizace Junák náhle z deníku zcela mizí veškeré zmínky o oddílu! Autocenzura jako vyšitá a… „V zápise z 21. 12. 1940 nenajdeme ani zmínku o vánoční besídce v Římské ulici, z níž se zachovala fotografie. Na výpravu do Prokopského údolí pak míří podle deníku Jestřáb sám, i když se reálně jednalo o oddílové podniky. A v létě 1941 se nechystá na tábor, ale (podle deníků) „jede na dovolenou“.

Výchozím materiálem pro knihu byly skeny deníků pořízené Romanem Šantorou. Zatímco předchozí svazek zahrnul roky 1920-1937, druhý končí v červnu 1941. Proč? Protože nacisti těsně předtím zakázali časopis Mladý hlasatel - a tím co mouchu (pro ně) zabili celou klíčovou etapu Foglarova žití.

Foglar psal své soukromé deníky do měkkých školních sešitů formátu A5, které balil do různobarevných papírů a čísloval. Ale některá místa jsou bohužel nečitelná a editoři je bohorovně vynechali. Jak pak zvíme na straně 593, a tedy v samém závěru, cíleně byly utajeny a nezveřejněny „záznamy ryze osobního rázu“.

Možná by výsledná kniha byla místy až trochu šedá, nevím, ale editoři deník doplnili rozsáhlou obrazovou přílohou, dokládající popisované události.

Jednak to jsou fotografie, ale jde i o Foglarovy kresby, anebo i dosud neznámé články pro časopisy.

Jaký mám osobně pocit z druhého svazku deníku. Myslím, že vyjít určitě měl (udělali dobře), a stručnost tu pro Foglara znamenala den do den… opravdu hodně řádek, které… mu snad byly až jakousi terapií. Na ukázku teď ocituji zápis ze soboty 28. května 1939. Jaroslav Foglar: „Pochmurno, dost chladno. Jsem zase zničen. Bukvajová mluví, jak je plno pomluv o mně. V klubovně odpoledne skoro nic neuděláno… Píšu načisto tři stránky Jezerní kotliny (Slavnost červeného nebe).“ A ještě jeden „morousův“ zápis: 10. 1. 1940. Dnes je premiéra divadla Tábor ve Sluneční zátoce. Přes poledne se převlékám. Ráno jsem se holil. U Odkolků kupuji za Kč 41, 50 sušenky pro trachtaci. Dr. Bulánek mě žádá o fotografii z generálky pro časopis Zpravodaj. Vybral si dvě, jednu vrátil. Zvu na divadlo i pana ředitele Vitáska. Přeje hodně zdaru.

Na premiéru jde Pumík (Foglarova matka. Pozn. IF), pí Chlumecká s Jiřinou a dr. Bureš. Mám trému a strach. Ale v redakci plno kluků - návštěv. Utíkám do divadla, jsem tam v půl čtvrté (začátek má být o čtvrté) - a už plno lidí. Divadlo je plné…“

Zatímco první svazek budil občas rozpaky, tady se dá už hovořit o podnětném, plnohodnotném dokumenty, místy až neskutečně obsažném. Měl snad zůstat zastrčený v Památníku národního písemnictví? Nesmysl. A je venku, což fajn, a je paradox, že přestože válka přinesla krušné časy, morous Foglar zažil tenkrát jedno z nejplodnějších období své kariéry.

Vytvořil nejúspěšnější tehdejší časopis (s dr. Burešem), napsal sto dílů Rychlých šípů (s neskutečně vypiplanými scénáři), během jediného měsíce napsal i knihu Pod junáckou vlajkou a mj. mu vyšel fascinující román Záhada hlavolamu. A dokonce… Divadlo. Premiéru měla i Foglarova divadelní hra. A zde zápis z 27. 9. 1940:

„Budeme se s redakcí stěhovat do třetího patra. Uzavřeli jsme pak s Japonskem. Večer jdu ke Kobesům. Míla mně dává a conto 500,- a beru pro Hojnu nevázaný Boj o první místo a Jezerní kotlinu. Doma večer dlouho dumám nad sešitem Finance. Pak píšu hodně do Záhady hlavolamu.“

Jaroslav Foglar: Začínám psát Rychlé šípy. Výbor z deníků 1938-1941. Edičně připravil Jan Šulc. Obrazový doprovod Roman Šantora. Spoluvydavatelé: Skautská nadace Jaroslava Foglara, Památník národního písemnictví. Vydal Albatros. Praha 2025. 600 stran.

Začínám psát Rychlé šípy - Roman Šantora, Jan Šulc | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví