CO ČÍST: Errol aneb Škvorecký
Moji rodiče-učitelé „ujížděli“ na Škvoreckém. Když jsem dospíval za tuhé normalizace, vnímal jsem téhož „nebožáka“ jako navždycky zapovězeného tátova Mistra mimo hru. Jako bídníka. Ještě na gymnáziu (1978-1982) jsem si - ani vzdáleně - neuměl představit, že by se vrátil - z Kanady - a dočkal se v zap-děných Čechách Spisů. Stalo se.
Teď by mu zrovna bylo sto (zemřel 3. 1. 2012 v Torontu) a vida, na pultech listuji opulentní biografií Errol od (svého vrstevníka) Michala Přibáně (*1966), který možná původně taky nevěřil, že to praskne. To je jedno. Škvoreckého jsme navzdory prostorové bariéře vnímali oba.
Na sedmi stech stránkách ale čtu zatím jen o spisovatelově osudech do roku 1969. Pak zůstal v Americe a o tom bude Přibáň teprve vyprávět. Zůstal tam, ale… Zbaběle a zap-děně sotva. A založil i známé nakladatelství, zatímco pár zdejších papalášů včetně jistého pana Fojtíka, velmi nedávno zesnulého, to vnímalo jako útěk ubožáka.
Josef Škvorecký zůstane jedním z největších našich prozaiků a esejistů a komu to nedošlo doteď, toho detailní Přibáňova studie trkne. Ne. Potrká. A kdo ví, ale nepolíbení si možná nově od Josefa i pár věcí přečtou.
Současně je skutečností, že mnohý autor vydal celé žití, aby je tavil do knih (platí to zrovna u Škoreckého násobně), zatímco životopisec tavbu skládá zpátky na hromádky původně žitých míst. Do rekonstrukce. A pro velkou množinu chytrolínů, co si Přibáně prolistují, se stane původní život podstatnější díla.
Škvorecký prožil dětství a mládí v Náchodě, kde byl jeho táta bankovní úředník. Sice odmaturoval již roku 1943, ale vysokoškolská studia filozofie a angličtiny zahájil teprve po válce a dokončil je dokonce až po dalším převratu. Roku 1949.
Od roku 1953 byl Josef Škvorecký redaktorem pozdějšího nakladatelství Odeon a od roku 1956 pracoval v časopise Světová literatura. Roku 1958 si vzal zpěvačku, překladatelku z francouzštiny a (nynější) spisovatelku Zdenu Salivarovou (*1933) a počínaje rokem 1963 byl na volné noze. Napsal i těmto krajům se tenkrát dosti vymykající práci Nápady čtenáře detektivek (1965) a prahl navázat - nevytvořenou už - knihou Nápady čtenáře science fiction.
Jeho obrovskou erudici si ozřejmíte i pouhým nahlédnutím do konkurenční tehdy příručky Umění detektivky (1962) Jana Cigánka, kterou vydal budoucí Albatros. Nikterak nezatracuji ani toto dílo (o kterém vyšla v té době v Plameni uštěpačná recenze s titulem Umění cigánit), ale je tragickým, že byla informovanost v těch časech natolik chabá. Až natolik, že se i Cigánkovy kapitoly staly v roce svého vydání jistým přínosem… To snad ano, ale s Nápady od Josefa se srovnat stejně nedají a měl jsem obrovské štěstí, že mě tatínek na Errolovy dějiny detektivního žánru upozornil už jako kluka; takže jsem v nich ohromen ležel, ba jsem otci nevratně poškodil cenné časopisy Plamen, když jsem dílo odsud vytrhal. K přečtení je dnes zde (Škvorecký, Josef : Nápady čtenáře detektivek) a představuje v úvodu až neskutečnou adoraci Edgara Allana Poea, Wilkie Williama Collinse (neprávem dnes přehlíženého) a Charlese Dickense, ke kterému jen poznámku. I Dickens „spoluzaložil“ detektivní žánr, to se stalo, a Josef „Errol“ Škvorecký plně chápal, že byl - přesto - velký umělec. A že spoluzakládal bokem. Za nejlepší Dickensův román ovšem Josef určitě neměl Ponurý dům, a to ačkoli právě tady vystupuje - svébytný - pátrač seržant Bucket.
Ponurý dům je přitom zvláštní výjimkou z jiných důvodů. Právě ta kniha je Dickensovo vrcholné vzepětí, aniž to mnoha čtenářům kdy dojde, a víc o tom v knize Harolda Blooma Kánon západní literatury. Ale ke Škvoreckému.
Zbabělce (konec války věru nepatetizující) měl hotové už roku 1949, ale vyšly teprve roku 1958, aby nastal poprask. Popraskem i dílem se pan Přibáň obírá víc než podrobně a - jistěže - se zabývá i původní, ještě nekrácenou verzí, která se mohla objevit (a taky objevila) teprve po sametovém převratu.
Výborné jsou i mnohé povídky, například s židovskou tematikou (Sedmiramenný svícen, 1964), a hvězdu největší zaslouží faulknerovská novela Legenda Emöke (1963), dnes přeložená do mnoha jazyků. Možná je právě tenhle zářez onou zlou, nešetřící nic perlou, dokumentující banální princip malé české povahy.
Spoustu próz, včetně Tankového praporu (1954), ale Škvorecký v Československu prvního období svého života prostě vydat nemohl. Nebyla na to jakákoli šance; ale je pravda, že se mu povedlo zveřejnit detektivky a vtipnou humoristickou knihu Ze života lepší společnosti (1965). Napsal i řadu filmů a například Schorm zrežíroval (1968) jeho Farářův konec.
U knihy Michala Přibáně byl jeden problém s fotografiemi, protože si manželé Škvorečtí nezaznamenávali jejich autory. Proč taky: snímky měly mít jen soukromý účel. A pak… Do digitálního archivu Společnosti Josefa Škvoreckého přibývalo od roku 1990 mnoho dalších, ale jen anonymních snímků…
Kniha je čtivá a autor, přednášející na Vysoké škole kreativní komunikace a současně působící v Akademii věd, ostatně byl nedávno nominován na cenu Magnesia Litera - za práci V různosti je síla (2023).
Ještě se ale vrátím k povídce Život v našem městě, pozdějšímu základu knihu Ze života lepší společnosti, nad níž jsem se jako dítě smál. Vznikla už roku 1952 a Škvorecký ji zaslal z vojny k Vánocům „své“ Marii, do níž byl nešťastně zamilován. Text doprovodil vlastními obrázky a i písmem se stylizoval do perspektivy devítiletého chlapce. Vypravěčem je Josef Krátký, žák „třetí třídy obecné školy chlapecké“ v Náchodě třicátých let - a hoch svět líčí tak, jako by dál a dál psal slohové cvičení. Napodobuje sice oficiózní podobu jazyka dospělých, ale úplně neuměle. „Moje matka jest milostivá paní. Taktéž máme paní, jež meje schody a nádobí.“
Jenže to Škvoreckému nestačilo a… „Mně stále nikdo nepíše, ačkoli já napsal jsem k Vánocům Všem,“ sděluje Marii začátkem roku 1953 z vojny - i dál jazykem Josefa Krátkého. „A přece jsem Tvému muži, jenž vzal mi všechno, už třikrát napsal a on mně ani jednou. Avšak ty obdivuješ se jeho bezcharakternosti, avšak ode mě očekáváš vůči němu dobrotivost. Já potřebuji dopisy jako každý voják, ale nedostávám je. Neb ani naše Anča mi nenapsala… Ty jsi hodná, avšak ne dosti, neb jinak zamilovala by ses. Avšak aspoň napiš mi.“
Přibáňova kniha nepostrádá ani obsáhlý rejstřík, kterému vedle Lubomíra Dorůžky dominují především Jan Zábrana, František Jungwirth, Pavel Kohout, Jiří Kolář, Vítězslav Kocourek, Václav Černý, Jarmila Emmerová, Václav Havel, Ernest Hemingway, Warren Miller, Bohumil Hrabal, Josef Hiršal a také - výše zmíněná - Marie Štichová-Vašáková… a Jana Brejchová. Na dokončení biografie a vše, co se odehrálo po odjezdu do torontského exilu, si budeme muset nějaký pátek počkat, ale vyloučeno se mi nezdá, že nejpodstatnější je svazkem Errol vyřčeno, definováno, rozkryto anebo odhaleno. Objekt výzkumu je teď asi v jiných světech a - pravděpodobně - zamáčkl slzu.
Michal Přibáň: Errol. Josefa Škvoreckého život první 1924-1969. Vydalo nakladatelství Host a Ústav pro českou literaturu AV ČR. Praha a Brno 2024. 728 stran.
