CO ČÍST: Egon Bondy a Státní bezpečnost
Nová kniha Zbyněk Fišer. Egon Bondy a Státní bezpečnost má dvě části. Skládá se ze studie Miroslava Vodrážky a z edice archivních dokumentů Státní bezpečnosti let 1949-1989. Ty vybíral a opatřil poznámkami historik Petr Blažek a je jich 234, nicméně v původním konvolutu jich bylo přes tisíc.
„To nějak tušili všichni!“ smetl „Magor“ Jirous se stolu v jednom televizním dokumentu problematiku prodeje duše-úpisu Státní bezpečnosti v případě Zbyňka Fišera-Egona Bondyho (1930-2007), filozofa známého i ze řady Hrabalových knih.
„Tušili,“ konstatoval Magor, ale tušit souvislosti je méně než vědět… a znát rozlohu viny k obzoru. Je skutečně větší, než se dnes všeobecně cítí. Je.
Syn armádního plukovníka Bondy byl a nebyl disident. Nepracoval a udělal si v šedesátých letech doktorát, ale ve čtyřech obdobích (poprvé 1952-1955) v podstatě žil z platu tajné komunistické policie. Pod krycími jmény. Ta jména jsou dnes známa a znějí Klíma (1962-1968), Zbyněk (1973-1974), Mao (1974-1977) a Oskar (1985-1989).
Donášel v podstatě na kohokoli, ani zdaleka tu není jen udání na filozofa Jana Patočku, a v letech 1961-1989 byl Bondy úspěšně nasazen do mnoha a mnoha akcí. I tak se takřka naplnila slova z návrhu jeho přítele-bezpečáka Jiřího Kořínka (15. února 1961): „Možnosti našeho kandidáta pro spolupráci jsou prakticky neomezené.“
Vraťme se na pár vteřin zpátky, až do let čtyřicátých. 2. prosince 1949 se - jako devatenáctiletý - dostal do hledáčku díky výpovědi Záviše Kalandry, který jej charakterizoval takto: „Surrealistický básník, podle vlastních slov člen komunistické strany a ještě loni posluchač Vysoké školy politických nauk. S Janou Krejcarovou ke mně prvně přišel někdy loni v létě a hned mi předložil na stroji psaný plán marx-leninského školení, kde mi přidělil témata Lenin, Stalin, Trocký a historický materialismus. Teprve za týden jsem poznal, že mám co dělat s mladými fantasty, a Teige mi potvrdil, že oba patří spíš do blázince… Jsem si vědom (dodá v téže výpovědi), že jsem se dopustil protistátních činů, jež je nutno označit jako špionáž, a že jsem jimi poškodil republiku a její řád.“
V květnu 1954 StB Bondyho zatkla a začala vytěžovat. Vypovídal, zprávy jsou dlouhé a detailní. 29. dubna 1959 třeba probírá spisovatele a lékaře Zbyňka Havlíčka a jeho styky s Teigem, Kalandrou, Effenbergerem a Mikulášem Medkem. V únoru 1961 ho podprapočík Kořínek v dodatku k vázacímu návrhu vylíčil jako spořádaného muže, už dva roky žijícího v manželství, otce jednoročního syna Zbyňka.
„Bylo potvrzeno, že se o rodinu pečlivě stará,“ zvíme. „Bude použit k…“ Atd.
V šedesátých letech předal Egon Bondy, vzývaný tehdy Hrabalem, 181 zpráv o studentech i profesorech na vysoké škole, o katolických aktivistech atp.
Jen do konce léta 1976 podal, už jako Mao, dalších 110 zpráv, vyhodnocených tajnými jako „dobré úrovně“. Nedělal si z estébáků nikdy p-del, ačkoli se jich nebál, a pracoval profesionálně. Roku 1974 ho proto poslali až do Berlína - za podporovatelkou našeho disentu Sibyllou Plogstedt - a roku 1975 putoval ze své Nerudovky do Spojeného království, kde navštívil emigranta Ivana Hartela.
V prosinci 1976 údajně podepsal Chartu, nicméně disident Jiří Němec prý podpisový lístek zničil. Proč? Bál se dehonestace společenství… A Fišer? Jako jediný z prvních signatářů podpis při výsleších zapřel.
V květnu 1981 byl - na dva dni - StB zadržen v souvislosti se zásahem proti kempinkovému vozu, který do ČSSR poslal exil. V Bondyho bytě StB uskutečnila prohlídku, ale na rozdíl od jiných disidentů ho pustila.
16. dubna 2005 napsal spoluautorovi knihy Petru Blažkovi z Bratislavy: „Můj individuální případ je dost atypický.“ Což nelže, nicméně to není omluva.
V lednu téhož roku 2005 vzpomíná Bondy v dopise Blažkovi na dva důstojníky StB, studující s ním roku 1957 Filosofickou fakultu. On a ta dvojice prý byli - na rozdíl od spolužáků - proti kapitalismu a váhali, zda se Rusko neodtrhlo od marxismu. „Později, když jsem zdůrazňoval, že je vládu SSSR nutno svrhnout a že to může provést jedině KGB, raději se mnou styk přerušili,“ vypovídá Fišer. Asi nelže a těch přerušení bylo víc, jenže to byla jen přerušení a dohromady má jeho donašečství úplnou kontinuitu.
Bondy dokonce přiznal, že s estébáky společně večeřívali „i se svými manželkami“, a když Blažka zajalo proč, řekl, že to dělal, aby si zachoval možnost nerušeně psát. Tečka. Anebo „potřeboval klid na soustředěné studium“. Něco jako když jeho družka Julie musela občas chodit i hodiny po Malé Straně poté, co ji vypudil, alby se v Nerudovce lépe soustředil.
Bondymu lze, pravda, věřit, že ho nikdy nezajímala praktická politika, a svědčí proti tomu jen roky 1990-1992, kdy nejaktivněji spolupracoval s komunisty.
Bondy se ospravedlňuje i tak, že „před informační sítí tajných služeb není úniku v žádném represivním režimu“. Má pravdu, ale… Ale politické jaro po Listopadu se ho nemohlo dotknout a cítil tehdy naopak existenciální zimu, tento obraz své vysvlečené duše. Ztratil typickou sebejistotu, choulil se do sebe na židli i na ulici, působil osamoceněji; a když byl roku 1998 představen v Praze Lawrenci Ferlinghettimu, už to valný smysl nemělo.
Podle Mikuláše Medka se Bondy - vytvořením vlastního mýtu - jaksi povýšil i nad hnusnou kolaboraci těch typů, jakými se provinili Knut Hamsun či Ezra Pound, ale byl oproti těmto veřejným esům jen „sklepním manipulátorem“.
Úvodní část naší knihy se ptá v jedné kapitole i na to, byl-li někdo Bondym poškozen opravdu vážně. Autoři to nepovažují za správně položenou otázku. Jde jim o princip a je fakt, že od momentu zveřejnění Cibulkových seznamů (1992) vytváří zvláště Martin Machovec až hagiografickou legendu o Egonově mučednictví.
Bondy přitom byl nasazen i na Machovcova otce-filozofa.
Jak se zdá, i ten mu odpustil, a je fascinující, kolik historických prací a televizních dokumentů žije dál pod vlivem mýtu, že Egon Bondy vlastně donášet ani nechtěl. V seriálu České televize Fenomén Underground se mluví o připoutanosti hudebníka Milana Hlavsy ke složkám vnitra, ale Bondy je tu pomalu andělem. Zatímco Mejlu připoutali estébáci teprve po letech a na základě psychického teroru a vydírání, Egon spolupracoval na ryze ideovém podkladě a dobrovolně. Jeho spolupráce nevzešla z mravní slabosti, ale z ideové síly a z přesvědčení. Podle Vodrážky nebyl obyčejný práskač, ale hluboce sounáležel s totalitou jako „systémový producent informací“, vedoucích u některých k vystěhování za hranice. „Maoismus používá Zbyněk Fišer jako formy k získávání důvěry při plnění státobezpečnostních úkolů,“ zapsali si bezpečáci zcela vážně 22. 4. 1976.
Za další nesmysl kniha označuje „apologetický“ mýtus o oběti na začátku spolupráce, kdy (jak tvrdil muzikant Vráťa Brabenec) podepsal (1953) pod vlivem popravy kamaráda Kalandry. Je to ale nesmysl. Ani tam, na samém začátku, podle všeho nebyl strach, ale byla tu zištnost (ji, prosím, připusťme) a byl zde jeho „světový názor“. A Vladimír Boudník měl navíc pravdu, když psal, že Bondy „trpí slavomamem a odsuzováním všeho, co nepokládá za součást sama sebe“.
Až zdrcujícím stylem tato kniha redukuje jeden bondyovský mýtus po druhém a vysvítá, že byl neodpovědný, že pohrdal ženami atd.; a jak tyto kapitoly následují, začínáme se dokonce obávat, že autoři některými fazetami své dehonestace opět přidávají zraňovanému body. Protože vzyvatelé opět řeknou: „Hle, byl narušen-je svatý mučedník.“ Jeho spolupráce se tak odpustí snáz.
Petr Blažek (*1973) se specializuje na polské a československé dějiny. Je ředitel Muzea paměti XX. století a tvůrce řady historických studií i edic dokumentů.
Miroslav Vodrážka (*1954) je hudebník a publicista, spolupracující od roku 1979 s undergroundovým časopisem Vokno. Dnes je, stejně jako spoluautor, badatelem Ústavu pro studium totalitních režimů. Uvnitř knihy je vlepen zvukový nosič s dopisem Zbyňka Fišera o jeho spolupráci (z 21. 1. 2005).
Egon Bondy uhořel 9. 4. 2007 na Slovensku… a je pohřben na pražských Malvazinkách.
Petr Blažek, Miroslav Vodrážka: Zbyněk Fišer. Egon Bondy a Státní bezpečnost. Vydalo Muzeum paměti dvacátého století. Praha-Hradčany 2024. Neuvěřitelných 880 stran.