Pražský herec, ale především pověstný, německy píšící spisovatel Christian Heinrich Spiess, narozený 4. dubna 1755 (blíží se výročí), je hrdinou aktuálně vydaného románu Veroniky Rubínkové Dvanáct spících panen, odehrávajícího se hned ve třech časových rovinách.

Z nich nejzajímavější mi připadá spiessovská z konce osmnáctého století; ale nejbrutálnější vrstva je z dvacátých let století minulého.

Už titul může mást. Stejně se jmenuje reálná Christianova kniha (1795), a když otevřeme letošní její sestru, zavadíme o text autorkou Spiessovi pouze připisovaný a datovaný rokem 1799, kdy bydlel v Tupadelských skalách u Bezděkova (více zde: KNIHA: Váchal o Christianu Heinrichu Spiessovi - Neviditelný pes).

„Každý má svůj soukromý hřbitov,“ začíná se tedy JEHO hlasem. „Místo, kam odkládá svoje touhy, sny. A teď, když se tma snáší nad les a pomalu pohlcuje mou skromnou chýši, si připadám jako v břiše Bestie. Pozoruji ten svůj hřbitov z úzkého okna chudého příbytku na vrcholu skalního hřbetu a není nic krásnějšího, než když mezi náhrobní kříže začíná pronikat tma. Ona ale ustoupí a světlo pronikne mezi ramena křížů, které jsem tu nechal zasadit. Našel jsem dvanáct hrobů rozmístěných do kruhu a mé kříže, tyčící se nad nimi, dostaly neobvyklou polohu. Každý jeden je zaražen obráceně, vrcholem do hlíny a tak, aby připomínal odvahu a utrpení svatého Petra.

Ale pleteš se, čtenáři, pokud pochybuješ o mé zbožnosti, a nemýlíš se, pokud jsi zaznamenal, že můj pohled na božskou existenci se zcela liší od pohledu těch, kteří se vydávají za služebníky Pána.“

Christian Heinrich Spiess tvrdí v tomto románu, že upravil tucet hrobů i proto, aby na místo přicházelo minimum otravovatelů z okolí - a neobtěžovali ho všetečnými otázkami. Domnívá se, že snad i tím „strašením“ získá čas, aby zaznamenal vše, co kdy „viděl a slyšel“, a upozorňuje, že jsou v jeho literárním díle z toho jen „střípky“.

Ze všech svých her a knih pak vyzdvihne jedinou, když dodá: „Můj poslední román Tucet spících panen vzbudil takové pohoršení, že už se neodvažuji prozrazovat víc. Lidé nejsou připraveni na pravdu, jakou chci předložit v nejsyrovější podobě. Obávám se, že až jednou přijdou s jídlem z bezděkovského zámku, najdou jen mé bezduché tělo, schoulené nad psacím stolem. Patrně vytrhnou brk z ledových prstů a objeví tento deník, zapečetěný hned vedle závěti, a budou vědět, že ho nesmí otevřít. Lidé jsou pověrčiví. Netroufnou si zneuctít mé poslední přání.“

Které. Poprosil v závěti, aby jej pohřbili spolu s oním příběhem, zaznamenaným v sešitě, a snil, že tak vyprávění doletí před zrak adekvátnějších čtenářů dnů budoucích. „In nomine Paqtris et Filipi et Spiritus sancti. Amen,“ dodává, zatímco vlastní román teprve začíná.

„Nastartovat“ knihu podobným rámcem možná má kouzlo, ale nesmí vás zaskočit, že se autorka pouhým obrácením stránky přesune do času španělské chřipky v prosinci 1919, což je o 120 let později, a přivede nám hned první větou k podříznuté mrtvole mladé ženy se zašitými ústy… V lese ji našly děti a prvorepublikoví četníci tělo vytahují z dutiny stromu, kam je vtěsnáno. Přítomen taky bezděkovský lékař František Schullerbauer, ale zdá se, že půjde jen o další rámec, neboť se další kapitolou propadáme hluboko: do Chorvatského království (1640), respektive Slavonie.

Konečně se (strana 30) vracíme na Klatovsko, ale už do roku 1786, kdy Spiess přijíždí do Bezděkova bryčkou se svou spanilou láskou, herečkou Sofií Körnerovou. Manželé Küniglovi (hraběnka a hrabě) už je očekávají na zámku, ale nejen oni. I - oficiálně tři roky už neexistující - zednářská lóže Sincereté. Spiess je do ní neprodleně přijat během malebného rituálu a…

Román je poměrně komplikovaně vystavěn, autorce se ale povedlo, aby se tři časové vrstvy ve finále prolnuly. Slovo mysteriózní je možná na místě, ale příběh lze chápat jako ryze realistický, byť poněkud hororový a plný temných podezření. Podezření ohledně skutečné funkce zednářských lóží, ohledně existencí upírů a kleteb, ohledně předzvěstí smrti i existence čarodějnic, v polovině sedmnáctého století pronásledovaných. - A rušilo mě jen to, že autorka jistý hmyzí prvek svého dramatu prostě okopírovala z Mlčení jehňátek.

Hraběnku Marii Theresii Künigl-Clam, s kterou se Spiess spustil, nakonec přežil jen o dva týdny. A její muž, Kašpar Heřman Künigl, hrabě von Ehrenburg, napsal o přítelově smrti do novin: „Oznamuji tímto literárnímu světu a váženému čtenářskému publiku úmrtí proslulého a oblíbeného spisovatele, pana Christiana Heinricha Spiesse. Zemřel 17. srpna 1799 ve čtyři hodiny ráno ve věku 44 let na tyfus na mém zámku v Bezděkově. Každý, kdo ho znal díky jeho dílům, a ještě víc ti, kteří ho znali osobně, budou jej oplakávat, nikdo však tolik jako já, neboť mi byl osmnáct let hospodářským vedoucím, rádcem, věrným společníkem a nejnezištnějším přítelem, jakých je na světě málo. Byl vyvoleným. Pokoj jeho duši a slzy jeho popelu.“

Veronika Rubínková: Dvanáct spících panen. Vydala Moravská Bastei MOBA. Brno 2025. 368 stran.

Dvanáct spících panen - Veronika Rubínková | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví