Děti železnice je epizodická a pro mnohé překvapivě populární britská kniha, u nás celkem neznámá. V ruce mám květnové vydání a číst se to dá. Je to ostatně záležitost už šestkrát zfilmovaná. Poprvé vyšla před 120 lety (1906) a odehrává se roku 1905.

Nejméně jedna věc se ovšem změnila, aniž by příliš zrychlily vlaky: k železnici se nedoporučuje moc lézt. Každou chvíli čteme o nějaké nehodě, anebo mně aspoň připadá, že často. V té souvislosti je tedy trochu divné se obírat podobnou knížkou. Jenže ona za to stojí.

A taky dnes to ještě někde na venkově asi podobně funguje, a kdo ví, třeba i zahlédnete děti, jak radostně letí lukami podle vlaku; ale asi by musel být raději parní, že: Tak jako za časů Edith Nesbitové (1858-1924), která tenhle už klasický příběh dala dohromady. Byla velmi zkušená i velmi plodná autorka, v tomto případě jí nicméně vypomohl s příběhem její dobrý přítel Oswald Barron (1868-1939), starožitník a novinář z London Evening News, podepisující své sloupky „Londýňan“.

Román je příběhem tří dětí Petera, Roberty a Phillis, jejichž otec pracuje pro londýnské ministerstva zahraničí a je obviněn ze špionáže pro Rusko - a uvězněn. Následně se jeho milá rodina stěhuje na venkov - do fiktivní usedlosti Tři komíny. Vždycky ve čtvrt na deset ráno míjí tuto usedlost pravidelný vlak a obyčejně ho řídí jistý pan Bill a do kotle přikládá jistý Jim. Tři děti, letící podle soupravy, zaujmou brzy starého muže alias - nikdy nepojmenovaného - ředitele železnic, který tento spoj užívá. Kniha, podotýkám, překvapivě dávno zohledňuje i známý dnes koníček, velmi blízký počínání jejích hrdinů, kterému se říká trainspotting.

Když se děcka železničnímu bossovi svěří se svým ústředním problémem, tento gentleman zapracuje a posléze dokáže nevinu jejich tatínka. Zdánlivě vedlejším motivem knihy je péče britské rodinky o ruského intelektuála jménem Szczepansky, inspirovaného - mimo jiné – známým šlechticem Petrem Kropotkinem (1842-1921) alias anarchistou a filozofem - a taky autorčiným kamarádem. Kropotkin žil v letech 1886-1917 v britském exilu, odkud zajížděl i do Spojených států.

Taky s nalezením rodiny tohohle exulanta, který unikl s nasazením života ze Sibiře, pomůže dětem starý ředitel, jehož vnuka Jima ony navíc zachrání přímo v temnotách tunelu, když si zlomí nohu. Vše do sebe zapadá a čistě mimochodem, znáte knihu Tunelácká pohádka (1968) od Ladislava Dvorského a ilustrátora Jana Brychty? Za tu by se Nesbitová stydět nemusela, ale u nás zůstalo dílo desetiletí na indexu, anžto oba zmínění autoři režimu vadili.

Vraťme se do Anglie. V mamince-spisovatelce zachytila Nesbitová částečně sebe a mj. klidně říká, že maminka nebyla kráskou. Už jinou věcí zůstane, že měla slavná autorka skutečnou rodinu poněkud specifičtější a je jistě zbytečné to moc rozebírat, ale většinu života ji manžel „sdílel“ s další dámou, přičem se Edith Nesbitová starala taky o její děti.

Po - dnes už ztraceném - osmidílném seriálu (1951) a dalších sériích (1957, 1968) vznikl roku 1970 dodnes nejznámější film podle této knihy a roku 2000 byla natočena ještě jedna jednodílná televizní verze. Od roku 2005 existuje rovněž muzikál a od roku 2008 taky divadelní hra. V Grove Parku v Londýně narazíte na Railway Children Walk.

Edith Nesbitová přišla už ve třech letech o tatínka a procestovala v dětství celkem pohodlně Německo, Španělsko a Francii. Ostatní už je historie a uveďme jenom, že byla až příliš silná kuřačka a podle všeho zemřela na rakovinu plic.

Jako spisovatelka byla geniální a měla dar stručnosti. Je regulérně považována za „první moderní“ autorku pro děti a někým i za vynálezkyni dětského dobrodružného příběhu. Míněna je tím asi hlavně schopnost příklonu k realitě - v části jejího díla, zatímco jindy a jinde se taky Nesbitová opájela fantastičnem (Pět dětí a skřítek), v čemž první není, a psala i velmi slušné povídkové horory (Dopis hnědým inkoustem, Pět smyslů, Tajemství dvojdomu, Svatba Johna Charringtona, Fialové auto, Číslo sedmnáct).

Od roku 1996 existuje i její Společnost. Na Nesbitovou navazující americký spisovatel Edward Eager (1911-1964) ji považoval za vůbec nejlepší autorku pro děti, jaká kdy žila, ale české vydání její knihy je bohužel jen hutnou úpravou (a zkrácením) od Johna Escotta a má pouhých šedesát stran. Escott jistě „umně“ zachoval první větu „zpočátku to děti železnice nebyly“, ale další text brutálně zredukoval a ke všemu ho Angličani doplnili kýčovitými obrázky od Marka Viney. Ale to aktuální vydání je úplné a nemějme s ním problém navzdory tomu, že přichází z Bratislavy.

Edith Nesbitová: Děti železnice. V edici Vlasaté obálky vydalo nakladatelství Slovart. 240 stran.

Deti železnice - Edith Nesbit | Databáze knih