Senátorka a ex-ministryně Daniela Kovářová (*1964, Daniela Kovářová – Wikipedie) je plodné spisovatelka a 10. listopadu 2025 jsem se v Plzni zúčastnil jednoho ze křtů její nejnovější knihy Jak (přežít) prožít stáří.

Přečetla tam úryvek, ale jím si naběhla. U mě. Zase tak stará přece není, a přece na věk svádí, že si neumí přehodit píchnuté kolo za rezervu, již prý navíc vezla nedofouknutou.

Je to přece banalita. Ale situace ji natolik vystresovala, až zapomněla, u koho je pojištěná, což já naopak chápu. Stres, to je pan Záluda a taky mně se onehdy stalo, že jsem asi tak hodinu ne a nedokázal přijít na čtyřciferný PIN!

No, ale máte-li káru, přece si přehazování kola nacvičíte doma, ne? Když to pak nezvládnete, je to základní neznalost, a když si ze silnice radši zavoláte (jako to nakonec udělala Daniela) PLACENOU „ZÁCHRANKU“ alias dva schopné chlapy, co, pravda, přifičí rychle jako ďasi, je to jistá pohra. Uznávám, že menší pro ženu.

Skuhrání sice není základní tón Danieliny knihy, ale přece jen se ho tu najde nezvykle dost. „Jednoho dne se probudíte a zjistíte, že… jste staří,“ píše senátorka již úvodem a upozorňuje, že jsou věci, o kterých si musí už ve svých šedesáti říct, že je „nikdy víc dělat nebude“.

Bohužel. Současně ale doporučuje, abychom si uvědomili, že se velké množství lidí, a teď má především na mysli ty slavné lidi, ani té ŠEDESÁTKY nedožilo, anžto umřeli už mezi dvaceti a třiceti. Mácha, třeba. „Takže si uvědomme, že jsme vlastně vyhráli,“ pokračuje Daniela a píše nejen o časových paradoxech, ale občas o samozřejmostech. Ještě že o tom zvládá psáti dobře. O padání vlasů, o šednutí těchto vlasů, o nepřátelství ke starým, jak ho cítíme a o tom, že je všude nevidí rádi. O změnách při oblékání, na něž ji upozorňuje její vlastní dcera (Tohle už si, maminko, nikdá víc neber), o zapomnětlivosti. O změnách kavárenských debat. O příbuzných, které si nevybíráme, i momentu, kdy vás „na konci života“ opustí partner.

Mám rád sentence z děl klasiků, i potěšilo mě, že Daniela právě jimi otvírá jednotlivé kapitoly. Moudra jsou to sice někdy už profláknutá (a jindy až moc banální), ale ne všechna.

Swift: „Každý chce žít dlouho, ale nikdo nechce být starý.“

Hemingway: „Stáří není tak velké neštěstí, uvážíme-li druhou možnost.“

Ekonomka Jana Slámová: „Čím jsem starší, tím se zeměkoule otáčí rychleji.“

Spisovatelka a divadelní suflérka Irena Fichsová (je z Kolína a docela ji znám): „Všichni jsme zamrzlí v určitém věku.“

Zde bych se zastavil.

Daniela Kovářová totiž má pocit, že mentálně zaostala v šestnácti a že se „moudrost stáří“ v jejím případě nedostaví už nikdy. Nikdy víc. Což nejenom napsala, to „razila“ i na besedě na křtu. Opět je vedle.

Jestliže zamrzla, určitě ne v šestnácti, ale nejdřív tak ve věku odpovídajícímu konci studia práv. Nu, a o tom, že k stáru i dál moudří, jednoduše nemůžete pochybovat, když ji chvíli posloucháte. Ona je ďábel - a co z věci plyne? Každá kniha musí být o něčem, a kdybychom si dopředu sugerovali, že dospíváme a umíme vyměnit kolo, o čem bychom, hergot, vlastně psali? O stáří ne.

A Truman Capote navíc říká: „Mladá generace si dnes váží stáří, ale jen když jde o víno, whisky a nábytek.“ A jak že zní klasické britské úsloví? „Kdo se chce dožít stáří, musí s tím začít už v mládí.“ A co řekl můj a Danielin kolega MUDr. Václav Gruber?

„Říká se, že pacientům s Alzheimerem stáří nevadí.“

A Jan Werich, ten nesmí nikdy chybět? „Stáří je blbec. Ale je to poslední možnost, jak přežít.“ A Schopenhauer? „Stáří se dovede lépe vyhýbat neštěstí, ale mládí je dovede lépe snášet.“ A co že vepsal Daniele do knihy veřejný ochránce práv JUDr. Stanislav Křeček, jemuž táhlo na 88?

„Nyní, v době překotných změn, jsou zkušenosti k ničemu. Navíc… Ano, znalosti, které bylo možné získat dlouhým studiem, si dnes může každé pako pořídit kliknutím do umělé inteligence.“

A co vzkázal autorce ze strany 106 Ondřej Neff, který kolo vyměnit umí, a to dokonce svižně? „Věk je údobí mezi tím, co bylo a už nikdy nebude, a tím, co bude. Čím jste déle na světě, tím vám přijde to údobí kratší. Víc se ohlížíte, víc hodnotíte a my, co jsme se dožili, jsme prožili skvělá šedesátá léta v bujné mladosti a skvělé devadesátky v plné síle. Ostatní… léta stála a stojí za hovno.

V mém údobí je mi však dobře a připíjím vám červeným vínem k průseru, který si připravujete.“

P. S.

Na stránkách 173-174 vybrala Daniela Kovářová i pár knih a filmů, které vám údajně zlepší náladu, ač už stáří a Smrtka klepou. Ten seznam by jistě mohl být delší a těžko do něj já sám přidám - tak skvělou a čtivou - knížku, jakou jsou Dějiny židovského národa od Paula Johnsona. Ta sem bohužel nepatří. A Kovářová zmiňuje třeba Vlastní životopis Agathy Chrisdtie, Alenku v říši divů (sporné), Medvídka Pú (ještě spornější, proč ne třeba Rumcajsova loupežnická knížka?), Simmelův román Nemusí být vždycky kaviár (souhlas, existuje to i jako televizní seriál), Takovou normální rodinku Fan Vavřincové, Prázdniny v Římě, Forresta Gumpa (velmi sporné), Lásku nebeskou (lehce sporné), film Lepší už to nebude, Cimrmanovy hry, Allenův film Půlnoc v Paříži (nechápu), Hříšný tanec, Zámotek (bohužel jsem neviděl) či Báječný hotel Marigold (doženu).

Daniela Kovářová: Jak (přežít) prožít stáří. Ilustrovala autorka (pomocí AI Gemini).

Odpovědný redaktor Zdeněk Rampas. V Praze vydala Nová vlna. 2025. 256 stran.

Jak prožít stáří - Daniela Kovářová | KOSMAS.cz - online knihkupectví