Čtivá kniha Čtivo je výsledek práce jedenácti badatelů. Čtivo berou po právu jako součást literatury a soustředěně cílí na dvacetiletí „zlatého věku čtiva“ 1918-1939. Zvíme:

„Jakkoli se musela už meziválečná populární literatura vypořádat s nástupem nových médií a nových volnočasových aktivit, pro velkou část obyvatel zůstalo čtivo zábavou první volby a tím, co bylo nejvíc po ruce.“

Byly to časy, kdy se u nás teprve petrifikovala základní schémata detektivek, ale i rozličných milostných romancí a westernu. V neposlední řadě fantastiky, té víc - a často spíš méně - vědecké.

Na téma brak od převratu už pár publikací vyšlo, jistěže, ale nic to nemění na situaci. A na tom, že je to téma probádané málo. Scházejí studie k podtypům té literatury, k tématům. Proč?

Má to jistě víc příčin, ale za „komunismu“ převážilo přesvědčení, že jde o předmět ke studiu akademiků nepatřičný, a teprve v osmdesátých letech se soustředěnější pozornosti dostalo několika vybraným žánrů, disponujícím vyšším kulturním kapitálem a mírou celospolečenské akceptace, a např. Ondřej Neff napsal průkopnickou knihu Něco je jinak.

Po roce 1989 se vlak sice rozjel, ale až roku 2009 bylo založeno Centrum pro studium populární kultury. I tak vznikají pouze řídce komplexnější práce, líčící celistvě stav a vývoj populárněliterární produkce, a když na to dojde, je to jen reduktivní a selektivní obhlížení terénu. Pádné interpretační studie dál scházejí a z per odborníků určitě. Volný prostor ovšem místy zaplnila díla amatérská… alias i monumentální devítisvazkový projekt malostranského patriota z Kampy Jiřího Pošvy Lexikon dobrodružné literatury (2009-2017).

Jemnější interpretační práce, zvíme, bývá ale už „mimo výseč zájmu“ podobných nadšenců. Aktuálně vydaný tlustospis Čtivo to trochu napravuje a přiklání se prý k pojetí australského badatele Kena Geldera, reflektujícího slovo POP komplementárně s pojmy umělec a „vysoký“. K vícerozměrnému a měňavému charakteru zkoumaného materiálu ostatně jeho mlhavá definice sedí a naše kniha jistě poskytne inspiraci budoucím badatelům. A nikoli, není ambicí jejích tvůrců rovnou generovat nové „dějiny“.

Z čeho svazek sestává?

Je to úvodní kalendárium, osm teoretičtějších kapitol o kontextech a dvacet konkrétních interpretací v části Díla. Při volbě analyzovaných textů tvůrci zohlednili vícero perspektiv, ale jisté je, že chtěli čtenářům předestřít rozbory knih typických a reprezentativních, zatímco solitérní výkony ignorují, tak jako díla dobově marginální. Nic proti nim.

A co se přizná? „Ohromné množství textů“ nakonec nechali stranou, přičemž dramatům a poezii se věnovali minimálně. Nesledovali ani dobovou non-fiction, ani cestopisy a memoáry. Ale zbylo dost! Vedle obecnějších se navíc obírají speciálnějšími tematickými okruhy. Které to jsou?

Například japonerie, jak je inspiroval Joe Hloucha (už dávnější) Sakurou ve vichřici, na niž navázaly mj. jeho Polibky smrti či - duchařský - Pavilon hrůzy. A pachatelem téhož subžánru byli taky Oldřich Zemek (Sestra Jaeko), Archibald Václav Novák (Povídky o gejšách, Japonské ženušky, Když kvetly sakury) nebo Barbora Eliášová (Dcery Nipponu). Jistěže i Jan Havlasa, mj. autor Roztříštěné duhy, Bloudění duší, Oken do mlhy a cestopisu Japonské jaro.

A vidíte, přece se i tato sub-literatura přežila. „Vznikaly-li u Adorna pochyby o možnostech poezie po Osvětimi, o nemožnosti japonerie po Hirošimě nebylo pochyb.“

Dalším populárním žánrem byly legionářské prózy, kde ale vnímal „provozní“ problémy už Karel Čapek. Neironizoval moc, ale citujme: I když si v románu o legiích vymyslím to nejmenší, jen tak nějaký špás, už dostaneme dopisy od brášků: „Bratře, nehoupej. Vždyť to tak nebylo. Tam nebyla žádná srážka, tam jsme ani nebyli. A onde jsme se jen flákali na dráze.

A v Rosůlkově Poslední kulometu (1932) se pak carský důstojník hrdinně brání německé přesile.

Autoři zvlášť vypíchli taky „sportovní“ prózu, ale měla u nás meze a sám Bedřich Fučík roku 1929 konstatoval, že je to téma literátům „zcela cizí“. Dobré pro víc anebo méně efektní pozadí - a nemnoho víc. Hle, i tak autoři Čtiva pár děl toho kalibru vykutali, a buďme si jisti, že je Jaromíra Hüttlová i autorkou knih Věrka hvězda stadionu a Majka cvičí čtvrthodinku.

Letecký román, další to podžánr, expandoval teprve ve třicátých letech, a to v dílech Vládi Zíky, Miloše Kosiny a Františka Pintery, ale především Tomáše Pánka a Václava Kubce. Sám J. A. Baťa označil Pánkovo Tajemství námořní letky za „knihu roku“ Lidových novin (1933).

Až na krátkou pasáž se naše kniha vyhýbá Slovensku, ale nebylo možné pominout novináře (a původně básníka) Joža Nižnánského a jeho totální bestseller Čachtická paní z října 1932. Tato kniha dokonce získala Cenu Václava Beneše Třebízského a autora udělala čestným občanem Čachtic. Jen do roku 1934 došlo na pět - do češtiny přeložených - vydání, nemluvě o překladech do maďarštiny či polštiny.

Už méně úspěšným se stalo pokračování Žena dvou mužů (1937), ale veškeré Mistrovy knihy byly čteny hojně; pouze kritika soptila a cituji: „Mimořádně rozředěný, mnohokrát přihřívaný, na každé straně vraždou kořeněný guláš.“

Zajímavá je kapitola o kontaktu české populární literatury s všelikými ideologiemi. Které to byly? Hlavně katolicismus, fašismus a komunismus, přičemž tu má místo i klasické Olbrachtovo dílo O Anně, rusé proletářce.

Vycházelo prvně v letech 1925 až 1926 v časopise Reflektor, šéfovaném tenkrát básníkem S. K. Neumannem, a je zajímavé, že je tahle romance - o vztahu služky a dělníka Toníka - místy sama kritikou laciné populární četby. - Za další takto „komunistickou“ knihu lze mít Bombu v parlamentě (1933) Václava Kaplického.

Specifickým oddělením braku, ale i solidnějšího čtiva byl rank „žluté nebezpečí“. Vládl tu vliv britského spisovatele Saxe Rohmera, který psal o „ďábelském“ doktorovi Fu-Manchu v letech 1912-1959, přičemž je dnes mj. objektem seriózní monografie Christophera Fraylinga The Yellow Peril (2014). A u nás? Žluté nebezpečí zohlednil například román Václava Chocholy Žlutí proto bílým (1925), jemuž je letos sto let.

Čína obsadí takřka celý svět, ale smírně a humánně. To my, bílí, se Číňany (líčí Chochola) pokusíme vyhubit bakterií moru.

Samostatnou kapitolu o vztahu lehčího literárního „bejlí“ k dětem napsal do naší knihy Pavel Kořínek a potkáme až mockrát Kašpárka, ale i Kulihráška (z kreseb Artuše Scheinera), Marbulínka a Punťu. V další sekvenci se autoři věnují dobovým diskursům a jsme mj. upozorněni, že to byl Vítězslav Nezval, kdo podrobně vyjádřil názor na vztahy dětství, populární literatury a surrealistické imaginace, a to v projevu prosloveném roku 1933 u příležitosti promítání filmu Nosferatu (1922).

Vzpomněl na „staré krváky“ s nostalgií - a taky na jejich ilustrace, jak ho v dětství ohromily. Líbila se mu neumělá lidovost toho celého, když tenkrát rozprávěl - ještě před promítnutím filmu v pražském biografu Metro -, a vyzdvihl kontrast s „maloměšťáckým“ kýčem.

Podobně tomu obhajoval Jiří Mahen detektivní román, onu „Iliadu velkoměsta“.

Nejzajímavější je závěrečná část našeho svazku, analyzující dvacítku konkrétních děl. V rámci analýz se naštěstí vždy rozhlížíme široce. Jsou takto propráni třeba Lovci orchidejí Františka Flose, tento „výchovný hybrid na pomezí cestopisu a dobrodružného románu“, a dá se to dílo (rozkrývají autoři) číst jako průsečík fantazií o pozici Čecha v prostředí hasnoucího evropského kolonialismu.

Martin Foret rozebírá - zcela jiný - román Skautská srdce (1921) Jaroslava Nováka a následně dojde na knížku Karla Hlouchy Sluneční vůz (1921) - a na srovnání osudů Karla Hlouchy a Francouze Maurice Renarda. Oba rádi vytvářeli figury šílených vědců a oba jsou dnes chápáni jako průkopníci sci-fi už v dávných letech, kdy si ještě sci-fi neříkala.

Historik Pavel Janáček analyzuje román Vlasty Jovořické Boží mlýn (1926) a srovná jej s „vesnickým“ románem Jana Vrby Boží mlýny (1917-1918). Andrea Vítová rozebrala až fascinujícím způsobem všech sedm základních svazků Káji Maříka (1926-1931) od Marie Wagnerové (1887-1934) a neuniká jí, že byl Kájovým předchůdcem Pepánek Nezdara (1907) Františka Procházky (1858-1929), autora rovněž z Podbrdska.

Pepánkova dobrodružství se, pravda, odehrávala už dokonce v šedesátých letech devatenáctého století, kdy byl klukem jejich autor.

První čtyři díly Káji Maříka působí ještě velice spontánně, ale pak nad řádky bohužel čím dál tím víc vystupuje didaktičnost. „Stará kolorovaná fotografie s nezbytnou retuší, pečlivě přikrášlující už tak idealizovanou skutečnost, skutečnost nadobro odtrženou od reality.“

Vilém Neubauer je zdánlivě analyzován skrz (prachbídnou) básnickou sbírku Květy v poušti (1928), ale reálně jde o celou jeho osobnost a „trhák“ Sextánka (poprvé 1926-1927). Už výše zmiňovaná Jaromíra Hüttlová (1883-1964) psala vedle „sportovních“ děl především románky ryze dívčí a tady padl autorům do osidel klenot Jožka hledá samostatnost (1923). Badatel Michal Jareš procvakl pro naši publikaci slavný literární brak Zdeňka Vojtěcha Peukerta Sahir (1933) a zdařile analyzuje dílo Josefa Peterky (1907-1965) Toronto (1937).

Toronto je, dodejme, přezdívka hlavního hrdiny. Po (trampském) Kouzlu hašiše a po jedné detektivce byl tohle první Peterkův western, aby navázal dvěma díly Pobožný střelec (1937) a Návrat Pobožného střelce (1939) a aby vytvořil jedinečnou trilogii. Všeobecně je pan Peterka známý spíše jako Bob Hurikán.

Pavel Kořínek si bere na paškál knihu výš zmiňovaného Jana Havlasy Přízraky a zázraky (1934) i zapomenuté už komiksy o detektivu Borkovi (1934-1935). A deset povídek Otakara Šetky (1889-1969) Arsene Lupin contra Scotland Yard (v Ahoji na neděli roku 1938). O napodobování Leblancova lupina se zde pojednává i obecněji.

Na příkladu další knížky - Matka (červenec 1938) od Gity Šponarové - kritizuje Pavel Janáček lehounce i Matku Čapkovu, ve chvílí vydání onoho braku pět měsíců již uváděnou ve Stavovském divadle (od 12. února 1938).

Skutečně je tato Čapkova hra, stvořená na prosbu jeho ženy, jen laciná agitka? Nevím, a naše kniha probírá, nutno říct, podstatnější dramata. Jakub Machek vyšetřil i - celkem už dnes neznámou - sci-fi hru Bratři z Marsu (1936), kterou napsal - pod pseudonymem - jistý Josef Liška (1898-1966). Nu, a dostává se také na knihy lepší, u nichž je nutné chápat termín čtivo v nepejorativním smyslu: na Vachkovo Tajemství obrazárny (1928), jak je analyzuje Markéta Ř. Holanová, či na Vzpouru na parníku Primátor Dittrich od Vlastimila Rady a Jaroslava Žáka (1930).

Oproti tomu Ivan Adamovič ve své kapitole správně nešetří Jelínkův brakový román Sir Lee Farguhar (1924-1925, 3 svazky), což je asi tak 800 stran krváku (místy pornografického) od tehdy devatenáctiletého jinocha.

Cenzura nechala z prvního dílu odstranit některé pasáže, proti kterým je milostný románek s mořskou pannou z dílu třetího už leda čaj, a Adamovič Jelínka předkládá jako autora jistě špatného, ale taky odvážného narušitele konvencí a překračovatele zákazů, což realizoval sice promyšleně, nicméně nad akceptovatelnou míru.

Čtivo. Díla a kontexty české populární literatury 1918-1939. Napsali Pavel Kořínek, Stefan Segi, Michal Jareš, Ivan Adamovič, Pavel Janáček, Martin Foret, Markéta Holanová, Lucie Kořínková, Andrea Vítová, Roman Kanda a Jakub Machek. Vydal Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky ve spolupráci s nakladatelstvím Filip Tomáš - Akropolis. Praha 2024. 680 stran.

Čtivo - Michal Jareš, Pavel Kořínek, Stefan Segi | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví