Od smrti Julia Zeyera (*26. dubna 1841) uběhlo letos v lednu 125 let.

Těsně předtím o něm vyšla zbrusu nová knížka editovaná Martinem Hrdinou - a jmenuje se Čtení o Juliu Zeyerovi.

Po mamince byl Žid. Sice se u nich doma mluvilo německy, ale chůva mu imputovala základ češtiny. I národnostně se pak jako Čech identifikoval, ale… Zoufal si velmi často a cítíval se deptán nechutnostmi typicky českého ne-charakteru.

V naší knížce uvažují o Zeyerovi mnozí. Mezi mimi Neruda, Vrchlický, Svatopluk Čech a Josef Václav Sládek. Taky Jiří Karásek ze Lvovic, Arnošt Procházka, Šalda, Neumann, Miloš Marten, Hugo Salus, Arne Novák, Timotheus Vodička, Jan Zahradníček a - dokonce - Rainer Maria Rilke. Je to dost chvály, ale ne ódy. I výhrady. A mezi všemi jediný ryzí nenávistník a pokrytec absolutního kalibru. Každý takového osobního zlocha někde máme a pro Zeyera to byl Machar - a cituji (1905):

„Zeyer byl slaboch jako člověk, slaboch jako básník… Jeho reci mají limonádu místo krve a místo citů sentimentalitu pastýřů… Předlohy zředil, zmalichernil, pokazil; připravil o vzácnou patinu středověkých kronik a nedal jim za to vůbec nic… Vše „pozeyeroval“ svým typicky jednotvárným způsobem… Hází hvězdami, hází květinami, stříbrem, topasy, smaragdy a přídavnými jmény luzný, sladký, spanilý, půvabný…“ Atd. A že Macharem lomcovala při psaní onoho ataku i závist, je patrné ze závěru téhož textu (a opět cituju):

„Tomuto Zeyerovi se dostalo všeho, čeho si spisovatel může přát. Pěkného vydání spisů, spousty rozborů jejich a mnoha studií. Dokonce i pomník mu postaví, zatímco třeba v díle Nerudově zatím klidně řádí nakladatel Topič, a to bez kontroly a odpovědnosti.“

Ani komunistický básník Stanislav Kostka Neumann nechtěl či jednoduše nedokázal najít pro Zeyera zrovna moc pochopení, i když se snažil víc. Román o věrném přátelství Amise a Amila (1877) je pro něj produkt přesmoc zjemnělého vkusu a výsledek mánie bohatce, který se nudí. I Neumann je navíc „vytočen“ skutečností, že stát přispěl na Zeyerův pomník, a tady se zkusím kýčovitě přiznat, že jsem u onoho pomníčku taky párkrát byl a jednou mě tam dala hubičku spisovatelka Heda Bartíková, která se tam důvěrněji scházívala jako dívka i s jinými - a nijak se za to nestydí.

Ani Češi snad za Zeyera stydět nemusejí. Roku 1931 se sice T. G. Masaryk nepěkně zmínil o tom, že na něj zapůsobil „nemužný dojem“, ale president jej potkal dvakrát na půdě podniků jako pražská Unionka či U Náprstků, což se nedá moc počítat. A Masaryk (zpovídaný Čapkem) tu rozhodně nemíní a nerozebírá Zeyerovo dílo, o němž Šalda téhož roku napsal - a možná v přímé oponentuře k Masarykovu vyjádření: „Po některých stránkách je to náš nejmužnější básník.“ A měl ho v linii času za přirozený „spojovník“ Máchy a Březiny.

Texty v našem Čtení o Juliu Zeyerovi (2025) byly prvně zveřejňovány od sedmdesátých let 19. století do 40. let století dvacátého; a zatímco první tři oddíly ukazují, jak se o díle soudilo ještě za bardova života, tři závěrečné se věnují posmrtné recepci.

Už zmiňovaný Neruda srovnal Zeyera pohotově s Turgeněvem, ale Vrchlický je možná trošku šizuňk. Sice vnímal jasně, že kolega nekomolí své vidiny pražádnými estetickými předpisy a nijak je nemrzačí. To uznával, to se mu líbilo, to vyzdvihl jako klad. Ale sotva Zeyer dodýchal, týž den Vrchlický napsal, že byl „jen a ouze epik“ a měl jediným zdrojem inspirace exotiku. A co snad i pobaví? Podle Vrchlického byl Zeyerův výraznější úspěch u čtenářek (a připojím, že třeba i má maminka se mi svěřila, nakolik bývala v mládí Zeyerem uchvácena) důsledkem jeho neznalosti žen, které „mívají radši ty, co jim zcela nerozumějí“.

A Vrchlický poznamenává, že mají Zeyerem přetavené staré látky podobu pouhých neinvenčních odlitků. Zeyer, a to je taky známo, přestal s Vrchlickým v určitém momentu „z uměleckých důvodů“ mluvit, což už nikdy neporušil; a zatímco Vrchlický ho jako konkurenci dozajista nevnímal a litoval oné roztržky, Zeyer možná Vrchlického nadprodukci podobně cítil.

Jasné to bylo pro pozdějšího básníka Jana Zahradníčka. Kdo je Zeyer? Inu, je to „rafinovaný a moderní Evropan, nesmírně citově a intelektuálně zvídavý.“ Jím stvořenou aktualizaci bájí považoval Zahradníček za přínosnější než přesné překlady; a shrnu-li sumu postřehů z knihy Čtení o Juliu Zeyerovi, snad mohu napsat toto:

Nebyl schopen přetvářky, nepodbízel se davu (neměl to zapotřebí), trpěl českou malostí a… sám byl jedním z nejvyšších duchů světa.

I jeho kamarád Sládek (zajeli si do Skandinávie) ho označil za „národního proroka“ a pro Karáska ze Lvovic byl hrdý, nezávislý umělec par excellence.

Zeyerova (trudná) próza Jan Maria Plojhar (1891) je srovnatelná s Annou Kareninou a (depresivní) Dům u tonoucí hvězdy (1894) představuje nejspíš vrchol všeho, co kdy Zeyer napsal. I kritik Krejčí, který zprvu do Zeyera různě vandroval, otočil už v devadesátých letech 19. století (1896)… a napsal:

„Léta jsme papouškovali, že je to nemoderní, reakcionářský podivín, poslední mohykám romantismu. Zatím… On jediný a sám a nechápán znamenal přechod k poezii budoucnosti.“

Ve stejné edici, kde vyšly tyto statě, jsou v prodeji mj. antologie textů o Elišce Krásnohorské (zdaleka nenapsala jen Svéhlavičku), Bohumilu Hrabalovi, Ladislavu Klímovi, Richardu Weinerovi a nejnověji i Josefu Váchalovi.

Čtení o Juliu Zeyerovi. Antologii uspořádal a úvod napsal Martin Hrdina. Jako 25. svazek edice Antologie vydal Institut pro studium literatury. Praha 2025. 328 stran.

Čtení o Juliu Zeyerovi - Martin Hrdina (ed.) | KOSMAS.cz - online knihkupectví