Třináctka nebyla spisovateli výslovně posvátná, ale jeho oddílu Hochů od Bobří řeky ano. Souvisí to s bobříky, kterých sice už dnes existuje šestadvacet, ale původní, známější počet, jak byli roky a roky „loveni“, je třináct.

Třináctka našla taktéž další role. Právě do třinácti sekund měli kluci oddílu umět nastoupit, například, a „nakonec se to s třináctkou zvrtlo,“ přizná Foglar sám, „a vážený byl ten, kdo s ní měl něco společného. Například se narodil třináctého nebo přijel na výpravu elektrikou, která měla v čísle vozu třináctku.“

Pomyslně dokonce adoptovali tramvajový vlečňák 1313 a vzájemně si referovali, na které pražské trati ho kdy zahlédli. „A když se nám někdy podařilo do něj hromadně nastoupit na konečné v Radlicích - při návratu ze schůzky -, neznalo naše nadšení mezí. K údivu průvodčího a cestujících, pro které byl vlečňák jako vlečňák.“

Uvnitř a nade dveřmi se nacházel štítek s číslem 1313 a kluci si na něj pověrčivě psali první písmena jmen. Posléze došlo na odstavení onoho vozu, avšak oddíl získal štítek z vozovny a slavnostně ho připevnil na stěnu klubovny. Ale ano a jistě: dětinství a hříčka. Ale taky ukázka dětské tradice, snad i osud. A Foglara trochu překvapilo, že zrovna člen oddílu, který štítek ve vozovně odmontoval, se pak stěhoval do domu… Ano, číslo 1313.

V novém sborníku najdete mj. Šachův text o - Foglarem vymýšlených - soutěžích pro časopisy Mladý hlasatel a Vpřed, přičemž se nedá nevnímat, že skrz ně pilně generoval reklamu na vlastní knihy Záhada hlavolamu, Pod junáckou vlajkou a Devadesátka pokračuje. Vedle (očekávatelného) utkání ve vyjímání ježka z klece byly to i velmi dnes pověstné hry Po stopách Alvareza a Zlaté údolí.

Kreslíř Jiří „Jeep“ Filípek je ve sborníku autor vzpomínky na - loni zesnulého - kolegu Jiřího „Oskara“ Petráčka (1941-2024)… a Pavel Šíma připravil rozhovor se spisovatelem Petrem Hugo Šlikem, autorem knižního pokračování Chaty v Jezerní kotlině.

Albatros nabídl Šlikovi, že „smí“ napsat pokračování kterékoli z foglarovek, a on si vybral tuto, už klasickou, a stvořil figuru ideálního učitele, přezdívaného Kipling. Pobavila mě, dodám, následující Šlikova slova: „Přiznávám, že jsem netušil, jak silný vztah mají Foglarovi čtenáři k jeho dílu a kolik jich je. Všechno mi to začalo docházet teprve během psaní a celé jsem to pochopil, až když knížka vyšla. Nevím, jestli bych měl odvahu se do její tvorby pustit, kdybych věděl, jakou bouři vyvolá.“ A Mistr tvrdí, že přesto existuje ještě i druhá foglarovka, již by možná jednou rád „dokončil“, a stejným dechem dodá, že to „není na pořadu dne“. Chce dát příležitost i dalším, aby si „mohl vylámat zuby taky někdo jiný“.

Ze „sekundární literatury“ má Šlik prý nejradši - knižně vydaný - komiks Pavla Čecha O Červenáčkovi.

Břetislav Boháč přispěl sborníku článkem Sto let od narození „ostravského Foglara“ Karla Líby (1924-2000) a následuje text k pětadevadesátinám Miloše Zapletala, což je obdivuhodný frajer a nejlegitimnější z Foglarových následovníků. Napsal hodně knih a s dětmi umí také pracovat, ale typický je uzavřeností. Když jsem měl - onehdy - čest vyměnit si s ním pár vět, okamžitě zdůraznil, že by - nikdy - nestačil tolik vykonat „nebýt zázemí“ a oddanosti jeho paní Evy.

Zapletal naprosto nemá rád popularitu a jakékoli zvýrazňování, nemá snad ani telefon; až tak chrání soukromí. Adresu dával lidem jen ukrutně nerad, je vrozený introvert; a tak dokonce nerad i jezdí městskou hromadnou dopravou. Zato vždy rád chodil.

Původně byl učitel tělocviku a autorovi článku o něm - Romanu Šantorovi - se žertem podepsal Bonaparte. A dodal (jako hrdina jedné z jeho knih): „Povídal jsi, že sbíráš podpisy slavných osob?“

Ohledně Foglara se stalo nejmohutnější Zapletalovou zásluhou, že opsal jeho oddílové kroniky. Uměním už bylo je z Foglara dostat. Zapletal to zvládl už někdy roku 1979, tedy ještě za hluboké totality, a na přepisu pracoval u psacího stroje po několik let. Průklepy Foglarovi vždy odevzdával. A zcela jej chápu. Bál se, že by kroniky (od každé existuje jen jeden originál) mohly dojít úhony. - Po převratu připravil díky stejnému úsilí hned několik knižních výborů z těch kronik, ale dal dohromady i další knihy mistrových textů. Knihu her, knihu textů z jeho oddílových časopisů, knihu z rubriky Bobří hráz… Generoval, to je jisté, tím způsobem X nových foglarovek a napsal o Foglarovi zajímavou knihu, ve které není zcela nekritický. Vadí mu - například -, že Foglar mnohdy nevycházel s odrostlými členy oddílu.

Zapletalovou vlastností je dodnes nepoddajná otevřenost a upřímnost, kdy není absolutně zvyklý na servítky. Současně disponuje schopností vás chápat. Je unikát a dobře se, mimochodem, zná s další legendou: Miloslavem Nevrlým. A byl to právě Zapletal, kdo Nevrlého, který by snad jinak jen chodil přírodou, ponoukal ohledně psaní.

Jako už Foglara. A traduje se, že Foglar napsal druhý díl Hochů od Bobří řeky pod Zapletalovou kuratelou. „Počkám ještě do podzimu, a když nezačneš, tvrdě si na Tebe došlápnu,“ píše spisovatel spisovateli, jak je doloženo. „Půjdu po vás hezky zvostra, poroučím se, šedá Kostra. Tak to stojí v jedné Tvé kronice! Snad bychom mohli uzavřít i sázku. Ty se pustíš do Hochů a já do Mořského vlka. Kdo knížku do roka nenapíše, půjde k druhému do otroctví, a sejdeme se každý měsíc a ukážeme si…“ Atd. Stalo se… koncem osmdesátých let.

Další autor sborníku Martin Izera se na prostřední dvoustraně věnuje speciálním číslům Mladého hlasatele (1935-1941), která však jsou čtyři, přičemž se ani jedno neváže k posledním dvěma ročníkům. Pan Zdeněk Chlubný z Brna podrobně pojednal o tom, co se Albatrosu nepodařilo ohledně návratu Foglara; ale zdá se, že to celkem vyšlo.

Foglar měl, podotýká Chlubný, v sobě rozpor. Byl grafoman a současně rozhodnut zničit soukromé diáře. Nakonec se zachovaly. Chlubný má nicméně za to, že kniha z nich sestavená vyjít neměla. Považuje ji za „takřka nečitelnou“. Nejsem toho názoru. Ale je pravda, že tam Jaroslav Foglar mj. píše: „Byl jsem v kině.“ Ani nedodá, zda se mu film líbil. Ani neupřesní, co byl zač.

Ohledně tří Červinkových pokračování Foglarovy stínadelské trilogie soudí pak Chlubný, že chyběly oponentura redaktora i „pročištění textu“.

Extrémně zajímavá je studie doktora Vylety Jestřábovy neznámé válečné přednášky. Právě Petr Vyleta, jehož si vážím, měl ovšem svého času námitky proti referencím, jimž sborníky podrobuji, a nebudu ani jeho stať zbrkle analyzovat. Navzdory tomu neumím pominout jeden v ní přítomný fakt. Foglar měl trauma z veřejného vstupování - a nikdy je nepřekonal.

Co víc, problém u něj představovaly dokonce telefonáty. Sice podstoupil léčbu - ve třicátých letech u MUDr. Fischera v Jeseniově ulici na Žižkově, ale neúspěšně. A tento doktor Fischer, jmenovec pozdějšího Foglarova dvorního malíře, byl, podotýkám, logoped.

Je to překvapující, ale Foglar si dokonce doma nacvičoval vyprávění, která pak na výpravách, ale vždycky teprve v příhodnou dobu, nonšalantně dával k dobru.

Celoživotně se radši vyjadřoval písemně a i výchovu měl raději „na papíře“. Rozprava mu, inu, příliš neříkala. A přednášky?

Ty mu neříkaly už vůbec nic a zaznamenal si: „Prožívám hrůzy, které slovy nemohu ani vypsat!“ Roli hraje, pravda, i ten aspekt, že to bylo za války. A vlastně to Foglarovi pomáhalo. Vyhnul se díky tomu přednáškám na výcvikových táborech Kuratoria a také v padesátých letech lehčeji vydržel nátlak StB. A ano, přednášky psal horlivě a rád, jen je pak většinou přednesli jiní.

Ve sborníku zaujme i Šantorova studie Školní práce o Jaroslavu Foglarovi. Jde - očekávatelně - o práce bakalářské, diplomové a rigorózní (www.theses.cz) a vznikaly už od roku 1968. Tu první napsal Jiří Padevět, otec dnešního ředitele nakladatelství Academia a úspěšného spisovatele, a jmenuje se Mladý hlasatel a jeho působení na mládež. Foglar, podotkněme, opravdu věřil, že časopis vycházel na jeho popud. Je to přehnané a Padevět každopádně vyzpovídal prvního šéfa časopisu Bohumila Mencáka.

Hodně je o Foglarovi i v rigorózní práci Olgy Bezděkové Kreslený seriál v českém prostředí (1975) a sekvenci o Rychlých šípech prosadila roku 1981 umně i do sborníku Knihovna (číslo 11). Psychologický rozbor Foglarovy výchovné metody patří diplomce - loni zesnulého - Jiřího Mrvy, která se jmenuje Vliv literatury pro mládež na formování osobnosti (1986), a krátce před převratem se do své práce Žurnalistická tvorba spisovatele Jaroslava Foglara pustil i Slavomil Janov. A ještě kratší chvíli před Listopadem pak oceněna práce Michala Přibáně (ano, dnešního vědce) Případ Foglar včera a dnes. Desítky dalších prací následovaly, ne vždycky se ale vrhají do hloubky a Šantora vyzdvihuje především (deset let starou) diplomku Michala Peroutky Veřejné obrazy Jaroslava Foglara a jeho díla.

Další ze statí sborníku Mrzutý klouček je obzvlášť překvapivá. Dokazuje totiž, že na nejstarší dosud známé Foglarově fotografii (omylem datované 1910) spisovatel nikdy nebyl.

Potvrzuje to již malovaný hrnek v popředí snímku, hrnek s reprodukcí pohlednice A. L. Salače; ale i vlastní Foglarova poznámka v deníku z 3. 4. 1950, kdy si od vlastního bratra, žijícího na Letné, přinesl „štos“ pohlednic s dotyčným, asi tříletým chlapcem. Foglarův bratr měl, podotkněme, vydavatelství pohlednic, na jehož založení Foglar přispěl významnou částkou, ale roku 1949 byli podnik nuceni zlikvidovat. Ano, je to takřka šílené, ale fotografie se mezitím co Foglarova podobenka dostala do slušné řádky vysoce seriózních publikací!

Nesmírně detailní je článek k osmdesátému výročí vydání netypické foglarovky Když Duben přichází a v dalším z textů se - vedle Foglarových nesnází se čtenářskými kluby - rozkrývají nesnáze s údajně nebezpečnou návodností jeho děl. Existuje i komiks Rychlé šípy v podzemí a jako dítě jsem ho četl z celého seriálu první. Dokonce jsem se domníval, že se bude v podzemí (hurá) odehrávat celý zbytek tlusté kreslené knihy; ale už obrácení první strany mě vyvedlo z omylu. Nicméně…

Nejednalo se ani tak o tento příběh, co vadilo. Nesnází bylo lovení bobříků a třináctiletý Jaroslav Hlaváček z Vršovic slezl odpoledne dne 7. prosince 1940, což byla sobota, do kanálu ústícího k podzemí Botiče. Tělo… vytáhli pozdě v noci úplně jinde - v hlavním kanalizačním sběrači v Bubenči. Chlapec uklouzl, vykřikl… a utopil se; proud jej strhl do stoky.

„Na své trudné pouti proplulo tělo nešťastného hocha pod celou Prahou,“ zveličil to 9. 12. jistý „r“ v Poledním listě - a chlapcův profesor Hradil na pohřbu zdůraznil, že žák „nepřišel k tragickému konci z rozpustilosti nebo neukázněnosti“, ale v přesvědčení, že „podle návodu“ prokáže odvahu a statečnost.

Foglar se věru zapotil a dochována je spousta stran s výstřižky a s jeho dovětky. Je to hotová koláž a měla dokázat, že Hlasatel naopak dělá hodně pro výchovu a bezpečnost. Což byla pravda. „Ctěné ředitelství!“ napsal redakci přesto jistý Hynek Šulc. „Zasluhovali byste pár facek za toho študenta Jardu Hlaváčka! Přerazím kluka, jestli mne ještě přijde pro 50 hal za ten Váš lumpácký časopis, neb kazíte mládež! Lituju, že jsem mu to dovolil! V úctě…“

Náš sborník se závěrem věnuje plzeňské budově nakladatelství Kobes (Husova 4), které vydalo několik skvělých prvních foglarovek, a to poté, co synové nakladatele - vodní skauti Bohumil a Karel - přesvědčili tátu.

Ve sborníku je fotoreportáž z návštěvy budovy, která je dnes v rukou německého majitele. Závěr sborníku patří pak slovinskému Foglarovu spolupracovníkovi Sašovi Dobrilovi (1922-1992), schopnému výtvarníkovi a spoluautorovi komiksu Pim a Red, ale především pohledu na osobnost a dílo Pavla Čecha, dalšího velkého solitéra. Magického výtvarníka, ale i scénáristy a spisovatele. Autorem textu o Čechovi je expert na komiksy Tomáš Prokůpek.

Foglarovský sborník číslo 13 připravili Pavel Šíma, Luboš Trkovský, Dr. Petr Vyleta a Jiří „Pedro“ Zachariáš. Spoluautoři: Jaroslav Foglar, Jaroslav Šebek, Tomáš Prokůpek, Jan Machálek, Roman Šach, Miroslav Škvára, Vladimír Nezkusil, Milan Krejčí, Milan Kubr, Martin Izera, Jiří Kabelka, Jan Trojan, Břetislav Boháč. Zdeněk Chlubný.

Ilustrovali Jiří Filípek, Jiří Petráček, Pavel Čech a další. Vydal Kruh přátel odkazu Jaroslava Foglara. 76 stran. 2025.

Vychází „ jubilejní“ 13. číslo Foglarovského sborníku – KPOJF - Rychlé šípy, Foglar, Stínadla