Napsat o nové knize Stephena Kinga a nevykdákat pointy povídek, je úkol hodný šikovného referenta. Chtěl jsem původně říct „snaživého“, ale nejsem snaživý. Četba Kinga mě baví, extrémně, a když vás dobrý stylista extrémně baví, rádi se o zážitek dělíte. Například s maminkou, s manželkou, se synem, s rodinnou známou atd. Doma ale není nikdo prorokem, zvláště mává-li hororem a King píše horory SYROVÉ A SYCHRAVÉ. Dojel jsem na to u té rodinné známé Mirči, která je inteligentní dáma i čtenářka staré školy; ale když jsem jí nadšeně půjčil Kingovu sbírku Černočerná tma (česky 2011), která si mě zcela získala, vrátila mi ji šokována, s odporem. Zvládla „do zhroucení“ jen pár stran, takže o strašně moc přišla, chuděra, a dodnes užasle dumám nad tím, jak lidi mohou být útlocitní a jak jednosměrně, protože Mirka G. se dívá na televizní zpravodajství, no, a proti tomu je King čaj.

Jeho nová, koncem března vydaná sbírka tuctu povídek nese titul Čím temnější, tím lepší a vedle textů až nemístně krátkých obsahuje třeba i delší prózu Noční můra Dannyho Coughlina. O čempak ten horor asi je… a jak nevyslepičit moc? Srovnám to s vlastní příhodou.

Jednou u nás v ulici vykrádali osobní auta. Byl jsem ráno doma a policajt zazvonil, jestli jsem nic neviděl. Vyšel jsem v nejlepším rozmaru před barák a zavedl řeč na vykradačské téma a zdůraznil, že bych rád pomohl, ale… Ale stáli tam ti policajti už nejméně dva a „pro dobrotu na žebrotu“ a tu větu má v novele i King. A sedí to. I já náhle pozoroval sám sebe, jak přikyvuji, že snad i zajdu vše dopovědět na policejní stanici! Byla pouze za rohem. „I když jsem nic neviděl?“ „Nemusíte!“ Taky že jsem tam neměl jít, ale najednou jsem na stanici seděl a došlo mi, že jsem ani neměl lézt před dům; protože nikoho neměli a kradlo se vesele už předlouho a zuřili a seděl proti mně takový sympatický vyšetřovatel a jistěže mě za chvíli pustil, ale utkvělo mi, co řekl: „Je to hra. A buď vyhrajete vy, nebo já. Tak to berte.“ A vyhrál jsem sice já, ale on mě nebral za nevinného; on to bral tak, že jsem možná asi skutečně z legrace vykrádal zaparkovaná auta (před vlastním domem), ale tak chytře, že jsem nad ním vyhrál. Tečka. - A obdobný námět má Kingova povídka.

Titulnímu hrdinovi se zdá, že je u jedné pumpy zakopána dívka. Jede tam, najde ji. Neuvěřitelné? Ano, ale tělo není sen. Nahlásí to!

Pro jistotu anonymně: z mobilu. Co za to? Nic. Má dobrý pocit. Pomohl. Ale přejde ho ten pocit! V dnešní době není těžké telefon zaměřit a brzy má na krku hned dva vyšetřovatele: dámu a pána. A ten pán, to je figura k nezaplacení, kvůli níž stojí text za přelouskání. King se totiž rozhodl, že to bude Javert. Víte, doufám, kdo je Javert.

Samozřejmě policista, který v Bídnících jde a jde za Jeanem Valjeanem (roku 1978 ho třeba hrál i Anthony Perkins) a který proklamativně nevěří v Boha, ale v zákon. Je fanatik lidského zákona a nakonec spáchá sebevraždu. A King? Svého neúnavného policistu-Columba nepojmenoval Javert, ale JALBERT… a vymyslel mu handicap, který pak sehraje roli.

Handicap spočívá v tom, že je Jalbert zvyklý ne snad permanentně, ale často v duchu počítat, přičemž občas vysloví cifru nahlas, aniž si to uvědomuje. Té úchylce se vědecky říká aritmomanie a na rozdíl od tzv. prorockých snů (v povídce jsou nakonec dva) jde o vědecky prokázanou a zdokumentovanou mánii. Stephen King svou povídku promyslel mistrovsky a sepsat ji ještě lépe. Což znamená, že až děsivě věrohodně, a mráz letí po zádech a vaše záda neopustí. Možná jste zrovna onen Hitchcockův film neviděli či už zapomněli, ale podobně jako má příhoda s vykrádáním aut se Kingově povídce podobá i Nepravý muž v titulní roli s Henry Fondou. Také zde mají policajti nevinného chlapa za PRAVÉHO pachatele a on je zoufalý, ale čím víc a upřímněji se snaží se z obvinění vykroutit, tím víc padá do pavučiny.

King ovšem taky ví, že je americká policie na jisté výši a nevinný by nakonec nevinným zůstal, anebo nejspíš. Justiční omyly se dějí spíš v případech, kdy se někdo touží za katr dostat až šíleně cíleně; ale v čase využívání DNA i dalších vychytávek už je trefa mimo terč bez Javertů a Jalbertů takřka nemožná. Ale oni jsou natolik zachyceni a drženi a fascinování svou vizí, že jsou s to, áno, i pár důkazů přidělat. Ono to není zase tak těžké.

Ta povídka je úžasná, ale zase nečekejte absolutno. Pointa není nijak nakousnuta nikde v začátku textu a nepřipadá mi, že odsud vyplývá. Klidně to celé mohlo skončit úplně naopak – a text by držel stejně. Navíc… Javert nepůsobil jako cvok, zatímco Jalbert tak začne působit poměrně brzy.

Jako pro radost si King napsal hned úvodní povídku knihy Dva talentovaní pancharti. Námět vychází z otázky, kterou si občas klademe tváří v tvář autorovi bestsellerů. Jak to, že zrovna on? Nepodepsal kdysi na křižovatce smlouvu s ďáblem? Nejí lidské maso, že je taková celebrita? V Kingově textu se odhalí, že se něco podobného skutečně přihodilo, ale spíš to souvisí, nesmějte se, s UFO-ny.

A současně se Stephen lehce opakuje, vždyť už před dávnějším časem napsal román, který je vyprávěný vdovou po spisovateli, tj. jeho alter egu. I Pancharti hádají, co se semele po autorově smrti (vše zaživa neovlivníte) a zda se třeba nenajde „závěť“, který vnese světlo do tvůrcova božského fortelu.

Když píšete celý život jako mašina, určitým repeticím se nevyhnete. I ta aritmomanie a její projevy již upomínají na starší kingovku Beznaděj, kde už taky strašil policista a také hezky mluvil, ale mezi řečí občas vyplivl i jisté - absolutně hrůzné - slovo. Ne číslo, ale slovo beze smyslu. Pak… Přečtěte si Beznaděj!

Anebo má King román Cujo: vylíčení toho, jak titulní pes „obléhá“ nešťastnou část rodinky uzavřenou v autě; a protože je to vražedný pes… a protože obléhá dlouho, dopadne to špatně.

V aktuální sbírce povídek připojil King krátké pokračování tohoto románu, a to pod „lákavým“ titulem Chřestýši. A je pravda, že nikterak zarputile nepředstírá, že napsal všech těch tucet povídek na zelené louce. Proč by to taky dělal a od čeho má mimo jiné synovce Jona Leonarda. A cituji z doslovu:

„Hrabal se v mých starých věcech, z nichž jsem mnohé nedokončil a dávno na ně zapomněl, a okopíroval šestistránkový fragment, k němuž poznamenal, že je moc dobrý. Moc dobrý na to, aby nebyl dopsán.“

Takže ho King přečetl - a uznal to a první stránky povídky Odpovídající tedy vznikly, když mu bylo třicet, a zbytek, když mu bylo pětasedmdesát.

A jiný příklad tvůrčí práce (cituji): „Mohu jen děkovat své redaktorce Julii Eugleyové, která vyhrabala doslova desítky mých starých povídek, z nichž většina byla hrozná… a dvě si říkaly o to, abych je dokončil. Stalo se.“

Název Čím temnější, tím lepší je inspirovaný písní Leonarda Cohena You Want It Darker.

Stephem King: Čím temnější, tím lepší. Z originálu You Like It Darker (New York 2024) přeložila Adéla Bartlová. Ilustroval Lubomír Kupčík.

Vydalo nakladatelství Pavel Dobrovský - BETA. Praha. Březen 2025 (s vročením 2024). 488 stran.

Čím temnější, tím lepší - Stephen King | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví