Úterý 17. března 2026, svátek má Vlastimil
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 99 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

CO ČÍST: Chvála hororu podle Antonína Tesaře

diskuse (3)

Chvála nové knize o filmovém, ale i literárním hororu, jak ji dohromady dal a napsal Antonín Tesař.

Úvodem obešel marné pokusy o přesnou definici žánru a na stránce 24 vyhlásil: „Ukazuje se, že když lidé mluví o tom, že je horor takový a takový a má takové a takové vlastnosti, většinou tím nemyslí celý hororový žánr, ale jen nějakou jeho část. A právě z takových částí se skládá tahle kniha.“

Je jich tucet, přičemž první kapitola vypráví o klasikách Universalu a ikonách tohoto hollywoodského studia: Lugosiho Draculovi, Karloffovu Frankensteinovi, Chaneyho Vlkodlakovi. „Film Dracula´s Daughter patří k pozapomenutým,“ upozorňuje Tesař. „Režíroval ho Lambert Hillyer, rutinní tvůrce westernů kategorie B společnosti Columbia, a nehrál v něm Karloff ani Lugosi. Esteticky není tak působivý, ale interpretačně si zaslouží pozornost. Je to jediný z hororů Universalu, který do popředí klade ženskou postavu (ani Frankensteinova nevěsta to nedělá) a dá se vykládat jako ambivalentní reflexe ženské emancipace. Upíří hraběnka Marya Zaleska patřila do harému hraběte Draculy, ale po jeho smrti se osamostatní, a dokonce upíra rituálně pohřbí. Sama se vyrovnává s vlastním vampyrismem, a dokonce vyhledá pomoc psychiatra dr. Gartha, který jí má její touhy po krvi zbavit. Garth vystupuje jako typický silný mužský hrdina, který zachraňuje ženy v nesnázích, což mu nejspíš dává i právo na to s nimi příležitostně sexisticky vtipkovat… Zároveň se navazuje na linii příběhů upírek s lesbickými sklony, kterou odstartovala slavná novela Carmilla (1872) irského spisovatele Josepha Sheridana Le Fanu. I když jsou v Dracula´s Daughter tyto narážky nenápadné, pořád je to film z roku 1936, který měl vliv na několik generací divaček, takže z Goldie Holdenové, představitelky hraběnky Zaleské, se stala svého druhu ikona pro lesbické publikum a film údajně inspiroval americkou spisovatelku Anne Riceovou k psaní románů o queer upírech.“

Druhá kapitola se zabývá literárním dílem Howarda Phillipse Lovecrafta, potažmo weird fiction, a jak Tesař zdůrazňuje, jde o proud, který by se „rád viděl jako vůbec nejautentičtější větev hororu“.

Dostal se tím k tématu, kterému uzdu popouští taky ve zbytku knihy, a totiž prestiže. Ony totiž zůstaly dějiny hororu i historií kulturních válek, kde skupiny, co se zrovna etablovaly, velmi rády tvrdily, že je opravdovější anebo kvalitnější jejich pojetí hrůzy.

Třetí kapitola - s podtitulem Psychotické ženy a horor pro lepší lidi - se věnuje ambiciózním filmovým hororům a pojmu elevated horror, známému z dnešní kinematografie. Analyzují se však rovněž starší „art-horrory“, spojené s arthousovým filmem, anebo - ještě starší - „prestižní horor“ klasického Hollywoodu let čtyřicátých. Ono slovo „elevated“ ale pan Tesař věru moc neprožívá a nijak je jako nálepku nemiluje. Cítí snobismus, asi právem, a raději má výš už zmíněný pojem „prestižní“. Tak či onak, náš autor se není s to přenést přes ignoranci, s jakou se právě o elevated hororu mluví jako o něčem, co loví „žánr z pokleslých hlubin“.

Že tohle Antonína Tesaře dožírá, se nedivím: sám se po celou tuhle knihu pokouší dokázat, že i ty nejpokleslejší horory mohou být, ano, z nějakého pohledu fascinující.

Čtvrtá kapitola sleduje fenomén krvavého gore filmu, především italského, a pátá část se naopak věnuje těm výtvorům, na něž alternativní hororové fandomy shlížejí svrchu jako na „obyčejný mainstream“. Autor plynně vypráví o triu literárně-filmových hitů Rosemary má děťátko, Vymítač ďábla a Přichází Satan. Na čas tyto knihy a filmy udělaly z hororů bestsellery a blockbustery a mj. je charakterizuje silná snaha vytvořit uvěřitelno. Zdání, že se satanem špikované události státi mohly. To pojetí ona díla sbližuje i s Čelistmy, příběhem nefantaskním, ale nepochybně děsivým.

Šestá kapitola Rodina je základ strachu představuje Stephena Kinga. Sedmá se obírá americkým fenoménem cult cinema, spojeným s osobnostmi jako Romero, Cronenberg a Tobe Hooper. Osmá kapitola Svět podle Neřáda je o naturalistických hororech, tělesném strachu a zóně, ve které je těsno a dusno, ačkoli nedoznala vliv nadpřirozených příšer.

Devátá kapitola představuje téma alternativní sexuality, osobně ale nechápu, proč ho vyčleňovat. S desátou kapitolou vycestujeme mimo „prožluklý“ Západ a všecko se, kur-a, přece nevaří jenom v Americe, ne? Nevaří, i najdeme na cestách jiné kinematografie, u nichž se někdy transformoval v autonomní hororovou tradici místní folklór. Hlavní pozornost tu nicméně není věnována Nigérii, ale východnímu bloku.

Jedenáctá kapitola komentuje nedávno založenou „kolonku“ eco-hororu, a ještě ji dostuduji, ale koneckonců ani já nijak nepochybuji, že to byl právě Eco, kdo si „přisvojil mnohá starší díla, aby je posunul do nového kontextu“.

Dvanáctá a finální kapitola pak stopuje pojetí hrůzna jako (výraznější) mystifikace, a to od přelomového „prvního internetového hororu“ Záhada Blair Witch přes multimediální experimenty po současné fenomény na webu, což je mj. creepypasta a online horor.

Osobně pojatým doslovem knihu opatřil Ivan Adamovič, vzpomínající na své někdejší nadšení z (nikoli nadpřirozeného) hororu Mlčení jehňátek (1992), ale především vzpomínající na svou až egomaniakální práci na Encyklopedii fantastického filmu. Dřel i na Kanárských ostrovech (1994) a „odborníků na oblast moc nebylo, tak jsem do okruhu autorů zapojil prakticky všechny, kteří měli v té době něco nakoukáno a žánr nějakým způsobem sledovali: od filmového historika Věroslava Háby přes publicistu Ondřeje Neffa po pár přátel ze sci-fi fandomu.“

e

Autor skvělé knihy V domě je příšera Antonín Tesař (*1983) je tak trochu současný Ježíš filmové publicistiky a nepochybně redaktor (bezvadného) dvouměsíčníku Cimepur i dramaturg Festivalu otrlého diváka. Spolupracuje s časopisem A2, webem ČT Art a Radiem Wave. A už před touhle knihou se stal spoluautorem dvou velmi důležitých publikací o popkultuře - Planeta Nippon (2017) a Krev, slzy a sperma (téhož roku).

Antonín Tesař: V domě je příšera. Proč se nebát hororu v literatuře a filmu. Doslov Ivan Adamovič. Nakladatelství Paseka. Praha 2025. 352 stran.

V domě je příšera - Antonín Tesař | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví

Aston Ondřej Neff
17. 3. 2026

Na mezinárodní scéně je toho mnoho k podivu i úžasu.

Jan Ziegler
17. 3. 2026

Mohli jsme dělat víc, co Hácha?

Ivo Fencl
17. 3. 2026

V tu samou vteřinu jsem si představil ideální společnost.

Robert Kotzian
17. 3. 2026

Globalisté využívají ruské hybridní působení jako klacek na své oponenty

Martin Tůma
17. 3. 2026

Sebevražedný dron je taková raketa s plochou drahou letu pro chudé.

Lidovky.cz, ČTK
17. 3. 2026

Kalifornský guvernér Gavin Newsom by se neměl stát americkým prezidentem, protože má dyslexii, řekl...

Lidovky.cz, ČTK
17. 3. 2026

Nervózní čekání se šťastným a postupovým koncem. České basketbalistky sice na závěr kvalifikační...

17. 3. 2026

Většina komentátorů u nás mluví o tom, že první kolo komunálních voleb ve Francii posílilo krajní...

Trenér hokejové reprezentace Radim Rulík po letošním mistrovství světa u národního týmu skončí. S...

ven Tomáš Ventura
17. 3. 2026

Slovenský premiér Robert Fico po úterním jednání vlády naznačil, že Slovensko může zavést opatření,...

Vyhledávání

TIRÁŽ NEVIDITELNÉHO PSA

Toto je DENÍK. Do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston). Příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce.

ondrejneff@gmail.com

Rubriku Zvířetník vede Lika.

zviretnik.lika@gmail.com

HYENA

Tradiční verze Neviditelného psa. Sestává ze sekce Stručně a z článků Ondřeje Neffa - Politický cirkus a Jak život jde. Vychází od pondělka do pátku.

https://www.hyena.cz