Čtivá kniha badatele Vojtěcha Kintera (*1994) s názvem Český Nietzsche? srovnává nově dílo Friedricha Nietzscheho a Ladislava Klímy. Nejvíc prostřednictvím těch jejich textů, kde si jsou nejpodobnější.

Na rozdíl od některých dosavadních vykladačů, hlavně Urse Heftricha, se Kintera pokusil prokázat svébytnou nezávislost Klímova myšlení. Není očividná. A nejprve si autor klade otázku, jak se vlastně Klíma (1878-1928) „českým Nietzschem“ stal.

Asi ve chvíli, kdy sám prohlásil, odkud vychází. Ale neříkal úplně pravdu. Zásadní Klímova práce Svět jako vědomí a nic (1904) je nyní 120 let stará a přední představitel české akademické filosofie František Krejčí ji kdysi označil za „aforistickou snůšku, které chybí pevný myšlenkový tmel“. Nic nového, původního nenajdete.

Ferdinand Pelikán označil Klímu za ještě „dekadentnějšího“ než Nietzsche; ještě skeptičtějšího, nihilističtějšího. Vladimír Hoppe upozornil pak na souvislost mezi Klímovým „egosolismem“ a Nietzschovou ideou nadčlověka. Zajímavější je upozornění badatele Bartoše Vlčka na Klímovy texty „oslavující Izrael“, tj. dávno před založením Izraele dnešního.

Ale Vlčkovi připadalo, že Klíma jen provokativně a úplně naruby obrátil Nietzschovu chválu germánů. Vlček ve své době nicméně netušil, nakolik je ona chvála výsledkem padělatelské práce Nietzschovy sestry Elisabeth, zatímco Friedrich sám (jistěže i omylný a velikášsky zobecňující) umí napsat:

„Co jsem Wagnerovi nikdy neodpustil? Že sestoupil k Němcům. Kam až Německo dosáhne, kazí kulturu.“ Nebo: „V Německu chybí vyššímu člověku velký výchovný prostředek. Smích těch vyšších lidí. Ti v Německu taky jsou, oni se ale nesmějí.“

Další badatel Gustav Zába upozornil, že Klímovo pojetí vůle nesouvisí - na rozdíl od Nietzscheho - s mocí, ale s rozvíjením myšlení! Možná nejpřínosněji referoval o Ladislavu Klímovi F. X. Šalda, když říká, že by ho Francouzi dali „vedle Gautiera“, Angličané „k Berkeleymu“ a Němci „mezi“ Nietzscheho a Stirnera. „Přesto by úplnou pravdu neměl nikdo.“

Rudolf Procházka si - mezi prvními - všiml zřejmosti. Klíma vlastně staví na Schopenhauerovi, zatímco Nietzsche má vliv spíš formálně a citově, „náladou filosofie fin de siecle“.

Podle už zmíněného brojitele Urse Heftrichta (a viz kniha Nietzsche v Čechách) vděčí Klíma Friedrichu Nietzschemu naopak „za vše“ a jen „výběr a specifická kombinace prvků“ mu patří. Nietzsche byl Klímovi, říká Heftricht, spíš terapeutem „dodávajícím zbraně“, přičemž Klíma „vychovatelovy vývody“ grandiózně přehnal a trumfoval. Zbytečně. Dochází k závěrům, které sám německý filosof lépe promyslel - a zavrhl.

Další badatel Marek Pocestný patří už dnešku. Zkouší doložit, že je Klíma - v mnohém - až Nietzschovým antipodem a základ je vskutku u Schopenhauera. Ale má vůbec Klímovo myšlení přijatelné, smysluplnější, světlé body? Kinteru napadá jediný: Klíma stál u vzkříšení praktické filosofie, pěstované ve starém Řecku.

Kdysi se filosofie tak dělala, zatímco dnes bohužel zaniká v abstrakci. A badatel Živan Vodseďálek smí taky následkem toho psát: „Praktická filosofie je jediné trvalé, co po Klímovi zůstane. Většina ostatních myšlenek se hodí jako sentence do památníku, ničemu jinému.“

Tenhle příšerný, přísný soud ale Kintera - očekávatelně - zmírňuje. Klíma nebyl jen zoufalý praktik, ale i filosof-teoretik s abstraktními zájmy. Možná tkví jeho originalita v tom, že oba typy filosofie spojil, a pro vlastní stavy, ve kterých dospíval k pocitům „vítězství“, byť třeba sporným, nacházel teoretickou artikulaci. Vedle prověřování teorie praxí u něj nacházíme i daleko méně časté prověřování praxe teorií.

Klíma nikdy nechtěl zavrhnout svůj egosolismus (z roku 1904), ale posléze - a pochopitelně – přece potřeboval brzdu. A najít řešení paradoxu, který si uvědomil. Prostě nelze být přesvědčen „pouze o vlastní existenci“ a je nutno vysvětlit naši koexistenci se společenstvím, které možná je i snem, ale jen ze specifické perspektivy.

Po úvodním dílu knihy Klíma dnešníma očima, zahrnujícím pobavující kapitolu Přehánění Urse Heftricha, pokračuje práce i částí Konfrontace - včetně kapitol Protiklad Ježíše a Pročpak filosofovati kladivem? Nelze se - bohužel - zbavit dojmu, že je Klíma Kinterovou knihou obhajován za každou cenu, i když argumenty sem tam lapají po dechu a Heftrich měl hodně pravdy.

Čtvrtá část svazku se jmenuje Cynik, nebo kynik? U Klímy je zřejmý sebedestruktivní prvek. Je, ale na rozdíl od patosu Friedricha Nietzscheho nabízí Klíma velmi často smích. Cynik, ten obyčejně trvá na vysokých ideálech a současně nevěří ideologiím; ale Klíma (zdá se to tak podle všeho, co napsal) věřil v duši. V její nesmrtelnost. A neobejde se bez morálního zdůvodňování. Ano, má cynické momenty. Cynik ale není! „Buď Bůh, nebo pes!“ zní jeho zásada, ale samozřejmě je těžké, ne-li nemožné být bůh.

Nejvlastnější výraz toho, co kdosi kdysi nazval „kynismus“ s KÁ na počátku, je právě smích a Klíma věci nasvěcuje v komickém světle. Je s to Nietzscheho parodovat; a právě jeho zesměšňováním brání tomu, aby se z Nietzscheho stala modla a ze Zarahustry základ nového náboženství. „Klíma je skvělý příklad filosofa, pro nějž je filosofie tím, co by mělo být následováno,“ říká Kintera… a spíš byl českým Diogenem, jak ho kdysi pojmenoval Miloš Srb. „Nejpřepychověji žil Diogenes,“ napsal sám Klíma. „Svým celoživotním snem, že je bůh.“

Jeho nebezpečná, sporná ne-filosofie nabízí, soudí autor, dodnes životné způsoby myšlení - a je to možná překvapivé, ale zatímco Nietzsche filozofický systém netvořil, Klíma ano.

Oba se, pravda, podobají nesystematičností a zvláště Nietzsche naprosto nebyl systematik. Na rozdíl od Klímy ovšem cíleně nevyhledával hnus a nízkost, to mu vlastní není. Je výš i bez trusu, například.

Vojtěch Kintera každopádně dospěl k jednomu neodstřelitelnému závěru. Asi je dnes nejdůležitější styl, kterým Klíma psal. A dál nutno „zkoumat“ - osvobodivě působící - formu.

Je to jen forma, jistě, ale při „akademickém“ psaní očistná. A je u Klímy na místě zkoumat i vliv stoicismu a Spinozy a Goetha. V Klímově díle se právě Goethe objevuje ve velmi různorodých souvislostech. - Jisté je jedno. Následovat Klímu s jeho stylem filosofie je náročné, a to pro každého filosofa udržujícího se v konformně akademických strukturách. Ale i ten, kdo následovat nechce a nebude, udělá dobře, seznámí-li se právě s Klímou. Kdo ví, možná, že právě díky němu zahlédne něco unikající nejen Klímovi, ale nám všem.

Český Nietzsche? K dílu Friedricha Nietzscheho, Ladislava Klímy a jejich dnešnímu významu. Jako 26. svazek edice Trivium vydala Univerzita Karlova. Praha 2023. 138 stran.

Český Nietzsche? - Vojtěch Kinter | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví