Od roku 2003 si dělal literární vědec Jiří Trávníček poznámky. Zapisoval postřehy, recenzoval české a často polské knihy (jeho zájem), uvažoval a dumal speciálně nad „žánrem“ románu a jeho definicí. To, že román definovat nejde, se dá i nedá říct, a je tu otázka: má smysl ztrácet s pátráním po přesné definici ty hory času?

Ani science fiction přesně definovat nejde. Co teprve román. Něco tak obecného. Badatelé ale musejí bádat, upřesňovat a odhalovat a lze koneckonců říct, že nejstarší román je Don Quijote. Ze sedmnáctého století. Pak se román dál vyvíjel, a to velmi proměnlivě. A snad je tudíž rozsáhlý soubor Trávníčkových úvah (za dvacet let) tou lepší pláží pro jejich analýzu.

Co je ale jisté od začátku? Že tento badatel zatracuje Musila, Prousta i Jamese Joyce. A dokonce píše: „Odyssea už je dnes víc než Joyceův Odysseus.“

Možná by neměl Trávníčkův svazek nazvaný Být Homérem po Joyceovi ani moc tvar, ale našel se kolega Ondřej Sládek a delikátně, leč rozhodně přinutil autora doplnit úvod, kde je probrána celá ona historie PO Quijotovi, což mj. znamená Robinsona, Jakuba Fatalistu (1780), Stendhala, Flauberta, Dostojevského, Tolstého, Dickense atd. Úvahy zbytku knihy jsou pak často výpisky z děl významných badatelů, ale inteligentně vždy rozvedené a komentované. Někdy rozporované. Několikrát Trávníček vytvoří ústní souboj autorů.

Vančura debatuje s Karlem Čapkem a ne zcela mu rozumí. Hádají se velmi i Márquez a Kundera. Ono je to vůbec těžké. Psycholog Joseph Gold kritizoval už roku 2001 AKADEMICKÉ PROSTŘEDÍ za to, že NUTÍ PŘI ČTENÍ HLEDAT SKRYTÉ VÝZNAMY. Ale jistě, významy se vydolují. Ale proč by měly být hluboké? Jen kvůli skrytosti a umístěnosti v hloubce? Akademici říkají, že to tak je!

Pravé hodnoty se dějí za kulisou povrchních čtenářských zkušeností a líbí-li se nám cokoli „rovnou“, měli bychom se stydět. Jsme vinni. Jiří Trávníček s Goldem souzní a souhlasí a netouží po čtení románů jako po „vytváření pastí na symboly“. Přitom se směje - a ví, že jsou tu typičtí autoři zneužívaní k podobnému „lovu“. Mj. Henry James a D. H. Lawrence.

Hybným motivem románu, aby za něco stál, často bylo a je přestoupení každodennosti. Máme X hrdinů ke každodennosti úvodem odsouzených a jsou šedí a v rutině. Vzepřou se? Jistěže. A jmenují se (mimo jiné): Julian Sorel (Červený a černý), Rastignac (Otec Goriot), Raskolnikov (Zločin a trest). Paní Bovaryová.

Trávníček ale už pár desetiletí zkoumá dotváření knih skrze čtenáře a tohle se odráží i na výběru zkoumaných jím objektů. Ignát Herrmann měl kupříkladu právě problém s přílišným podlehnutím čtenáři, ale je to - podle Trávníčka - pořád lepší, než být Proustem ve fraku.

Jiný dobrý český autor Karel Poláček to hodně dostal od Šaldy. A nejen od něj. Problém je, že Poláček ani nechtěl jít do hloubek. Neměl ten program. U něj baví povrch a podmanivé předvedení rituálů, ironie je přítomna, a přece je fascinován a neschopen nahmátnout tragický rozměr světa. Světa ritualizovaných stereotypů. A tragikou tohoto jeho světa je absence tragiky, přičemž další z literárních zkoumatelů Jonathan Bolton o tom tvrdě napsal: „Skoro bych řekl, že Okresní město je Švejk bez historek.“

„Přímých a jasných románů, opřených o nosné téma a zájem o lidi, u nás moc není,“ konstatuje Trávníček. Přece se najdou. Je tu - neskutečně nedoceněný - Čapek-Chod, je tu román Hordubal jeho jmenovce. Advent od Glazarové. Hostovského Nezvěstný. Olbrachtův Žalář nejtemnější, Čepova Hranice stínu, což je Čepův román jediný, kde Viktorku z Babičky jaksi zastupuje jistá Jiřina, která posléze taky umírá. Čepův román je ovšem umělecké dílo značné působivosti.

A dál? Trávníček: „Řezáčovo Černé světlo, Šotolovo Tovaryštvo (ale jinde už moc kouzlí), Neffovy Trampoty pana Humbla, Zbabělci, Příběh inženýra lidských duší, Obsluhoval jsem anglického krále. Avšak zrovna Hrabal na romány neměl a Král je výjimka. Zdařilá.

Přesto si i tady musel autor pomoct tím, že putoval prostě po životě figury od momentů mládí až po starce.

I kritika Dostojevského je zde až krutá. Po každém ataku epilepsie přece ztratil kontakt s tím, co napsal, a zapomněl na některé realizované už skutky svých figur, bohužel. A taky proto není fabulátor a žádný král kompozice. Hráče musel kvůli penězům napsat za pouhý měsíc.

Jeho hrdinové jsou nepochybně nemocní, je-li tedy hysterie nemocí, a nepotřebují štěstí. Proč ne? Oni by ani nechápali, co se štěstím počít.

Ani další velcí romanopisci nejsou šetřeni. Márquez a Faulkner jsou občas příliš košatí. Škvorecký se zapomíná v atmosféře, Tolstoj v traktátu, Fuks v detailu, Hemingway v dialozích a Dostojevskij (jsme u něj znovu) se nechává pohltit vlastními postavami. A to v nekonečných scénách.

Co najít závěrem? Snad pokus o nejminimalističtější definici románu. Hle. A původce postřehu je Frank Kernode. „Romány mají začátek, konec a… potencionalitu. Svět nedisponuje ani jedním.“

A zde krátký Trávníčkův POKUS O ANTROPOLOGIE ROMÁNU:

„Lidi jsou ničemové a snaží se, aby se to nepoznalo, a souběžně jsou ušlechtilí, ale svět z nich zase dělá ničemy.“

Co dodat? Možná příhodu, která se v Paříži sice nestala, ale přesto se stát MUSELA. Dumas na ulici potká syna a natěšen říká: „Už jsi četl můj poslední román?“

„Ano, já ano. Ale četls ho ty?“

Jiří Trávníček: Být Homérem po Joyceovi. Poznámky k románu. Host. Brno 2024. 269 stran.

Být Homérem po Joyceovi - Jiří Trávníček | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví